30 Cdo 4403/2016
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4403/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně H. H. T. T. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 96/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 30 Co 119/2016 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 1. 2016, č. j. 5 C 96/2015 - 68, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí jako nemajetkovou újmu částku ve výši 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 3. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále bylo žalobkyni uloženo uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 2 100 Kč (výrok II). Uvedenou částku žádala žalobkyně jako odškodnění za újmu, která jí vznikla v souvislosti s domovní prohlídkou, kterou provedla Policie ČR dne 22. 2. 2012 v jejím bydlišti v rámci trestního řízení proti manželovi žalobkyně, panu N. K. D.. Trestní stíhání manžela žalobkyně bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 41 T 12/2013. Dále žalobkyně popsala průběh domovní prohlídky, který žalobkyně vnímala velmi negativně, byl jí způsoben psychický šok a z důvodu svého zadržení byla na několik hodin oddělena od svého tříměsíčního dítěte. Dům žalobkyně byl ponechán ve značném nepořádku, bylo narušeno soukromí žalobkyně a jednáním Policie ČR bylo zasaženo do práva žalobkyně na ochranu dobrého jména a pověsti. S ohledem na shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v trestní věci, lze veškeré úkony učiněné v průběhu trestního stíhání považovat za nezákonné. Z toho titulu pro žádá žalobkyně odškodnění, jelikož odpovědnost státu za jednání Policie ČR je objektivní.
Nalézací soud shledal žalobu nedůvodnou. Soud uvedl, že žalobkyně nemá nárok na náhradu škody na základě § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), jelikož nebyla účastníkem trestního řízení. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby podle § 13 OdpŠk, tedy z důvodu nesprávného úředního postupu. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tedy není dán jeden ze tří předpokladů odpovědnosti státu za škodu.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen výrokem I napadeného rozsudku a výrokem II byla žalobkyni uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 300 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak i právním posouzením Okresního soudu Praha-západ, které v odůvodnění dále rozvedl. Zejména vyjádřil souhlas s závěrem, že nárok žalobkyně nelze dovozovat z § 7 OdpŠk, ale jí mohl vzniknout nárok na odškodnění vyplývající z nesprávného úředního postupu dle § 13 OdpŠk. Odvolací soud uzavřel (v souladu se soudem prvního stupně), že domovní prohlídka provedená v obydlí žalobkyně byla provedena v souladu se zákonem, příkazem k domovní prohlídce a její provedení (přiměřenost) bylo adekvátní závažnosti deliktu, pro které bylo vedeno trestní stíhání (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2971/15).
Žalobkyně napadla celý rozsudek odvolacího soudu dovoláním, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to konkrétně:
- zda osoba, která nebyla obviněnou/obžalovanou osobou v rámci trestního řízení, ale je osobou blízkou obviněného a činila v této souvislosti úkony, má právo na náhradu škody za provedenou domovní prohlídku podle OdpŠk
- zda lze na osobu, která nebyla obviněnou/obžalovanou osobou v rámci trestního řízení, ale je osobou blízkou obviněného a činila v této souvislosti úkony, aplikovat ustanovení § 7 OdpŠk .
Dále žalobkyně namítá, že se odvolací odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, či rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012), z nichž cituje pasáže týkající se otázky aktivní legitimace manželky/družky obviněného pro podání žaloby podle OdpŠk, kdy tato osoba zvolila a/nebo hradila náklady nutné obhajoby v trestním řízení. Dále tvrdí, že soudy obou stupňů přistoupily na argumentaci žalované, že není dána aktivní věcná legitimace žalobkyně tak, jak svůj nárok uplatnila. Z toho důvodu nebyly provedeny důkazy, které žalobkyně navrhovala. Zejména nebyl proveden důkaz trestním spisem, ze kterého by vyplynulo, že žalobkyně byla účastna trestního řízení proti jejímu manželovi jako osoba, jež v zastoupení a ve prospěch svého manžela udělila plnou moc dvěma advokátům, žalobkyně byla v den domovní prohlídky po dobu několika hodin zadržena a dále se účastnila trestního řízení se svým nárokem na navrácení finančních prostředků, které jí byly v průběhu domovní prohlídky zadrženy Policií ČR. S ohledem na aktivní účast žalobkyně v trestním řízení soudy nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace tak, že žalobkyně není oprávněna podat žalobu podle § 7 OdpŠk.
Žalobkyně taktéž napadá procesní postup soudu, neboť tvrdí, že napadený rozsudek naplňuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, jelikož soud žalobkyni nepoučil o tom, jaké jsou podle názoru soudu předpoklady pro úspěch ve sporu, čímž se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007 či usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3222/2014).
Závěrem žalobkyně uvádí, že pokud by soud nedovodil aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby dle § 7 OdpŠk, mělo by být postupováno podle obecných norem občanského práva o ochraně osobnosti a odkazuje na § 10 a 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobkyně nepovažuje za přípustnou diferenciaci mezi formálním účastníkem řízení a osobou, jež sice účastníkem dle dikce zákona není, avšak řízení se jí úzce dotýká jako žalobkyně, která byla nucena podrobit se domovní prohlídce a zásahu do práva na soukromí a ochranu obydlí.
Žalobkyně z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k novému projednání.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož předložené otázky jsou v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a to v souladu se závěry učiněnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Otázky, které dle žalobkyně předkládá Nejvyššímu soudu jako novum , nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť byly řešeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, který byl následně rozveden rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 71/2013. První z citovaných rozhodnutí se výslovně věnovalo problematice náhrady nemajetkové újmy nárokované partnerkou osoby trestně stíhané a právům osoby blízké stíhané osoby, do nichž bylo zasaženo domovní prohlídkou a odebráním osobních věcí. Pro stručnost lze shrnout, že s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolací soud dovolací soud dovodil, že prostředky trestního procesu nelze posuzovat zcela izolovaně od kontextu účelu jejich použití, ani od výsledku trestního stíhání. Skončilo-li trestní stíhání obviněného zastavením nebo zproštěním obžaloby, měly by soudy posuzovat jednotlivé úkony a instituty provedené v průběhu trestního řízení s přihlédnutím k tomu, zda se jednalo o zásah či omezení základních práv poškozeného proporcionální účelu trestního stíhání. V zásadě však nelze vyloučit, že jednotlivými úkony provedenými v trestním řízení budou postiženy i osoby, proti kterým trestní stíhání přímo nesměřovalo, jako například osoby blízké. Aktivní legitimaci v případě nezákonného rozhodnutí upravuje blíže ustanovení § 7 OdpŠk, přitom pro všechny druhy řízení platí, že vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky řízení ve smyslu § 7 OdpŠk považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky. Nesprávný úřední postup při provádění domovní prohlídky může založit aktivní legitimaci žalobkyně podle § 13 OdpŠk.
Druhé rozhodnutí pak upřesňuje okruh osob aktivně legitimovaných podle § 7 OdpŠk a uzavírá, že osoby vyjmenované v § 37 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen jako tr. ř. ) nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. Jinými slovy, tyto osoby splňují předpoklady pro to, aby byly považovány za účastníka řízení aktivně legitimovaného k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88, odst. 3).
Námitka žalobkyně, že je osobou aktivně legitimovanou ve smyslu výše uvedené judikatury, jelikož v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi byla aktivní a zmocnila v jeho prospěch advokáta, resp. dva, není s to založit přípustnost dovolání, jelikož tuto skutečnost žalobkyně v řízení před soudy nižších stupňů netvrdila. Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Pokud dovolatelka namítá, že soud neprovedl důkaz trestním spisem, jedná se námitky týkající se vad řízení. Přípustnost dovolání nemohly založit ani tyto námitky, neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyni nelze ani přisvědčit v otázce tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten vyšel plně z rozhodnutí soudu nalézacího a jeho právní posouzení pouze podrobněji rozvedl.
Pokud žalobkyně dovozuje svůj nárok na odškodnění z obecných norem občanského práva týkající se ochrany osobnosti, konkrétně § 10 a § 2 odst. 3 občanského zákoníku, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, který uvádí: Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
Je nutné zdůraznit, že o nároku projednávaném v tomto řízení bylo jako o součásti rozsáhlejší žaloby (mezi týmiž účastníky) rozhodnuto již rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 1. 2. 2016, č. j. 28 C 159/2015 88, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 19 Co 135/2016 106, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3224/2016, a taktéž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2014, č. j. 26 C 199/2012 30, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 20158, č. j. 18 Co 236/2014 232.
Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolatelkou, byly již v rozhodovací praxi opakovaně konstantním způsobem řešeny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s citovanými rozhodnutími konformní.
Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle § 243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. 2. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu