30 Cdo 4346/2013
Datum rozhodnutí: 07.01.2015
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4346/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 702 00, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 243.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 167/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j. 58 Co 58/2013 - 50, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 58 Co 58/2013 50, potvrdil rozsudek obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 243.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 16. 6. 2012 do zaplacení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 243.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001, o zaplacení ceny stavebních prací ve výši 83.595,- Kč, které bylo zahájeno dne 7. 1. 1997. Žalobce popsal, že projednávání věci začalo po průtazích až v roce 2004 a trvalo 14,5 roku.
Soud prvního stupně vyšel z mezi stranami nesporného tvrzení, že žalovaná zaplatila žalobci na základě mimosoudního projednání částku 79.000,- Kč, a ze stranami tvrzeného průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001, jako soudu prvního stupně, a následného řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Soud prvního stupně dospěl k základní částce ve výši 221.250,- Kč, kterou s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu snížil na částku 77.437,50 Kč, jež by v době vyhlášení rozsudku uložil žalované zaplatit jako přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Vzhledem k okolnosti, že jím určená částka byla nižší, než odškodnění žalovanou již zaplacené, soud žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud shledal skutkovou složitost řízení, v důsledku čehož částku odškodnění snižoval, ale též zohlednil postup soudů, konkrétně průtahy u Krajského soudu v Brně a u Vrchního soudu v Olomouci, pročež základní odškodnění zvyšoval. V konečném důsledku odvolací soud dospěl rovněž k částce 77.437,50 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel v zásadě polemizuje nad tím, kdy je řízení třeba považovat za složité, jaký má být poměr prodlení, aby se dalo hovořit o krácení odškodnění za podíl žalobce na soudním řízení, jaká základní částka má být určena pro odškodnění za jeden rok řízení a jak se má určit význam předmětného řízení pro žalobce. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s aktuální judikaturou, a proto navrhnul, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Výslovně dovolatel pokládá dovolacímu soudu šest otázek, označených písmeny a. až f., které označuje za zásadní. Otázka označená písmenem a. se týká posouzení, zda je možno skutečnost, že řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, považovat za složitost řízení. Otázka pod písm. b., která navazuje na otázku předchozí, se týká posouzení, zda lze krom složitosti řízení snižovat základní odškodnění o další procenta v důsledku průběhu řízení ve více stupních soudní soustavy. Otázka pod písm. c. se týká poměru prodlení, ke kterému přispěl dovolatel svým jednáním, k celkové délce řízení, popř. k průtahům způsobeným postupem soudů. Otázka d., ač je formulována nikoliv zcela srozumitelně, směřuje k zodpovězení otázky, zda soud může snížit základní částku o 25 % pro nevýznamnost předmětu řízení pro dovolatele, pakliže řízení trvalo 15 až 16 let. Pod písmenem e. dovolatel uvádí názor, že nebyla správně vypočtena délka řízení, a tedy ani základní částka. Pod písmenem f. je obsažen nesouhlas s výpočtem základního odškodnění, který se odvíjel od částky 15.000,- Kč za rok trvaní řízení, nikoliv od částky 20.000,- Kč, které se dovolatel dožaduje. K otázce (výhradě) uvedené pod písm. e. dovolatel uvádí, že chybný výpočet je zapříčiněn tím, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že řízení 8 Cm 54/2001 nebylo skončeno ani ke dni jeho rozhodnutí.
Dovolatel dále v dovolání projevuje nesouhlas s posouzením významu předmětu řízení pro dovolatele (poškozeného), přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a rozsudek ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, 30 Cdo 675/2013. Dovolatel se ohrazuje proti snížení výpočtu přiměřeného zadostiučinění pro nevýznamnost, přičemž poukazuje na skutečnost, že mnohokrát žádal krajský soud, aby jednal a rozhodl, a dále na skutečnost, že trpí těžkou nevyléčitelnou nemocí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Co se týká otázek uvedených pod body a. a b., tyto nemohou přípustnost dovolání založit, neboť totožná právní otázka byla již vyřešena v části IV. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako Stanovisko). Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). V nyní souzené věci bylo odůvodněno, že soudy snížily částku přiměřeného zadostiučinění o 20 % z důvodu, že řízení vykazovalo skutkovou složitost, a dále o 40 % z důvodu průběhu řízení na čtyřech stupních soudní soustavy (tj. pro procesní složitost). K dvojímu započítání jednoho hlediska tedy zjevně nedošlo.
K otázce pod písm. c. dovolací soud opětovně uvádí (viz např. dřívější rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). V projednávané věci přitom bylo nesporným, že dovolatel určité průtahy řízení sám zapříčinil. Samotnou délku průtahů způsobených ze strany dovolatele pak nelze limitovat pouze na dobu, po kterou dovolatel nejednal předvídaným způsobem, neboť státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků (viz Stanovisko).
Na vyřešení otázky uvedené pod písm. d. napadené rozhodnutí nezávisí, neboť se z odůvodnění rozhodnutí nepodává, že by došlo k jakékoliv modifikaci přiměřeného zadostiučinění pro nevýznamnost předmětu řízení pro dovolatele.
K výhradě spočívající v tvrzení, že odvolací soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001 nebylo v době rozhodnutí skončeno a že odvolací soud měl tedy dobu trvání stále ještě probíhajícího řízení přičíst (výhrada pod písm. e), rovněž není možné v dovolacím řízení přihlížet, neboť dovolatel v řízení žádal náhradu nemajetkové újmy za trvání řízení po dobu 14,5 roku. Požadavek na odškodnění nad uvedený rámec dovolatel projevil až v rámci dovolání. S ohledem na ust. § 241a odst. 6 o. s. ř. dovolací soud k novým tvrzením nepřihlíží. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, podrobně vysvětlil, že je věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační). Pouze k prvé variantě se však budou vztahovat závěry z části V. Stanoviska o tom, že odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno.
Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas dovolatele s posouzením důležitosti předmětu řízení pro žalobce, jež je podle dovolatele mimořádná, ani výhrada, že soud nepřihlížel k mnoha dovolatelovým žádostem směřujícím k tomu, aby vedení Krajského soudu v Brně nařídilo věc projednat a rozhodnout. Dovolatel takto vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudy, kdy ovšem zjevně opomíjí, že za řízení nenavrhl jediný důkaz, natož důkaz svědčící vyšší důležitosti předmětu řízení, a že tvrzení ohledně žádostí směřovaných Krajskému soudu v Brně učinil až v řízení odvolacím.
Patří připomenout, že dovolatel ve zbytku dovolání odkazuje na rozhodnutí a cituje úryvky odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva: Apicella proti Itálii (rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01), Laufík proti Slovenské republice (rozsudek ze dne 5. 3. 2013, číslo stížnosti 5718/10), Hauser proti Slovenské republice (rozsudek ze dne 5. 2. 2013, číslo stížnosti 12583/09), Csákó proti Slovenské republice (rozsudek ze dne 25. 6. 2013, číslo stížnosti 47386/07); Ústavního soudu: nález ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, nález ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11; Nejvyššího soudu: rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, rozsudek ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010 a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, přičemž ovšem z dovolání není povětšinou zřejmé, ke které otázce se poukazy váží, či jaká právní otázka má být takto nastolena.
Co se týká citace nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, není vůbec zřejmý vztah k nyní projednávanému řízení. Rovněž dovolacímu soudu není zřejmý ani důvod, proč je citována část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, když napadené rozhodnutí zcela zřejmě uvádí základní částku odškodnění i procentní modifikace dle zákonných kritérií. S dalšími v dovolání citovanými a označenými rozhodnutími není napadený rozsudek v rozporu, neboť ve zde projednávané věci nebylo sporu o tom, že právo dovolatele bylo porušeno, ale pouze o výši přiměřeného zadostiučinění.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2015

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu