30 Cdo 4428/2013
Datum rozhodnutí: 16.06.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 9 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb.



30 Cdo 4428/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. B. , zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti povinnému Ing. M. P. , za účasti bývalé manželky povinného Mgr. I. P. , zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 32, pro 100 536 989,- Kč, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 E 37/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013 , č. j. 7Co 2172/2013-390, takto:

I. Dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013, č. j. 7Co 2172/2013-390, se odmítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2013, č. j. 7Co 2172/2013-390, se ve výrocích II. a IV. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 16. 4. 2013 zastavil výkon rozhodnutí, nařízený svým usnesením ze dne 17. 7. 2007, č. j. 3E 37/2007-22, k uspokojení pohledávky oprávněné zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve společném jmění povinného a jeho manželky ve výroku uvedených podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit Mgr. I. P. na náhradě nákladů řízení 14 460,10 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II) a povinnému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že v souzené věci je exekučním titulem notářský zápis, jenž obsahuje zápis o hmotně právním úkonu (o uznání dluhu), o jehož splnění se jedná. V uznání dluhu povinný prohlásil, že dluží J. J. 100 536 989,- Kč, z toho jistina z půjček činí 31 625 655,- Kč, úrok z půjček ke dni sepisu notářského zápisu 38 252 763,- Kč a smluvní úroky z prodlení k témuž dni 30 658 571,- Kč. Dále je v něm konstatováno, že tyto dlužné částky vznikly na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 11. 1991, jejího dodatku ze dne 30. 9. 1995, smlouvy o půjčce ze dne 4. 12. 1992, jejího dodatku ze dne 30. 9. 1995 a smlouvy o půjčce ze dne 29. 9. 1995 a jejího dodatku ze dne 28. 3. 2004, vše uzavřené mezi povinným a J. J. jako věřitelem. Okresní soud uzavřel, že v uznání dluhu ze dne 4. 4. 2007 není uvedeno, kolik činí jistina z každé ze tří půjček, kolik z každé z nich činí úroky a úroky z prodlení. Protože považoval uznání dluhu za neplatné podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák. (s odkazem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 376/2003), zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o. s. ř. . Současně se zabýval také otázkou, zda povinnému byly skutečně poskytnuty finanční prostředky uvedené ve smlouvách o půjčkách, a dospěl k závěru, že J. J. povinnému nikdy žádné peníze neposkytl, neboť smlouvy o půjčkách byly vyhotoveny pouze fiktivně. Soud s vědomím, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence uznaného závazku v době uznání, uzavřel, že se jedná o právní domněnku vyvratitelnou a že v daném případě bylo prokázáno, že dluh povinného vůči J. J. nikdy neexistoval. Protože k zastavení výkonu rozhodnutí došlo z důvodu na straně oprávněné, přiznal okresní soud manželce povinného náklady řízení stanovené podle vyhlášky 484/2000 Sb., povinnému žádné náklady nevznikly.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení výkonu rozhodnutí potvrdil (výrok I). Ve výrocích II a III o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit Mgr. I. P. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 316 500,30 Kč (výrok II) a že povinný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III). Dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit Mgr. I. P. na náhradě nákladů odvolacího řízení 106 597,20 Kč (výrok IV) a že povinný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V). Krajský soud považoval za podstatný závěr soudu prvního stupně, že půjčka peněz mezi původním věřitelem J. J. a povinným nebyla fakticky realizována, proto hmotně právní základ nároku, který je vymáhán, není dán, a je dán důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí. Pro rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí podle odvolacího soudu nestačí závěr o neplatnosti uznání závazků ze smluv o půjčkách, neboť uznání závazku není samostatným zavazovacím důvodem (hmotně právním základem nároku). Uznání nároku, pokud je platné, pouze zakládá vyvratitelnou domněnku existence uznaného nároku a zlepšuje důkazní pozici věřitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti oprávněné zaplatit Mgr. I. P. náklady řízení. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena, vyčíslil odvolací soud její náklady podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Současně s ohledem na úspěch ve věci odvolací soud rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit Mgr. I. P. náklady odvolacího řízení, jež rovněž vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože povinný žádné náklady nevyčíslil a soudem nebyly zjištěny, právo na jejich náhradu povinnému nepřiznal.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. byla vyřešena v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, namítá, že závěr o přiznání nákladů řízení bývalé manželce povinného před soudy obou stupňů podle § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je nesprávný. Podle jejího názoru měl soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a považovat za tarifní hodnotu částku 10 000,- Kč, neboť předmětem řízení je pouze zřízení soudcovského zástavního práva. To plní jen funkci zajišťovací a nevede hned k uspokojení pohledávky. V této souvislosti odkázala i na judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 584/07, nebo ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04. I kdyby se podle oprávněné soud nespokojil s řešením podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a chtěl aplikovat hodnotu předmětu sporu, měl se zabývat hodnotou předmětu zástavního práva (předmětné nemovitosti), která zdaleka nedosahuje celkové výše zajišťované pohledávky. Dovolatelka také odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na zohlednění neexistence procesního zavinění oprávněné na zastavení výkonu rozhodnutí ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení . Stejně tak považuje za nesprávné, že odvolací soud nevzal v úvahu existenci důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř., které i přes úspěch navrhovatelky ve věci jednoznačně odůvodňovaly využití institutu snížení či nepřiznání náhrady nákladů navrhovatelce vůči oprávněné . Uvedla, že je přesvědčena o tom, že hmotněprávní základ jejího nároku je dán a že půjčky byly poskytnuty. Postupovala přitom s potřebnou mírou pečlivosti a nezavinila, že byl výkon rozhodnutí zastaven, když Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci vedené pod sp. zn. 57 EXE 753/2010 návrh Mgr. P. na zastavení exekuce zamítl.
V doplnění dovolání ze dne 27. 1. 2014 oprávněná napadla i výrok I usnesení odvolacího soudu. Podle jejího názoru je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť postupoval při svém rozhodování v rozporu s § 132 a 133 občanského soudního řádu a neprovedl hodnocení důkazů v souladu s těmito ustanoveními (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 15/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2206/2010, nález Ústavního soudu III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2113) . Přípustnost dovolání spatřuje dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, aby soud dospěl ke skutkovému zjištění, pro jehož závěr svědčí pouze několik důkazů (např. 1 či 2), ačkoliv rozhodně větší počet důkazů (např. 10 a více) prokazuje skutečnost opačnou . Oprávněná považuje za nesprávné právní posouzení věci postup soudu druhého stupně při hodnocení provedených důkazů, kdy tento soud pouze stručně uvedl, že souhlasí se závěry a úvahami soudu prvního stupně a sám nikterak hodnocení důkazů neprovedl, resp. pokud jej v určité míře provedl, učinil tak zcela nedostatečně a v rozporu s § 132 a násl. občanského soudního řádu . Odvolací soud podle jejího názoru hodnotil důkazy z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logicky rozporně, neboť za situace, kdy věřitel (resp. původní věřitel J. J.) i dlužník oba shodně jako jediní účastníci smluv o půjčkách potvrdili, že předmětné půjčky poskytnuty byly a rovněž byla soudu předložena celá řada listinných důkazů , odvolací soud učinil bez dostatečných důkazů závěr o neexistenci předmětných půjček, přestože většina důkazů prokazuje pravý opak . Odvolacímu soudu oprávněná také vytýká, že se nevypořádal s návrhy na provedení důkazů, jež učinila v odvolacím řízení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění v tom smyslu, že se návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítá, a dále ve výroku II a IV tak, že povinná nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; popř. navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
V dalším podání ze dne 6. 5. 2014, označeném jako rozvedení právní argumentace dovolání ze dne 6. 12. 2013, doplněného podáním ze dne 27. 1. 2014, poukázala ve vztahu k napadeným výrokům o nákladech řízení na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3747/2011 a dále ve vztahu k námitce, že odvolací soud nehodnotil povahu uznání dluhu obsaženého v notářském zápise, dodala, že odvolací soud vůbec nehodnotil, zda uznání dluhu splňuje náležitosti § 558 obč. zák. či pouze § 110 obč. zák. Přitom v otázce půjčky šla judikatura dokonce tak daleko, že uznáním dluhu co do důvodu a výše (§ 558 obč. zák.) dlužník svůj dluh z půjčky uznává a zároveň je tím ve smyslu § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo, že mu byl odevzdán předmět půjčky (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4228/2009). Jinými slovy řečeno, takové uznání dluhu má stěžejní význam z hlediska daného výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva . Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné.
Mgr. I. P. ve vyjádření k dovolání uvedla, že jí oprávněná již náklady řízení zaplatila. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť otázka, zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu postup, při němž soud dospěje ke skutkovému zjištění na základě pouze několika málo důkazů, ačkoliv pro opačné skutkové zjištění svědčí větší počet důkazů, není otázkou, která by nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1539/2013. Dále se podrobně zabývala důkazy, které soud prvního stupně provedl a odvolací soud na ně odkazoval. Pokud jde o náklady řízení, uvedla, že výkon rozhodnutí nebyl zastaven pro formální nedostatky exekučního titulu či pro jiné obdobné skutečnosti, ale proto, že bylo prokázáno, že pohledávka oprávněné neexistuje a ani nikdy neexistovala . Bývalá manželka povinného zabránila tomu, aby z majetku patřícího do společného jmění manželů byla uspokojena neexistující pohledávka ve výši přesahující 100 mil. Kč. Navíc si oprávněná musela být vědoma, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. bude o nákladech řízení rozhodováno podle advokátního tarifu. Uvedla, že oprávněná i přes znalost argumentů soudu prvního stupně obsažených v jeho rozhodnutí podala odvolání, a tudíž musí nést i negativní důsledky spojené s jejím neúspěchem v řízení . I bývalá manželka povinného nyní musí vynakládat nemalé prostředky, aby prokázala neexistenci závazků, které její bývalý manžel fiktivně vytvořil. Přičemž oprávněná jako jeho životní partnerka, s níž má tři děti, musela o pravém stavu věci vědět.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, dovolatel je tudíž oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu oprávněná dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť postupoval při svém rozhodování v rozporu s § 132 a 133 občanského soudního řádu a neprovedl hodnocení důkazů v souladu s těmito ustanoveními. Takto vymezená otázka však kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje. Dovolatelka svými námitkami totiž ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (vytýká mu, že je hodnotil v rozporu s § 132 a 133 o. s. ř.). Tím současně zpochybňuje skutkové zjištění tohoto soudu, že J. J. (původní věřitel) žádné finanční prostředky povinnému nepůjčil. Přípustnost dovolání oprávněná nevymezila ani ve vztahu k uznání dluhu, odvolacímu soudu pouze vytýká, že nehodnotil povahu uznání dluhu v notářském zápise.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu odmítl.
Ve vztahu k výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Předmětem vykonávacího řízení je zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného. Byť tento způsob výkonu rozhodnutí slouží výkonu rozhodnutí ukládajícímu zaplacení peněžité částky, jeho účelem je pouze zajištění splnění dluhu, zřízením soudcovského práva v žádném případě nedochází k uspokojení samotné pohledávky. Proto je třeba při stanovení odměny advokáta vycházet z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000,- Kč. Z této tarifní hodnoty při stanovení výše odměny advokáta vycházel již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3747/2011, publikovaném pod číslem 37/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž dovolatelka odkazuje.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve shora uvedených nákladových výrocích není správné a podmínky pro jeho změnu nejsou dány (z důvodu námitek dovolatelky týkajících se použití § 150 o. s. ř.), Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ale zároveň o nákladech dovolacího řízení (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2014 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D. předsedkyně senátu