30 Cdo 4362/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4362/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 428.169,70,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 25 C 122/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č.j. 16 Co 255/2013 65, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. února 2013, č.j. 25 C 122/2011 43, konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 222/97 v přiměřené lhůtě a současně zamítl žalobu na zaplacení částky 428.169,70,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 9. 2011 do zaplacení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. července 2013, č.j. 16 Co 255/2013 65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že v řízením vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 95/99, kde žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 49.597,- Kč nelze dovodit porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V řízení před Krajským soudem v Ostravě vedeným pod sp. zn. 18 Cm 222/97, kde žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 270.000,- Kč dovodily soudy průtahy řízení, ale jelikož řízení mělo pro žalobce zanedbatelný význam, když předmětem řízení byly úroky z prodlení za pozdní zaplacení pohledávky, která byla na žalobce původním věřitelem postoupena, tak dospěl k názoru, že nemajetkovou újmu lze odškodnit pouhým konstatováním porušení práva. Ohledně náhrady škody ve výši 108.572,70,- Kč odvolací soud konstatoval, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolacímu soudu ), kdy namítal, že věc byla rozhodnuta v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatel podává celou řadu právních otázek, které se svojí podstatou zabývají otázkou pouhého konstatování porušení práva a zanedbatelným významem řízení pro dovolatele, přičemž dovolatel poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 958/2009 a sp. zn. 30 Cdo 675/2013. Dovolatel namítá, že podle ustálené judikatury při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, je nutno dojít k závěru o standardním významu pro účastníka, který se v základní částce nijak neprojeví, a nikoli o jeho nižším významu, projevujícím se nutností snížit přiměřené zadostiučinění. Navíc aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nijak nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání vyplývá, že se dovolání žalobce je přípustné pouze co do nepřiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši 270.000,- Kč v řízení vedeném pod sp. zn. 18 Cm 222/97 před Krajským soudem v Ostravě, když k náhradě škody ve výši 108.572,70,- Kč v témže řízení nevymezuje žádnou otázku, tak jak vyžadují ustanovení § 237 a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolání o náhradu nemajetkové újmy v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 95/99 není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když se jedná o peněžité plnění, které nepřevyšuje částku 50.000,- Kč a přitom se nejedná o žádnou ze zákonem stanovených výjimek.
Namítá-li však dovolatel, že obecné soudy měly řádně vyhodnotit otázku významu řízení pro poškozeného podle ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též zákon č. 82/1998 Sb.) a přiznat dovolateli náhradu nemajetkové újmy v penězích a nikoli pouhé konstatování porušení práva, pak ani pro řešení této otázky není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, kdy samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
Odvolací soud při úvaze o formě zadostiučinění zhodnotil celkové průtahy v řízení, význam řízení pro žalobce, vliv chování žalobce na celkovou délku řízení a ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Odvolací soud tak zhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a k závažnosti vzniklé újmy, a zcela v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk i s názorem Nejvyššího soudu přiznal žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Nelze přitom přehlédnout, že § 31a odst. 3 OdpŠk se uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný § 31a odst. 2 OdpŠk a jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2347/2013).
Jestliže odvolatel namítá případný aktivismus ze strany soudu ohledně vyhledání množství podaných žalob a vedených sporů ze strany odvolatele, tak lze konstatovat, že odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, že by posuzovaná řízení pro žalobce nebyla významná z důvodu, že podal desítky či stovky návrhů na zahájení řízení.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při úvaze o vhodné formě zadostiučinění vycházel z okolností případu a ze závažnosti vzniklé újmy a neodchýlil se tak od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, a ten proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat podle ustanovení § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu