30 Cdo 4366/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb., § 456 předpisu č. 40/1964Sb., § 458 předpisu č. 40/1964Sb., § 107 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 4366/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 544.316,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 131/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 2007, č. j. 20 Co 271/2006 - 215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č. j. 6 C 131/2004 - 198, zamítl žalobu o zaplacení částky 544.316,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému tím, že neoprávněně přijal od žalobce částku 544.316,- Kč, jež představuje rozdíl mezi skutečnou hodnotou prací provedených žalovaným na chatě žalobce ve výši 1,250.648,- Kč a částkou 1,750.000,- Kč, kterou žalobce žalovanému za práci zaplatil. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 9. 12. 2004, č. j. 6 C 131/2004 - 124, byl z důvodu procesní vady řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2005, č. j. 20 Co 87/2005 - 136, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel dne 1. 8. 2000 s firmou F. J. a syn jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem měla být rekonstrukce zahradní chaty na p.č. 1260/7, že tato firma nemohla z kapacitních důvodů dílo provést a proto jmenovaný kontaktoval žalovaného a tuto zakázku mu nabídl. Mezi účastníky následně proběhlo jednání, nebylo však prokázáno, že by žalovaný vstoupil do práv a povinností původního zhotovitele, ani že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo; přesto žalovaný rekonstrukci chaty provedl, dílo bylo dokončeno dne 31. 5. 2001, přičemž stavební dozor vykonával svědek N., který dával souhlas k proplácení faktur žalovanému. Dále bylo zjištěno, že žalobce žalovanému za prováděnou rekonstrukci chaty platil zálohově, a to dne 11. 8. 2000 částku 50.000,- Kč, dne 28. 8. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 30. 8. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 25. 9. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 2. 10. 2000 částku 200.000,- Kč, dne 21. 10. 2000 částku 75.000,- Kč, dne 13. 11. 2000 částku 210.000,- Kč, dne 23. 11. 2000 částku 190.000,- Kč, dne 22. 12. 2000 částku 152.500,- Kč, dne 12. 1. 2001 částku 47.500,- Kč, dne 25. 1. 2001 částku 150.000,- Kč, dne 14. 4. 2001 částku 150.000,- Kč a dne 30. 5. 2001 částku 20.000,- Kč, celkem 1,750.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť přisvědčil žalovaným vznesené námitce promlčení uplatněného nároku. V této souvislosti dovodil, že jakékoliv plnění poskytnuté žalobcem žalovanému bylo plněním bez právního důvodu (tj. bezdůvodným obohacením), takže objektivní promlčecí doba k jeho vydání počala žalobci běžet ode dne následujícího po dni, ve kterém žalovaný od žalobce platby obdržel. Uplatnil-li žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení až žalobou podanou u soudu dne 24. 5. 2004, je nárok vyjma poslední platby ve výši 20.000,- Kč, poskytnuté žalobcem žalovanému dne 30. 5. 2001, promlčen v tříleté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž nelze uvažovat o jejím prodloužení na 10 let, protože žalobce poskytl finanční prostředky žalovanému na základě jednání a z iniciativy obou. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- Kč je pak promlčen z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby, která počala běžet nejpozději dne 30. 5. 2001, kdy žalobce žalovanému zaslal poslední platbu a současně již byly žalovaným dokončeny všechny práce. Okolnost, že do 10. 12. 2002 žalovaný nezaslal žalobci žádnou zúčtovací fakturu, které přiložil teprve k dopisu z tohoto data (přičemž se jednalo o faktury ze dne 9. 9. 2001 a ze dne 22. 12. 2000), a že žalobce provedl výpočet výše bezdůvodného obohacení teprve poté (v prosinci 2002) nemá na posouzení dané věci žádný vliv.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 20 Co 271/2006 - 215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce zaplatil žalovanému na zálohách na rekonstrukci chaty částku 1,750.000,- Kč, že cena provedených prací činila pouze 1,250.648,- Kč a že smlouva

o dílo nebyla mezi účastníky uzavřena. Shodně s ním dovodil, že rozdíl ve výši 544.316,- Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaného a že za stavu, kdy žaloba byla u soudu podána dne 24. 5. 2004, jsou všechny zálohové platby poskytnuté žalobcem žalovanému v období od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001 promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době, když u každé z nich počala tato doba běžet prvního dne poté, kdy byly jednotlivé částky vyplaceny. Pouze poslední částka 20.000,- Kč, která byla žalovanému zaplacena dne 30. 5. 2001, se promlčela v subjektivní promlčecí době;

od toho dne totiž žalobce mohl plně s chatou disponovat, dne 31. 5. 2001 bylo dílo dokončeno a dne 12. 6. 2001 proběhla kolaudace, takže mohl zjistit, jaká je skutečná hodnota chaty . Za správný považoval krajský soud i názor soudu prvního stupně,

že doba doručení faktur žalobci není pro právní posouzení věci relevantní a že žalobce neprokázal, že se žalovaný na jeho úkor obohatil úmyslně.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje

z § 237 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva o dílo (byť nebyla písemná) a že tudíž veškeré zálohy byly plněním bez právního důvodu. Neztotožňuje se ani s jeho názorem, že žalobci lhůta na vydání bezdůvodného obohacení začala u jednotlivých plateb (záloh) poskytnutých žalovanému běžet ode dne následujícího po dni, ve kterém žalovaný platby obdržel (to by podle žalobce platilo v případě, že by se jednalo o platby nezálohové; zaplacená záloha naopak nevyjadřuje míru a rozsah provedených stavebních prací a není to ani účelem zálohy). Za nesprávný rovněž považuje názor krajského soudu, že v jakékoliv fázi rekonstrukce chaty mohl zjistit hodnotu provedených prací a co už je bezdůvodným obohacením žalovaného. Pro počátek objektivní promlčecí doby je rozhodující faktické získání bezdůvodného obohacení, nikoliv tedy den, kdy došlo k právní skutečnosti,

na jejímž základě bylo bezdůvodné obohacení získáno později. To znamená, že platil-li žalobce žalovanému průběžně zálohy, nebyla tím vyjádřena míra a rozsah provedených stavebních prací a tudíž se nemohl dozvědět o rozsahu bezdůvodného obohacení.

Pro posouzení běhu objektivní promlčecí doby byla podle něj naopak rozhodující skutečnost, že žalovaný neprovedl řádné konečné vyúčtování všech poskytnutých záloh, a učinil-li tak až po mnoha urgencích dne 10. 12. 2002, byla žaloba podána včas. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou doručování faktur

za provedené práce a omezil se jen na konstatování, že tyto námitky nejsou

pro posouzení věci relevantní, ač se pro žalobce jednalo o průběžnou možnost seznámení se se skutečným rozsahem provedených prací a následně s jejich cenou, kterou teprve pak mohl porovnat s výší zaplacených záloh. Pokud jde o posouzení, zda se žalovaný nemohl dopustit úmyslného obohacení, poukazuje dovolatel na to,

že žalovaný nesplnil svoji zákonnou povinnost podle § 632 obč. zák., neboť mu nevystavil písemné potvrzení o převzetí objednávky, které muselo obsahovat nejenom předmět díla a jeho rozsah, jakost, ale i cenu díla a dobu jeho provedení, že stavba vykazovala vady a nedodělky a že faktury za provedené práce obdržel žalobce

až v příloze dopisu žalovaného ze dne 10. 12. 2002. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. V podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 12. 2007, nazvaném jako doplnění dovolání žalobce ze dne

1. 8. 2007, uplatnil dovolatel dále dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který podle něj spočívá v nedostatečných skutkových zjištěních, v neprovedení navržených důkazů a v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku

se proto řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti.

Námitka dovolatele, jíž projevil nesouhlas s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, je námitkou proti správnosti skutkových zjištění, nikoliv proti právnímu posouzení. Jde tak o námitku proti zjištěnému skutkovému stavu věci, tedy

o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu

ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je v posuzované věci založeno na závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 524.316,- Kč, kterou vyplatil žalovanému na rekonstrukci chaty spolu s dalšími zálohami za dobu od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001, se promlčel v tříleté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.) a že k promlčení nároku na zaplacení částky 20.000,- Kč, která byla žalovanému vyplacena dne 30. 5. 2001, došlo v subjektivní promlčecí době (§ 107 odst. 1 obč. zák.).

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že i když mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, žalovaný rekonstrukci chaty provedl, přičemž žalobce žalovanému za období od 11. 8. 2000 do 14. 4. 2001 vyplatil na zálohách na provedení stavebních prací částku 1,730.000,- Kč, včetně částky 524.316,- Kč, která byla poskytnuta žalovanému navíc a kterou přijal neoprávněně. Při právním posouzení věci odvolací soud dovodil, že nebyla-li smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena a není-li zde ani jiný právní důvod pro plnění, které žalovaný od žalobce získal, vzniklo mu plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení v částce 524.316,- Kč. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Pro vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu je totiž rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které se podle § 451 obč. zák. vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo.

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění

z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Obě lhůty počínají a běží nezávisle na sobě a jejich vzájemný vztah je takový, že když skončí běh jedné z nich, právo se promlčí a je-li vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (§ 100 odst. obč. zák).

Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro počátek běhu tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně (fakticky) došlo. V daném případě je tedy pro určení počátku objektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy žalobce částku 524.316,- Kč žalovanému poskytl, a protože tak činil postupně, naposledy dne 14. 4. 2001, běží objektivní promlčecí doba u každé jednotlivé platby samostatně. Jestliže žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v této částce až žalobou podanou u soudu dne 24. 5. 2004 (a žalovaný vznesl námitku promlčení tohoto nároku), je zřejmé, že došlo k jeho promlčení v tříleté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Námitce dovolatele, že objektivní promlčecí doba počala běžet až od 10. 12. 2002, kdy od žalovaného spolu s jeho dopisem obdržel zúčtovací faktury, přisvědčit nelze, neboť pro počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby je jak je uvedeno výše - rozhodný den, kdy

k bezdůvodnému obohacení skutečně (fakticky) došlo. Názor odvolacího soudu, pokud za počátek běhu objektivní promlčecí doby považoval první den poté, kdy byly jednotlivé částky vyplaceny , není sice správný, avšak tato nepřesnost nemá na závěru, že uplatněný nárok žalobce na zaplacení částky 524.316,- Kč je promlčen, žádný vliv.

O prodloužení objektivní promlčecí doby na deset let uvažovat nelze, protože žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky v uvedené výši dobrovolně na základě jednání

a z iniciativy obou účastníků.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do dalšího uplatněného nároku

na zaplacení částky 20.000,- Kč (vyplacené žalobcem žalovanému dne 30. 5. 2001), ohledně kterého odvolací soud dospěl k závěru, že se promlčel v dvouleté subjektivní promlčecí době, je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.

Námitkami dovolatele v jeho podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 12. 2007, nazvaném jako doplnění dovolání žalobce ze dne 1. 8. 2007, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, na náhradu nákladů tohoto řízení právo nemá a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu