30 Cdo 4420/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 4420/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) A. K., a b) S. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným


1) L. Z., 2) A. S., 3) Z. M., 4) L. J., a 5) A. U., správci konkursní podstaty úpadce J. z. d. J. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 C 164/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 40 Co 17/2005-116, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 40 Co 17/2005-116, se v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích


o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:





Žalobci se po změně žaloby soudem připuštěné domáhali proti žalovaným 1) až 5) a dále proti původní první žalované A. J., aby primárně bylo určeno, že pátý žalovaný (původně šestý žalovaný) je vlastníkem domu čp. 305 stojícího na pozemku p.č. st. 403 v okrese J., obci a části obce B., k.ú. B. u J., eventuálně určení, že vlastníkem této nemovitosti je J. z. d. J. , se sídlem v B. (dále jen úpadce ). Žalobu odůvodnili zejména tím, že požádali úpadce o vydání předmětného domu, posléze byla mezi nimi a úpadcem sepsána dohoda o vydání tohoto domu, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí však byl katastrálním úřadem zamítnut, neboť dům byl již dne 13. 4. 1993 na základě obdobné dohody převeden do vlastnictví původní první žalované. Tuto dohodu považují žalobci za absolutně neplatnou, z čehož dovozují neplatnost i následné darovací smlouvy, kterou původní první žalovaná převedla nemovitost do podílového spoluvlastnictví žalovaných 1) až 4) každému co do jedné ideální čtvrtiny k celku. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřují žalobci v tom, že jedině na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí mohou docílit uzavření smlouvy, podle níž nabudou vlastnictví k části nemovitosti, a dále v tom, že je nutné postavit najisto, kdo je vlastníkem domu a pronajímatelem, neboť jsou nájemci bytu v tomto domě.


Pátý žalovaný (původně šestý žalovaný) ve vyjádření k žalobě uvedl, že nežádal o to, aby předmětný obytný dům v B. byl zapsán do konkursní postaty úpadce. Pokud by do konkursní podstaty úpadce zapsán byl, musel by být následně zpeněžen ve veřejné dražbě.


Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, č. j. 6 C 164/2003 -78, žalobu, aby bylo určeno, že původní šestý žalovaný A. U., správce konkursní podstaty úpadce J. z. d. J. , je vlastníkem označené nemovitosti, zamítl, určil, že J. z. d. J. se sídlem v B. je vlastníkem domu č.p. 305 stojícího na pozemku p.č. st. 403 v okrese J., obci a části obce B., k.ú. B. u J., žalobu vůči původní první žalované A. J. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalobci, původní první žalovaná a další osoby požádali úpadce o vydání předmětného domu, resp. bytových jednotek v něm se nacházejících, a to podle směrnice družstva ze dne 4. 12. 1992, že tyto žádosti byly projednány na schůzi představenstva družstva dne 30. 12. 1992 a všechny byly schváleny s tím, že cena každého bytu činí 189.200,- Kč. Dne 13. 4. 1993 uzavřel úpadce s původní první žalovanou dohodu o vydání předmětného domu za cenu 189.200,- Kč s právními účinky vkladu ke dni 22. 4. 1993. Dne 6. 4. 1993 byla mezi žalobci a úpadcem uzavřena obdobná dohoda o vydání předmětného domu, přičemž návrh na vklad vlastnického práva podle této dohody byl katastrálním úřadem zamítnut. Dne 13. 11. 2000 pak uzavřela původní první žalovaná se žalovanými 1), 2), 3) a 4) darovací smlouvu, kterou každému z nich darovala jednu ideální čtvrtinu předmětné nemovitosti k celku (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikly ke dni 13. 11. 2000). Soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají ve vztahu k úpadci naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. i věcnou legitimaci, neboť i když nebyli účastníky dohody ze dne 13. 4. 1993, tento právní vztah se jejich právní sféry bezprostředně dotýká, neboť jsou nájemci bytu v předmětném domě, a z hlediska obsahu nájemního vztahu je třeba postavit najisto otázku vlastnictví k nemovitosti, a že původní první žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť jako vlastníci domu jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní 1) až 4). Okresní soud dospěl k závěru, že určovací žaloba je ve vztahu k úpadci důvodná, neboť právní úkon, na jehož základě měla původní první žalovaná nemovitost nabýt, je absolutně neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť úpadce neměl vůli převést na původní první žalovanou nemovitost jako celek, nýbrž pouze jednu ze čtyř bytových jednotek v domě. Dohoda ze dne 13. 4. 1993 je rovněž neplatná z důvodu nedostatku zákonem stanovené formy (§ 40 odst. 1 a 3 obč. zák.), neboť ji podepsal jen jeden člen představenstva úpadce, ačkoliv k platnosti takového právního úkonu byly zapotřebí podpisy alespoň dvou členů představenstva (§ 243 odst. 3 obchodního zákoníku). Protože původní první žalovaná se vlastnicí předmětné nemovitosti nestala, je pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatná i darovací smlouva ze dne 13. 11. 2000 uzavřená mezi původní první žalovanou a žalovanými 1) až 4). Primární určovací žalobu proti správci konkursní podstaty úpadce soud zamítl, neboť prohlášením konkursu nedochází k zániku vlastnického práva úpadce a správce konkursní podstaty se nestává vlastníkem úpadcova majetku.


K odvolání žalované L. Z. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, č. j. 40 Co 17/2005-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k úpadci tak, že žalobu zamítl, odvolání žalované směřující proti ostatním výrokům rozsudku soudu prvního stupně odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho názorem, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a aktivní legitimaci. Na rozdíl od něj dovodil, že ani vyhověním žalobě by se na právním postavení žalobců ničeho nezměnilo, neboť jsou účastni toliko nájemního vztahu a podanou žalobou se snaží zasáhnout do vypořádaného vztahu mezi úpadcem a původní první žalovanou, jakožto oprávněnou osobou při transformaci úpadce. Poukázal též na to, že správce konkursní podstaty úpadce nežádal o to, aby předmětný dům byl zapsán do konkursní podstaty úpadce , a že pokud by tak učinil, musel by dům být následně zpeněžen ve veřejné dražbě, takže případné pohledávky žalobců by se staly pohledávkami v konkursním řízení ; požadované určení by tudíž pro žalobce nebylo žádným řešením.


Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Namítají, že otázka, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti, je pro ně významná proto, že ohledně nájmu bytu jsou s ním v právním vztahu, z něhož pro ně vyplývají práva a povinnosti; jejich požadavek, aby měli jistotu v otázce vlastnictví domu s pronajatým bytem, je tudíž zcela legitimní. Protože mají pádné důvody pro přesvědčení, že žalovaní nejsou vlastníky domu, pak v případě, že by jejich žalobě nebylo vyhověno, dostali by se do neřešitelné situace, která by mohla vyústit v další soudní spory. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).


U přípustného dovolání Nejvyšší soud z úřední povinnosti přihlíží i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); právě takovou vadou je odvolací řízení postiženo. Odvolací soud totiž při projednání odvolání žalované L. Z. nerespektoval meze své přezkumné činnosti.


Podle § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2). Právní moc ostatních výroků není dotčena také tehdy, jestliže odvolání směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky, o lhůtě k plnění nebo o předběžné vykonatelnosti rozsudku (odstavec 3).


Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.


Protože v řízení o určení vlastnického práva k označené nemovitosti mají žalovaní 1) až 4) jako spoluvlastníci nemovitosti postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy každý z nich v řízení jedná sám za sebe (viz


§ 91 odst. 1 o. s. ř. - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98), a protože podle ustálené judikatury má ideální podíl


na spoluvlastnictví nemovitosti charakter samostatné věci, takže právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000), je jednoznačné, že podala-li odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví úpadce jen žalovaná L. Z., která je spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny předmětné nemovitosti, nabyl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným A. S., Z. M. a L. J., kteří jsou podílovými spoluvlastníky každý jedné ideální čtvrtiny nemovitosti, samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 věta první o. s. ř., a předmětem odvolacího řízení byl přezkum správnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že úpadce je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny předmětné nemovitosti, ohledně níž byla v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice zapsána žalovaná L. Z.


Jestliže tedy odvolací soud na základě odvolání podaného pouze žalovanou L. Z. přezkoumal vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně i v rozsahu, v němž se týkal žalovaných A. S., Z. M. a L. J. (jež odvolání nepodali), a posléze rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti tak, že žalobu zamítl i vůči žalovaným A. S., Z. M. a L. J., je odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vůči těmto jmenovaným žalovaným totiž rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci a důvod pro jeho přezkum v této části jen na základě odvolání žalované L. Z. dán nebyl.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že žalobci nemají ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že úpadce je vlastníkem předmětné nemovitosti.


Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým.


To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň


v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261). Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).


V rozsudku ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 918/2003, Nejvyšší soud zaujal názor, že tvrdí-li nájemce skutečnosti, které by za předpokladu jejich pravdivosti mohly vést k závěru, že pronajímatel není vlastníkem pronajaté nemovitosti, ač nájemní smlouvu uzavřel jako její vlastník, a tudíž je nájemní smlouva neplatná, může mít nájemce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětu nájmu. Nemá-li však žalobce v takovém případě přímý zájem na změně zápisu v katastru nemovitostí ohledně sporné nemovitosti (např., aby byl sám zapsán jako její vlastník), ale jde mu o řešení neshod z právních vztahů založených smlouvou o nájmu, pak za předpokladu, že se svých eventuálních nároků již může domáhat žalobou na plnění u soudu, uplatní se zásada, že naléhavý právní zájem žalobce není dán tehdy, může-li žalovat na plnění.


K tomu srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, podle kterého žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. Stejně tomu bude v případě, že se mezi týmiž účastníky již vede spor o plnění z nájemní smlouvy, v němž se soud musí vypořádat s otázkou platnosti nájemní smlouvy jako s otázkou předběžnou .


Z těchto hledisek se však odvolací soud věcí nezabýval a jen se omezil


na konstatování, že požadované určení by pro žalobce nebylo žádným řešením, neboť zapsal-li by správce konkursní podstaty úpadce předmětný dům do majetku konkursní podstaty, musel by být dům následně zpeněžen ve veřejné dražbě, takže případné pohledávky žalobců by se staly pohledávkami v konkursním řízení . Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž i nesprávné.


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek pro neúplné právní posouzení věci a popsanou vadu řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i


o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr.OlgaPuškinová,v.r.


předsedkyně senátu