30 Cdo 4387/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 4387/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Lounech, Sladovnická 21, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 242/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 29 Co 13/2016-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 10 C 242/2014-64, rozhodl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 61/2007 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně zastoupený žalobce v rozsahu výroků II a III včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v žalobcově případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Odvolací soud dostatečným způsobem vysvětlil, že žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení vznikla újma zanedbatelného významu, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl v minulosti opakovaně trestně stíhán za obdobnou trestnou činnost a že v průběhu posuzovaného trestního řízení byl žalobce odsouzen za závažnější trestný čin. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je dostačující formou satisfakce konstatování porušení práva. Uvedené posouzení odvolacího soudu se přitom nijak neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1065/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu