30 Cdo 4433/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 4433/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Ivany Zlatohlávkové, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 166.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 205/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2013, č. j. 14 Co 435/2012-62, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. července 2012, č. j. 20 C 205/2011-20, zamítl žalobu na zaplacení částky 166.000,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o zaplacení částky 1.916.008,- Kč, jakožto náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp.zn. 13 C 73/2006. Řízení bylo zahájeno dne 3.5.2006 a skončeno dne 11.11.2011, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka řízení nebyla nepřiměřená.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2012, č.j. 14 Co 435/2012-32, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 20.250,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení z této částky, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu do částky 145.750,- Kč s příslušenstvím, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že odvolací soud snížil přiměřené zadostiučinění jednak z důvodu složitosti řízení, kdy vzal v úvahu i skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a duplicitně ještě z důvodu využití více stupňů soudní soustavy a zadostiučinění snížili pro nižší význam řízení pro žalobce, aniž by byly prokázány okolnosti, které by tento závěr odůvodňovaly. Odvolací soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen stanovisko ).
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 30. srpna 2013, č. j. 14 Co 435/2012-62, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu 145.750,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dalších 20.250,- Kč s příslušenstvím, co do zbylé částky 125.500,- Kč s příslušenstvím ho potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III. o nákladech odvolacího řízení. Při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění vyšel opět ze základní částky 67.500,- Kč, kterou snížil o 10 % za do určité míry složitou věc po skutkové stránce (dokazování bylo prováděno jak listinnými důkazy, tak výslechem svědka a současně bylo nutno vyžádat zprávu o konkurzním řízení) i po stránce právní (jednalo se jak o posouzení nároku na náhradu škody, tak nemajetkové újmy), o 20 % proto, že věc byla projednávána na několika stupních soudní soustavy a o 10 % proto, že žalobce se zčásti podílel na délce řízení. Dospěl pak k částce přiměřeného odškodnění 40.500,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 18. září 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu co do částky 125.000,- Kč, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, resp. je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Za zásadní považuje právní otázky, zda je možno považovat za složitost řízení již to, že probíhalo na třech stupních soudní soustavy, zda lze krátit částku náhrady nemajetkové újmy duplicitně za řízení ve třech stupních soudní soustavy a složitost věci, jaký má být poměr zavinění jeho a soudů na průtazích řízení a možnosti zvýšení částky odškodnění za průtahy způsobené soudy, zejména, když původní řízení bylo řízením odškodňovacím, jehož přiměřená délka by se dle judikatury ESLP měla pohybovat v řádu měsíců, a konečně upozorňuje, že odvolací soud nevzal v úvahu, že proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2268/2010 byla dne 9.1.2012 podána ústavní stížnost a řízení tak trvalo déle než 6,5 roku. Žalobce navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno shora, žalobce se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku složitosti řízení a duplicitně vzal v úvahu při snížení částky přiměřeného zadostiučinění počet stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo. Závěr odvolacího soudu o tom, že řízení bylo do určité míry složité, ale mířil na skutkovou, právní, a procesní složitost věci, neboť více stupňů soudní soustavy odvolací soud posoudil samostatně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 2760/2012), což je v souladu se závěry uvedenými ve stanovisku. O skutkové a právní složitosti věci svědčí to, že žalobce požadoval náhradu škody a nemajetkové újmy, k jejichž prokázání bylo třeba použít různé důkazní prostředky. Posuzované řízení pak bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. Odvolací soud v zásadě posoudil jednotlivá kriteria v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolateli tak nelze přisvědčit, že by odvolací soud využil některé skutečnosti k duplicitnímu snížení základní částky odškodnění.
Pokud jde o ostatní námitky žalobce, poukazuje dovolací soud na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, kde mimo jiné uvedl, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení v mechanismu stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk pokud jde o akcentaci kritéria složitosti řízení, podílu jednání poškozeného na celkové délce řízení, podílu postupu orgánů veřejné moci, a proto tyto otázky nemohou přípustnost dovolání založit. Rovněž nelze dovodit přípustnost dovolání týkající se nezohlednění doby řízení před Ústavním soudem, která v řízení nebyla předmětem dokazování.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
V případě výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu