30 Cdo 4379/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4379/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Petrem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 165.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 255/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2015, č. j. 53 Co 410/2014-103, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 165.000,- Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 26 C 2231/2004 (dále jen původní řízení ) nesprávným postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. června 2014, č.j. 22 C 255/2012-76, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů vyšel z toho, že původní řízení, byť trvalo přes jedenáct let, bylo ještě řízením přiměřeným s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, množství vydaných rozhodnutí, postup účastníků i soudu, jakož i význam řízení pro žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2015, č. j. 53 Co 410/2014-103, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 8. července 2015 vlastnoručně sepsané dovolání doplněné podáním jeho právního zástupce ze dne 21. srpna 2015. Žalobce obsáhle rekapituluje průběh původního řízení i průběh řízení v posuzované věci před soudy obou stupňů, přičemž nesouhlasí s jejich závěrem, že původní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Je přesvědčen, že odvolací soud zatížil řízení řadou vad a svým postupem se odchýlil od stávající praxe Nejvyššího soudu a zejména pak od Ústavního soudu. Současně je přesvědčen, že pro podání dovolání proti výroku ve věci samé odvolacího soudu existují veškeré důvody a jsou pro něj splněny všechny podmínky vymezení zejména v ustanovení § 236 a násl. o.s.ř. Navrhuje proto zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 236 a násl. o.s.ř., jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (nikoli Ústavního) soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v dané věci nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení by se byl měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, eventuálně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Neodkazuje v této souvislosti ani na žádnou eventuální relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.)., Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta poslední o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu