30 Cdo 4402/2014
Datum rozhodnutí: 21.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 11 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 13 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



30 Cdo 4402/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců a)V. L. , b)A. L. a c)J. K. , všech zastoupených Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17, proti žalovanému L. L. , zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181 , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 61/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2014, č.j. 3 Co 74/2012-172, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá .

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti domáhali rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit každému z nich náhradu nemajetkové újmy v penězích s odůvodněním, že žalovaný jako řidič motorového vozidla způsobil nehodu, při níž zahynul V. L., který byl otcem žalobce a) a žalobkyně c) a manželem žalobkyně b).
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 23. dubna 2012, č.j. 50 C 61/2011-126, rozhodl výrokem I. tak, že základ nároku žalobců a), b) a c) je dán a výrokem II. řízení přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) do pravomocného skončení konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 56 K 17/2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému svědčí pasivní legitimace pro řízení. K námitce žalovaného, že v řízení není pasivně legitimován, protože na něj byl prohlášen konkurz podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV ) a podle ustanovení § 14 citovaného zákona řízení o nárocích, které se týkají majetku konkurzní podstaty nebo mají být z takovéhoto majetku uspokojeny, se přerušují nebo mohou být zahájena toliko proti správci konkurzní podstaty, který je tedy jedině pasivně legitimován soud uvedl, že žaloba požaduje finanční satisfakci vyjádřenou v penězích, která je ve své podstatě nemajetkovým nárokem. Mezitímním rozsudkem rozhodl proto, že dospěl k závěru, že jednáním žalovaného spočívajícím v zavinění dopravní nehody, v důsledku které zemřel otec a manžel žalobců, došlo k zásahu do jejich osobnostních práv, a proto je základ nároku dán.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2014, č.j. 3 Co 74/2012-172 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalovaného napadeném výroku I. potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry a dodal, že přisouzení nemajetkové újmy vyjádřené v penězích vzniká až rozhodnutím soudu, nikoli dnem, kdy k údajnému vzniku nemajetkové újmy došlo. Na soudu prvního stupně bude, pokud shledá za vhodné v řízení přerušeném pokračovat, aby rozhodl o výši nároků uplatněných žalobci proti žalovanému. Na tom nic nemění skutečnost, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurz.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 23. září 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože se domnívá, že rozhodnutí soudu závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla řešena v judikatuře dovolacího soudu. Žalobce má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace, protože vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV má prohlášení konkurzu na jeho majetek význam i v tom, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce a logickým důsledkem toho pak je, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) ZKV řízení o nárocích žalobců, které mají být uspokojeny z majetku úpadce, mohou být zahájena jen proti konkurznímu správci. Poukazuje tak na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, bylo zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek pasivní věcné legitimace, přičemž na této skutečnosti nemění nic fakt, že později, byl konkurz na osobu žalovaného zrušen. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci a uvedli, že svou pohledávku nepřihlásili a ani nemohli přihlásit do konkurzního řízení, protože konkurz byl na majetek žalovaného prohlášen již dva roky před úmrtím V. L. a dále, že stejně co do své peněžní složky se pohledávka na náhradu nemajetkové újmy v penězích fakticky konstituuje až rozhodnutím soudu ve věci samé. S ohledem na to navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, eventuálně jej zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. I když výslovně žádnou otázku neformuluje, je zřejmé, že za nesprávné právní posouzení soudy obou stupňů považuje to, že shledaly jeho pasivní legitimaci, i když po dobu probíhajícího konkurzního řízení pasivně legitimován měl být správce konkurzní podstaty.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí . Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2722/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1528/2014). V rozsudku ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010 (který je, stejně jako předchozí citovaná rozhodnutí veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz) pak vyložil, že vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení § 13 obč. zák. Proto výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení a v žádném případě tak nemůže být v řízení na ochranu osobnosti pasivně legitimován např. případný správce konkurzní podstaty. Není tak přiléhavý odkaz dovolatele na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů při posouzení otázky pasivní legitimace v tomto řízení jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky, když správce konkurzní podstaty v žádném případě nemůže být považován za původce neoprávněného zásahu, resp. že osobu odpovědnou za tvrzený zásah do práva na ochranu osobnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soudy rozhodnou v rámci konečného rozhodnutí ve věci.

V Brně 21. ledna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu