30 Cdo 4429/2011
Datum rozhodnutí: 14.06.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 4429/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. V., zastoupené JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 7, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova č. 405/14, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 1 Co 34/2011-86, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č.j. 34 C 73/2009-58, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaslat žalobkyni doporučený dopis s omluvou ve znění uvedeném ve výroku zmíněného rozsudku (výrok I.); současně (výrokem II.) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatil žalobkyni požadovanou náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ve výši 250.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2011, č.j. 1 Co 34/2011-86, který odvolací řízení zastavil co do částky 200.000,- Kč (výrok I.), výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, zatímco v ostatním uvedené rozhodnutí potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 9. srpna 2011 přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 6. října 2011 včasné dovolání, a to konkrétně proti jeho výroku II. kdy požaduje, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. června 2009. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. však dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 téhož zákona není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu výrokem, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud rozhodoval o peněžitém plnění, které nepřevyšovalo v daném případě částku 50.000,- Kč zmiňovanou v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. S ohledem na výše uvedené ustanovení procesního předpisu tak proto není u tohoto výroku dána přípustnost dovolání. Dovolatel ovšem zcela zřejmě současně přehlédl i skutečnost, že v rámci výroku II. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla žaloba vůči němu zamítnuta. V této části tak žalovaný nebyl k dovolání legitimován (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), protože tímto rozhodnutím nebyl nikterak dotčen na svých právech.
Dovolání žalovaného proto bylo odmítnuto, zčásti jako nepřípustné a zčásti též jako podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn, podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) a b) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. za situace když žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu