30 Cdo 4368/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 209 o. s. ř.



30 Cdo 4368/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněného CLAIMS TRADE s. r. o., se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 1702, identifikační číslo osoby 27944484, zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Holečkova 105/6, proti povinnému F. Š. , zastoupenému JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech I, Krameriova 139, pro 33 654,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 15 Nc 4529/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 365/2013-77, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:
Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 7. 2008, č. j. 15 Nc 4529/2008-6, které nabylo právní moci dne 19. 10. 2010, byla nařízena exekuce na majetek povinného a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, Exekutorský úřad Praha 6. Povinný podal dne 27. 6. 2012 návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 28. 5. 2013, č. j. 15 Nc 4529/2008-63, návrh zamítl s tím, že žádná z námitek povinného nepředstavuje zákonný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Tvrzení povinného o zániku práva oprávněného vymáhat pohledávku, která je předmětem exekuce, poté, kdy oprávněný neuplatnil tuto pohledávku v rámci insolvenčního řízení proti povinnému, nemá opodstatnění. Pouze došlo-li by k uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení, pak by byl dán důvod pro zastavení exekuce. Nelze ani dovodit, že by povinný odpovídal za své závazky vzniklé při podnikání pouze majetkem určeným k podnikání, neboť v rámci exekuce se nerozlišuje jeho majetek na obchodní a osobní.
Proti usnesení okresního podal povinný prostřednictvím své advokátky odvolání, v němž vytkl okresnímu soudu, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení. Dále uvedl, že své odvolání dále odůvodní ve lhůtě deseti dnů (viz č. l. 69).
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. Protože povinný do dne rozhodování krajského soudu odvolání své právní zástupkyně již nedoplnil avizovaným podáním, vycházel krajský soud pouze z podání ze dne 18. 6. 2013 na č.l. 69 spisu. Soud uzavřel, že odvolání neobsahuje odvolací důvod, který by se vztahoval k řízení o návrhu na zastavení exekuce, a neshledal žádné vady řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, ani vady rozhodnutí samotného.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž však žádné z jeho rozhodnutí neuvedl. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 209 o. s. ř., protože nevyzval povinného k odstranění vad ve včas podaném odvolání a neupozornil ho, že by mělo být provedeno doplnění blanketního odvolání. Povinný je přesvědčen, že odvolací soud měl usnesení okresního soudu zrušit a vrátit je k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Povinný spojuje přípustnost dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od blíže nespecifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom vytýká, že jej soud prvního stupně nevyzval k odstranění vad odvolání a neupozornil na nutnost jeho doplnění. Na vyřešení dovolatelem předestřené otázky však napadené rozhodnutí nezávisí (§ 237 o. s. ř.); nelze totiž přehlédnout, že odvolání povinného nebylo odmítnuto pro neodstranění vad podání (§ 209, § 43 o. s. ř.), ale krajský soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl. O nákladech řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu