30 Cdo 4345/2016
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 4345/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně R. K. , zastoupené JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou se sídlem v Praze 1 Nové Město, Klimentská 1216/46, proti žalovaným 1) Ing. Z. B. , zastoupenému JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U Jabloně 358, a 2) M. R. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 Nové Město, Karlovo náměstí 557/30, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 178/2013, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2016, č.j. 3 Co 165/2014-477, takto :

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


V dané věci Ústavní soud nálezem ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, dovodil porušení základních práv žalobkyně, když dospěl k závěru, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, zrušil rozsudek odvolacího soudu, který potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 15. listopadu 2011, č.j. 1 Co 143/2010-331, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také soud prvního stupně ) po té rozsudkem ze dne 17. ledna 2014, č.j. 37 C 178/2013-377, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni jako náhradu nemajetkové újmy částku 500.000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a co do částky 4.300.000 Kč žalobu zamítl. Dále soud prvního stupně uložil druhému žalovanému zaplatit ze stejných důvodů částku 100.000 Kč ve stejné lhůtě a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že žalobkyně jako matka R. K., která byla zavražděna za přičinění obou žalovaných, utrpěla jednáním žalovaných zvlášť závažný zásah do svých osobnostních práv, když přišla o svou jedinou dceru. Částku požadované náhrady nemajetkové újmy však snížil s ohledem na to, že se žalobkyni dostalo určitého zadostiučinění pravomocným trestním odsouzením žalovaných a také medializací celé věci.
Vrchní soud v Praze (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. března 2016, č.j. 3 Co 165/2014-477, k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrokem I. určil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni další částku náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.500.000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyní požadovaná částka sice jeví jako příliš vysoká, nicméně částka, kterou jí přiznal soud prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, odpovídá částkám, které se ukládají v souvislosti s úmrtími způsobenými nedbalostním jednáním non lege artis či při autonehodách. O takový případ však v dané věci nejde, když se jednalo o úmyslný trestný čin vedený s cílem zbavit života člověka ve věku 28 let. Odvolací soud i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice výši přiznané náhrady nemajetkové újmy zvýšil.
Rozsudek odvolacího soudu byl prvnímu žalovanému doručen dne 13. června 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 17. června 2016 včasné dovolání, které doplnil v podání ze dne 27. června 2016. První žalovaný se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval zásady pro určení výše nároku úvahou dle § 136 o.s.ř., když má za to, že výše nároku měla být posouzena z hlediska vzniku nároku žalobkyně na kompenzaci, tedy data smrti její dcery. V té době byla kompenzace v částce 2.000.000 Kč částkou, v jejíž výši nebyla soudy přiznávána. Dovolatel odkazuje na zásady dovolacího soudu ve věci nároků na náhradu nemajetkové újmy, vydané tiskovým mluvčím Nejvyššího soudu Mgr. P. T. dne 12. dubna 2016. Dále namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu, když odvolací soud rozhodl diametrálně odlišně v otázce přiznané náhrady nemajetkové újmy a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Podle názoru dovolatele odvolací soud výši přiznané náhrady nedostatečně odůvodnil, nesprávně hodnotil důkazy a nevzal v úvahu fakt, že je pro prvního žalovaného náhrada v takové výši likvidační. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
V projednávané věci dovolací soud poukazuje na skutečnost, že dovolatel v dovolání pouze uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně tento závěr v zásadě nekonkretizoval a neuvedl, od kterých rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit. Jím uváděný dokument zásad ve věci nároků na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení vydaný tiskovým mluvčím Nejvyššího soudu dne 12. dubna 2016, není soudním rozhodnutím dovolacího soudu a nemůže proto založit přípustnost dovolání. Ani uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která podle názoru dovolatele lze vztáhnout k projednávané věci a otázce překvapivosti rozhodnutí, nejsou přiléhavá. Podle ustálené judikatury je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4735/2008, rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, rozsudek ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012). Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nález ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, nález ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, nebo nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, na který poukazuje dovolatel, také reaguje na situaci, kdy odvolací soud zaujal na důležitou otázku jiný právní názor. K takovému pochybení ze strany odvolacího soudu v projednávané věci nicméně nedošlo, neboť ten rozhodl na základě stejných skutkových tvrzení a věc posoudil stejným způsobem, jako soud prvního stupně a odchýlil se pouze co do úvah o výši přiznaného zadostiučinění.
Dovolatel v dovolání namítá též chybné hodnocení důkazů a tvrdí nesprávný závěr soudu, podle něhož mu byla uložena povinnost zaplatit jako náhradu nemajetkové újmy částku 2.000.000 Kč.
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 13 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě prvního žalovaného dáno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
Dovolací soud také připomíná, že otázka rozsahu provedeného dokazování je výhradní doménou soudu, a jako taková nemůže založit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., ledaže by soudem zjištěný skutkový stav byl neúplný z hlediska výčtu právně významných okolností předvídaných v hypotéze právní normy, jejíž aplikací na daný případ se (odvolací) soud zabýval, když případně zjištěný skutkový deficit by v takovém případě šel na vrub věcné správnosti rozhodnutí, neboť by zde (odvolací) soud pominul některou z hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování - právně významnou okolnost. V dané věci o takovou eventualitu ovšem nejde, neboť je zřejmé, že dovolatel má pouze odlišný skutkový náhled na danou věc, z nějž vyvozuje právní závěr, jímž polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. přitom nelze úspěšně napadnout v procesním předpisu stanoveným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Z dovolání je zejména zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s pro něj nepříznivým výsledkem odvolacího řízení, nicméně takový nesouhlas nemůže založit přípustnost dovolání podle procesního předpisu.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2017


JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu