30 Cdo 443/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 46 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb., § 119b odst. 1 předpisu č. 182/1993Sb.




30 Cdo 443/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně GECO CZ, a. s., identifikační číslo osoby 63080168, se sídlem v Praze 8, Pod Čimickým hájem 190/11, zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 361/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 149.363,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. O d ů v o d n ě n í :


Žalobou ze dne 21. 1. 2008 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 195,498.286,- Kč s přísl. a 1,503.398,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení o ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobkyně v původním řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze navrhla vydání směnečného platebního rozkazu proti žalované společnosti K.O.P. a. s., neboť žalovaná odstoupila jako prodávající od smlouvy o koupi akcií, čímž jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni odstupné. K odporu žalované vydal Krajský obchodní soud rozsudek, kterým směnečný platební rozkaz zrušil proto, že smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti plnění. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Ústavní soud ústavní stížnost žalobkyně odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když plně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění, a námitky vztahující se ke skutkovému zjištění a hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně odmítl jako opožděné. Proti usnesení Ústavního soudu podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále též ESLP nebo Soud ), který v rozsudku ze dne 21. 9. 2006 konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), neboť rozdělením ústavních námitek na dvě části došlo k porušení práva žalobkyně na přístup k soudu. Konstatace porušení Úmluvy představuje sama o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, soud naopak neshledal žádnou příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením článku 6. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů a výloh v celkové částce 1 500 Eur.
Žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí Ústavního soudu představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), neboť Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a derogační pravomoc nemá. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v tom, že Ústavní soud nejednal o meritu věci a místo toho ústavní stížnost odmítl. Žalobkyní požadovaná částka odpovídá výši pohledávky, kterou měla žalobkyně vůči svému dlužníkovi a nákladům původního řízení. Žalobkyně má za to, že nebýt postupu Ústavního soudu, celé řízení by vedlo k tomu, že by se domohla svých nároků, tedy zaplacení směnky.
Soud prvního stupně uvedl, že usnesení, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta, je rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. I když Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů, lze jeho odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. dovodit. Dospěl však k závěru, že žádné z vydaných rozhodnutí nebylo zrušeno, a proto není naplněna podmínka odpovědnosti státu za škodu.
Odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 581/02, a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 2006, č. 4401/03, a v ostatním vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako odůvodnění svého nároku vnucuje spekulaci o tom, jak by dopadla předchozí řízení, kdyby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V dané věci nebylo žádné z rozhodnutí zrušeno a rovněž nebyl zjištěn nesprávný úřední postup státu. Nelze shledat ani příčinnou souvislost mezi vydáním rozhodnutí Ústavního soudu a vznikem škody, protože nelze z ničeho dovozovat, že pokud by Ústavní soud postupoval opačně, došlo by ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. Závěr soudu prvního stupně, že v dané věci není splněna základní podmínka nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, považoval odvolací soud za správný. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1501/2002, podle kterého příčinou vzniku škody spočívající v ušlém zisku není okolnost, na jejímž základě bylo možno důvodně očekávat přínos majetkových aktiv, nýbrž jen ta okolnost, která ztrátu předpokládaného přínosu způsobila. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nebylo rozhodnutí Ústavního soudu, ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva oprávněnosti námitek žalobkyně nepřisvědčuje, když výslovně uvádí, že nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením čl. 6 Úmluvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž formulovala následující právní otázky:
1. Jaké jsou důsledky závaznosti rozhodnutí ESLP ve smyslu čl. 46 Úmluvy z hlediska oprávnění úspěšného žadatele domáhat se následně náhrady škody na vnitrostátní úrovni? Dle dovolatelky rozhodnutím ESLP stěžovatel automaticky nepřichází o možnost domáhat se náhrady škody podle práva členského státu. K tomu dovolatelka odkázala na některá rozhodnutí ESLP, v nichž Soud náhradu škody nepřiznal. Odškodnění, které ESLP poskytuje, je dostačující toliko z hlediska jeho kompetencí, členské státy však mají dostatek svých procesních možností, aby škody vzniklé postupem vnitrostátních orgánů členských států byly způsobilé samy napravit. Rozhodnutí ESLP je především titulem k navazující procesní vymahatelnosti následků vadného rozhodnutí uvnitř členského státu.
2. Vysloví-li ESLP, že postupem vnitrostátních soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, je takové rozhodnutí nutno považovat za rovnocenné k pojmu nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk či nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk? Dovolatelka tvrdí, že skutečnost, že ESLP nezruší ani nezmění žádné rozhodnutí vnitrostátního soudu, což ani není z hlediska procesních možností ESLP možné, nemůže být důvodem pro vyloučení odpovědnosti státu podle § 8 OdpŠk s tím, že nedošlo ke změně či zrušení napadeného rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že Ústavní soud České republiky vydal nezákonné rozhodnutí a dopustil se nesprávného úředního postupu. Podle dovolatelky je konstatování ESLP o porušení Úmluvy na stejné úrovni, jako kdyby na vnitrostátní úrovni došlo ke změně či zrušení rozhodnutí. Dovolatelka spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že Ústavní soud vůbec nejednal o meritu věci, neboť za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno.
3. Jsou vnitrostátní soudy povinny respektovat a aplikovat zásadu, podle které otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi je třeba v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou? Škoda ve výši uplatněné pohledávky žalobci vznikne, jestliže se prokáže, že takovou pohledávku skutečně měl. Dospěje-li soud při posuzování předběžné otázky ohledně vzniku škody ke kladnému závěru, tj. že soudní řízení žalobce proti dlužníkovi by vyústilo ve vydání požadovaného rozhodnutí, je třeba vážit, zda nevydání rozhodnutí je v příčinné souvislosti se škodou, tedy že nebýt takového nesprávného postupu, ke škodě by nedošlo. Touto předběžnou otázkou se soudy nezabývaly. Soudy měly analyzovat původní řízení a odpovědět na otázku, jak by řízení bývalo dopadlo, kdyby nedošlo k nezákonnému rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu. Dovolatelka tedy sporuje skutečnost, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou existence a výše škody. Domnívá se, že na její případ bylo třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, neboť formulovaná právní věta ohledně řešení předběžné otázky přesahuje konkursní řízení a vztahuje se na jakékoliv řízení. Nezjistil-li odvolací soud tvrzenou škodu a její výši, dopustil se tím vady řízení dle § 241a odst. 2 písmeno a) o. s. ř. jakož i nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka dále hodnotila vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že při obvyklém procesním chodu věcí v průběhu původního řízení by úspěchu dosáhla. Dovolatelka rovněž shrnula pochybení soudů v původním řízení (zásada koncentrace směnečného řízení, chyba v psaní při uvedení formy akcií atd.).
Dovolatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Přestože dovolatelka uvedla, že dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, z obsahu dovolání se podává, že dovoláním napadá pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda se žalobce může domáhat na vnitrostátní úrovni téhož nároku, o kterém již s konečnou platností rozhodl Evropský soud pro lidská práva, a zda konstatování porušení práva chráněného Úmluvou v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva má za následek naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, jakož i pro řešení otázky, zda soudy mají povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou závaznosti rozhodnutí ESLP ve vztahu k možnosti žalobkyně domáhat se náhrady škody na vnitrostátní úrovni podle zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolací soud předně uvádí, že z obsahu spisu nevyplývá tvrzení dovolatelky, že by ESLP o jejím požadavku na náhradu škody nerozhodl z důvodu principu subsidiarity rozhodování. Jak správně uvedl odvolací soud, žalobkyně u ESLP se svým nárokem na náhradu škody neuspěla, neboť Soud neshledal příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením čl. 6 Úmluvy. O jejím nároku na náhradu škody bylo Soudem s konečnou platností rozhodnuto. Dovolatelka na podporu svých tvrzení odkázala na následující rozhodnutí ESLP: ve věci Malhous proti České republice, stížnost č. 33071/96, nebyla stěžovateli náhrada škody přiznána z důvodu, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nedostatek veřejného projednání věci před nezávislým a nestranným soudem) a tvrzenou škodou, ve věci Štefanec proti České republice, stížnost č. 75615/01, přiznal ESLP stěžovateli náhradu škody ve výši 34 EUR odpovídající výši uložené pokuty a nákladům správního řízení v dané věci, protože byla prokázána příčinná souvislost mezi materiální újmou a porušením čl. 10 Úmluvy, ve věci Rechtová proti České republice, stížnost č. 27088/05, nebyla stěžovatelce přiznána náhrada škody, neboť Soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy (porušení práva na přístup k soudu), obdobně ani ve věci Faltejsek proti České republice, stížnost č. 24021/03, Soud neshledal příčinnou souvislost mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tvrzenou škodou, ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04, požadovali stěžovatelé odškodnit nemajetkovou újmu a nahradit náklady řízení, nepožadovali však žádnou náhradu škody, a ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, neshledal ESLP příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nestrannost soudu).
Pokud jde o citovaná rozhodnutí, pak za obdobné věci případu dovolatelky lze označit pouze stížnosti ve věci Rechtová proti České republice a Faltejsek proti České republice, neboť i v těchto věcech se po obsahové stránce jednalo o porušení práva na přístup k soudu v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu, a nároky na náhradu škody byly rovněž zamítnuty s tím, že mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Evropský soud pro lidská práva také v těchto případech konstatoval, že nemůže odhadovat, jak by řízení dopadlo, kdyby Ústavní soud prohlásil ústavní stížnost podanou stěžovatelem za přípustnou a projednal ji. Uvedený závěr však nesvědčí o subsidiaritě rozhodování ESLP, ale o odůvodnění závěru, proč Soud stěžovatelům náhradu škody nepřiznal.
Článek 46 odst. 1 Úmluvy stanoví: Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.
Závaznost rozhodnutí ESLP stanovená v článku 46 odst. 1 Úmluvy vyjadřuje individuální závaznost rozhodnutí, neboli na závazek státu vykonat povinnost uloženou rozhodnutím ESLP, tj. zaplatit stěžovateli Soudem přiznané zadostiučinění, případně přijmout jiné obecné či individuální opatření, které by na vnitrostátní úrovni v maximální možné míře ukončilo a napravilo Soudem konstatované porušení Úmluvy. Povinnost České republiky dodržovat závazky mezinárodního práva vyplývá z článku 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen Ústava ), závaznost rozhodnutí mezinárodního soudu pak upravuje článek 87 odst. 1 písmeno i) Ústavy. Princip závaznosti rozhodnutí ESLP však zcela neodpovídá na otázku, zda konečné rozhodnutí mezinárodního soudu v konkrétní věci představuje pro obecné vnitrostátní soudy překážku věci rozsouzené či nikoliv.
Vzájemným vztahem Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 604/02, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 7/2004. V daném případě rozhodl ESLP o věci dříve než Ústavní soud tak, že vzal na vědomí smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou České republiky, a stížnost podanou stěžovateli vyškrtl ze seznamu. Ústavní soud uvedl, že žádné ustanovení ústavního pořádku (...) neinkorporuje do českého práva rozhodnutí mezinárodního soudu učiněné na základě mezinárodní smlouvy, jež je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Toto rozhodnutí proto nemá uvnitř České republiky srovnatelné účinky jako rozhodnutí českých soudů (princip dualismu). Z Ústavy ani z jiné součásti ústavního pořádku proto nelze pro Ústavní soud dovodit existenci překážky rei iudicatae z důvodu, že mezinárodní soud ve věci konečným způsobem rozhodl. Ústavní soud dále uvedl, že přestože rozsudek ESLP nevytváří sám o sobě překážku rei iudicatae, v posuzované věci by se vzhledem k obsahu smíru, ve kterém se stěžovatelé vzdali veškerých dalších nároků vůči České republice, příčilo logice i samotnému rozsudku Soudu, aby Ústavní soud v projednání ústavní stížnosti pokračoval, proto Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastavil.
Ve vztahu k obecným soudům nepředstavuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva překážku věci rozsouzené, neboť takové účinky občanský soudní řád v § 159a odst. 5 o. s. ř. rozhodnutí mezinárodního soudu nepřiznává.
Řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedním z možných nástrojů, prostřednictvím kterého je naplňována povinnost státu rozhodnutí mezinárodního soudu vykonat, tedy přijmout obecné či individuální opatření, které by ukončilo a napravilo porušení Úmluvy. Za vhodný a v zásadě nejúčinnější způsob nápravy porušení čl. 6 Úmluvy považuje ESLP obnovu řízení, která umožňuje, aby porušená procesní práva stěžovatele byla napravena a stěžovatel byl uveden do situace, v jaké by se nacházel, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo (restitutio in integrum). Není-li obnova řízení možná, např. proto, že vnitrostátní právo takový postup vůbec neumožňuje, přicházejí do úvahy i jiné formy nápravy, včetně těch, které upravuje zákon č. 82/1998 Sb. Uvedenému náhledu odpovídá i znění § 119a odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu ).
Poškozenému proto nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí ESLP podal žalobu o náhradu škody (újmy) proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než ESLP. Vnitrostátní soudy by však při rozhodování o naplnění předpokladů odpovědnosti státu a stanovení přiměřené formy a výše zadostiučinění měly zohlednit již vydané rozhodnutí ESLP a jím přiznané zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1029/2011). Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda konstatování porušení práva chráněného Úmluvou v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, má za následek naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk.
Na úvod Nejvyšší soud poznamenává, že žalobkyně nemůže dovozovat z jednoho pochybení Ústavního soudu dva odpovědnostní tituly státu, tj. nesprávný úřední postup spočívající v tom, že o části její ústavní stížnosti nebylo věcně rozhodnuto, a nezákonné rozhodnutí spočívající v odmítnutí jejích námitek jako opožděných. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk představují takové úkony, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/03). V posuzované věci bylo Ústavním soudem vydáno rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně i jejích námitek vztahujících se ke skutkovému zjištění a hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně, proto lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí. Žádného jiného nesprávného úředního postupu, který by mohl založit odpovědnost státu za škodu, se Ústavní soud nedopustil.
Ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk stanoví: Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Odstavec druhý a třetí § 8 OdpŠk upravuje výjimky z pravidla uvedeného v odstavci prvním.
Pojem nezákonné rozhodnutí , od nějž je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc), a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost.
Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody.
Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo zrušeno či změněno, může vyloučit odpovědnost státu.
V posuzované věci nedošlo ke zrušení či změně rozhodnutí Ústavního soudu, neboť Evropský soud pro lidská práva nemá pravomoc rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů vysokých smluvních států. Rozhodnutí Ústavního soudu by mohlo být zrušeno pouze Ústavním soudem samotným podle § 119b zákona o Ústavním soudu v řízení o obnově řízení, v rozhodné době však zákon o Ústavním soudu upravoval možnost obnovy řízení pouze v trestních věcech. Proto nemohlo být rozhodnutí Ústavního soudu v této civilní věci žádným způsobem zrušeno či změněno. Závěr soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím, že v takovém případě je již z důvodu nezrušení napadeného rozhodnutí vyloučena odpovědnost státu, by však byl příliš zjednodušující a v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu.
Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3009/08, poukázal na svoji judikaturu, podle které není relevantní pro přiznání náhrady škody způsobené státem, zda rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona "toliko" jako nezákonné deklarováno a nebylo jím současně zrušeno. V souladu s tímto rozhodnutím postupoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, ve kterém uvedl, že trvání na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí v daném případě přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu za škodu a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, se Ústavní soud vyjádřil k odpovědnosti státu za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. V posuzované věci byla poškozenému okresním úřadem povolena stavba energetického vodního díla, poté bylo ve správním řízení vydáno předběžné opatření, kterým byla výstavba díla zakázána, a správní řízení skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, jímž bylo stěžovateli zakázáno pokračovat ve výstavbě s tím, že tento zákaz pozbude platnosti udělením výjimky příslušným orgánem ochrany přírody. Ministr životního prostředí však poškozenému výjimku dle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neudělil. Ústavní soud uzavřel, že přestože rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno nebylo, stavba byla de facto zakázána rozhodnutím ministra životního prostředí. Ústavní soud proto vyslovil závěr, že obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje. Ústavní soud rovněž připomněl, že rigorózním lpěním na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí Nejvyšší soud zjevně přehlíží i závěry, ke kterým sám dospěl již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Cz 6/90, v němž analogicky dovodil (v případě zastavení trestního stíhání) možnost odpovědnosti státu i v případě, že dané rozhodnutí - formálně - zrušeno nebylo.
Obdobně postupoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, ve kterém uvedl, že soudy si měly primárně položit otázku, zda stěžovatel měl reálnou možnost - v podobě autonomního a účinného opravného prostředku - dosáhnout kvalifikovaného odstranění (formálního "zrušení") správního rozhodnutí (jímž mu byl zadržen řidičský průkaz), a dále se měly zabývat tím, zda nedostatek takové možnosti není "překlenutelný" faktickým "odstraněním" původního správního rozhodnutí zvrácením jeho následku - dříve zadržený řidičský průkaz je stěžovateli navrácen, coby výraz předjímaného "konečného rozhodnutí", jímž není zrušení správního rozhodnutí předchozího, nýbrž jde o přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení, totiž stěžovatelova trestního stíhání.
Nejvyšší soud s ohledem na výše dosažené judikatorní závěry dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo zrušeno, nemá za daných specifických okolností případu za následek vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Druhou dílčí podmínkou založení odpovědnosti státu podle § 8 odst. 1 OdpŠk je, že rozhodnutí bylo zrušeno či změněno pro nezákonnost.
Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, vyjádřil názor, že za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem, lze však zohlednit možnost existence zvláštních okolností případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl, že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94).
Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009).
Při posuzování nezákonnosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk lze proto vyjít pouze z odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jako jediného orgánu oprávněného přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu.
Evropský soud pro lidská práva v odst. 26 a 27 rozhodnutí uvedl: Soud rovněž sdílí stanovisko stěžovatelky, podle něhož rozdělení jejích námitek na dvě části kvůli podání opravných prostředků u vyšších instancí nepřineslo adekvátní řešení, které by bylo v souladu s požadavkem právní jistoty. Ve skutečnosti by to mělo za následek buď situaci, kdy by souběžně byla vedena v téže věci dvě řízení, jedno o právních otázkách před Nejvyšším soudem, druhé o skutkové podstatě a o hodnocení důkazů před Ústavním soudem, s rizikem, že budou přijata dvě různá rozhodnutí, nebo situaci, kdy by předmětem přezkoumání těmito soudy byly pouze právní otázky, jak se to stalo v tomto případě. Soud se v důsledku toho domnívá, že zvláště přísný výklad předmětného procesního pravidla tak, jak jej provedl Ústavní soud, připravil stěžovatelku o právo na přístup k soudu. Ohledně této stížnosti tedy došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Z uvedeného odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu trpělo procesními vadami takové povahy, že ESLP považoval za nutné vyslovit porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Za těchto okolností má dovolací soud za to, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.
Za poslední otázku zásadního právního významu označila dovolatelka otázku, zda mají soudy povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno.
Pro založení odpovědnosti státu musí být naplněny tři podmínky - nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím. Otázka vzniku škody a příčinné souvislosti jsou otázky skutkové, kterými se dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat nemůže.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že mezi rozhodnutím Ústavního soudu a žalobkyní tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť z ničeho nelze dovozovat, že pokud by Ústavní soud postupoval procesně jinak, došlo by ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů. Odpovědnost státu za ušlý zisk je dána, jestliže by žalobce v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. V dané věci žalobkyně se svým nárokem před soudy neuspěla, tato rozhodnutí nabyla právní moc a nelze je v rámci tohoto řízení z hlediska odvodnění nároku žalobkyně přezkoumávat.
Ani Evropský soud pro lidská práva neshledal mezi porušením čl. 6 Úmluvy a škodou uváděnou stěžovatelkou příčinnou souvislost, když k použití článku 41 Úmluvy v odst. 34 uvedl: Soud uvádí, že základem pro poskytnutí spravedlivého zadostiučinění je v daném případě skutečnost, že stěžovatelka nemohla využít práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením článku 6. Navíc Soud nehodlá spekulovat o výsledku řízení v případě, že by Ústavní soud přijal a přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky jako celek. Takže z tohoto důvodu nebude kvůli této stížnosti vyplaceno odškodnění. Soud je toho názoru, že závěr o porušení je dostačující náhradou případné morální újmy způsobené stěžovatelce.
Obdobně postupoval ESLP i v jiných případech, ve kterých konstatoval porušení práva na přístup k soudu, ale neshledal příčinnou souvislost mezi samotným porušením čl. 6 Úmluvy a tvrzenou škodou (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Běleš a ostatní proti České republice, stížnost č. 47273/99, nebo ve věci Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice, stížnost č. 73577/01). Náhrada škody byla stěžovatelům přiznána pouze v případech, kdy Soud konstatoval porušení jiného článku Úmluvy, např. ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99 (porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy), nebo ve věci Štefanec proti České republice, stížnost č. 75615/01 (poručení čl. 10 Úmluvy).
Příčinnou souvislost musí žalobkyně prokázat, nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci. Dovolatelka spekulovala o tom, že kdyby Ústavní soud meritorně projednal její ústavní stížnost v části týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů, vyhověl by jí a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a soudy by při novém projednání věci žalobkyni vyhověly. Žalobkyně tedy dovozovala vznik škody i příčinnou souvislost od řetězce na sebe navazujících hypotetických událostí, které však nebyla schopna prokázat, neboť odvolací soud neshledal na straně žalobkyně vznik ušlého zisku ani příčinnou souvislost. Vyjádřil-li se k otázce příčinné souvislosti Evropský soud pro lidská práva negativně, postupoval odvolací soud správně, pokud přihlédl i k tomuto jeho závěru.
Povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v tzv. odškodňovacím řízení nemají, neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci, v tomto případě rozhodnutí Ústavního soudu, a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem řízení původního. Pokračovat v řízení poté, co ve věci rozhodl Evropský soud pro lidská práva, může jen Ústavní soud na základě rozhodnutí o obnově řízení podle § 119 zákona o Ústavním soudu.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, není přiléhavý. V dané věci se jednalo o nevydání rozhodnutí v konkursním řízení, tedy z pohledu odpovědnostního titulu státu o nesprávný úřední postup a nikoliv o nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněném pod č. 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že zatímco nezákonnost rozhodnutí nelze v soudním řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou, existenci skutkových okolností, rozhodujících z hlediska podmínek pro prohlášení konkursu, lze v řízení o nároku na náhradu škody proti státu prokázat i jinak než jen konečným meritorním rozhodnutím soudu v konkursním řízení; tuto otázku lze tedy v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou, aniž by o důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalobce muselo být s konečnou platností rozhodnuto konkursním soudem. Uvedené závěry se plně uplatní pro řízení konkursní, neuplatní se však pro posuzovaný případ, neboť žalobkyně nepožaduje pouze předběžně posoudit skutková zjištění, ale změnit i právní posouzení věci, a v zásadě celé řízení rozhodnout znovu dle jejích představ.
Jelikož soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemohou přezkoumávat, jak měly soudy v původním řízení rozhodnout, nezabýval se dovolací soud námitkami žalobkyně vztahujícími se k průběhu a tvrzeným vadám původního řízení.
Odvolací soud správně posoudil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly v daném případě splněny, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 123.440,- Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výš 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 25.933,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první části věty před středníkem o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů)], a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. července 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu