30 Cdo 4389/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 243d o. s. ř.




30 Cdo 4389/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Vltavská lodní společnost, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 630 72 254, se sídlem v Praze 4, Dunovského 863/39, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 50 762 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 124/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 53 Co 467/2015-147, takto:


I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 2. 5. 2016, č. j. 53 Co 467/-147, se mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2015, č. j. 10 C 124/2014-106, potvrzuje .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 162,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680.
III. Jako ve výroku II. v téže lhůtě a tamtéž je žalovaná povinna dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 4 162,40 Kč.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 10 C 124/2014-106, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 762 Kč s 8,05% úrokem z prodlení p. a. z uvedené částky od 24. 7. 2013 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni 12 487,20 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 50 762 Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobkyni uhradit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 300 Kč.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 50 762 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera (dále jen soudní exekutor ). Soudní exekutor byl pověřen vedením exekučního řízení pod sp. zn. 100 EX 627/10, ve které žalobkyně vystupovala jako oprávněná. Žalovaná částka představuje součet finančních prostředků, které soudní exekutor vymohl (jistina, úroky a náklady řízení), avšak nevyplatil oprávněné žalobkyni. Od zástupce soudního exekutora, Mgr. Milana Makaria, žalobkyně zjistila, že vymožené prostředky není možno žalobkyni vyplatit, jelikož byly poukázány na soukromý účet soudního exekutora. Dle tvrzení žalobkyně se tak exekutor dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), neboť porušil ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v tehdy účinném znění, přičemž v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem soudního exekutora vznikla žalobkyni shora uvedená škoda.
Soud prvního stupně posoudil jednání soudního exekutora jako nesprávný úřední postup a přiznal žalobkyni náhradu škody v plné žalované výši. Odvolací soud zhodnotil právní názor nalézacího soudu jako nesprávný a k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost hradit náklady řízení žalované. Své právní posouzení opřel odvolací soud o závěr, že při svém jednání soudní exekutor již neplnil úkoly státní moci, které na něho byly přeneseny při výkonu soudních rozhodnutí, ale konal výlučně za účelem vlastního obohacení, přičemž za zcela nerozhodné soud považoval skutečnost, že soudní exekutor směšoval své soukromé finanční prostředky s těmi vymoženými, případně částečně kryl své pracovní závazky ze soukromých zdrojů. Soud proto uzavřel, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, byla škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru, sledoval výlučně uspokojování svých zájmů a potřeb a jedná se tudíž o tzv. exces. V takovém případě odpovídá škůdce za škodu výlučně sám. V souzené věci tudíž chybí základní předpoklad odpovědnosti státu, a to okolnost, že škoda byla způsobena při výkonu veřejné moci. Soud proto uzavřel, že žalovaná není pasivně legitimovaná.
Proti celému rozsahu v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se při odůvodnění svého rozhodnutí opřel zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, dovolatelka jej však nepovažuje za přiléhavý na daný případ, jelikož řeší po skutkové stránce zcela odlišný případ. Naopak žalobkyně široce cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, a ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, které se týkají skutkově shodných okolností dalších případů, kdy soudní exekutor nevyplatil vymožené finanční prostředky pro oprávněné. Dále žalobkyně s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1971 namítá, že nelze automaticky přijmout závěr, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem. Jednání soudního exekutora v podobě zpronevěry nebylo příčinou škody vzniklé žalobkyni, ale byl jím nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v nevyplacení vymožených prostředků oprávněné žalobkyni.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné a taktéž důvodné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2009, rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, a rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Zejména poslední dvě rozhodnutí se týkají shodných skutkových okolností, přičemž posledně uvedené bylo schváleno dne 14. 12. 2016 na jednání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ke zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: Neprovede-li soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za který stát odpovídá.
Řešená právní otázka, zda v případě exekutora, který pro dovolatelku vymohl v exekučním řízení částku 50 762 Kč, kterou jí však nikdy nevyplatil, když si peníze ponechal pro sebe, se jedná o jeho exces, kdy není dána odpovědnost státu dle OdpŠk, je dlouhodobě řešena uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s průběhem exekuce; nakládá-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu stát zprostit (srov. obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/1998, R 44/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014). Aplikací shora uvedených podmínek na řešený případ je třeba dojít k závěru, že k excesu z výkonu veřejné moci na straně soudního exekutora nedošlo.
Podle § 46 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v rozhodném znění, nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Nesprávný úřední postup v dané věci spočívá v tom, že ze strany exekutora nebylo žalobkyni plněno to, co jí v souladu s citovaným ustanovením náleželo, a to bez ohledu na skutečnost, že si exekutor peníze ponechal pro sebe. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, za kterou odpovídá stát dle OdpŠk.
Tyto závěry judikatury se uplatní i v této věci.
Pokud odvolací soud založil své právní posouzení na argumentaci obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, nelze se s takovým závěrem ztotožnit, neboť použití tohoto rozhodnutí není v předmětné věci přiléhavé. Rozhodnutí se týká odpovědnosti ohledně otázky vybočení policistů, kteří páchali trestnou činnost, z rámce plnění svých služebních povinností podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Naproti tomu v předmětné věci nebyla exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku. To je v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud jej proto podle § 243d písm. b) o. s. ř., změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku a rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako správný.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 243b o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšná žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 140 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [advokátní tarif], ve znění pozdějších předpisů), za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k odvolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy ve výši 3 440 Kč + 722,40 Kč DPH, tedy celkem 4 162,40 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu