30 Cdo 4341/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 13a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4341/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 2/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2016, č. j. 72 Co 468/2015 96, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ) způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 17/2008, formou omluvy a zaplacením částky 100.000 Kč. Nemajetková újma mu měla vzniknout dvěma samostatnými skutky, a to jednak nepřiměřenou délkou exekučního řízení a dále nezákonným zásahem justiční stráže, která mu dne 9. ledna 2007 bránila vstupu do budovy Městského soudu v Praze, donutila ho odevzdat videokameru, zjišťovala jeho totožnost a následně uchovávala jeho osobní údaje.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. června 2015, č.j. 4 C 2/2015-57, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2015, č.j. 4 C 2/2015-76, výrokem I. konstatoval, že v řízení o náhradě nemajetkové újmy za postup příslušníků justiční stráže bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000 Kč, výrokem III. zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízení a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 6.534 Kč.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 72 Co 468/2015 96, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve výroku IV. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud tvrzení žalobce o nemajetkové újmě, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, prověřoval ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně. Stejně tak se ztotožnil s posouzením řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 17/2008 o nároku žalobce na odškodnění za nesprávný postup justiční stráže, které trvalo šest let, jako nepřiměřeně dlouhého, takže žalobci vznikla nemajetková újma a jeho požadavek na přiměřené zadostiučinění je v tomto případě oprávněný. Souhlasil rovněž s tím, že pokud o nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením, bylo rozhodnuto ve lhůtě čtyř let, řízení nevykazovalo žádné průtahy, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a požadavek na odškodnění nemateriální újmy tak není opodstatněný.
Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud připomněl, že při stanovení její formy není soud vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá, peněžitá forma kompenzace je zákonem označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou újmu nahradit konstatováním porušení práva. Odškodnění nemateriální újmy formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je podle ustálené judikatury přiléhavé v případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná. Ve vztahu k žalobci odvolací soud uvedl, že mu je stejně tak jako soudu prvního stupně z úřední činnosti známo, že žalobce je účastníkem velkého množství soudních řízení, jež inicioval svými žalobami, v nichž požaduje po žalované odškodnění nemateriální újmy za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci, takže je zřejmé, že účast v těchto řízeních je pro něj běžnou až rutinní záležitostí. Jeho počínání lze pokládat za obstrukční a litigózní a výkon práva žalobcem uplatňovaný je možné hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Proto prodloužené projednávání jeho žaloby Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp.zn. 25 C 17/2008, nelze u žalobce vnímat jako mimořádný zážitek negativního významu a přiměřenou formou zadostiučinění je konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v zákonem stanovené lhůtě.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dne 4. července 2016 dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že nesprávně rozdělil jedno řízení (25 C 17/2008) na dvě části, konkrétně o odškodnění za nezákonný zásah justiční stráže a o odškodnění za nepřiměřenou délku exekučního řízení. Poukazuje na ustanovení § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), z něhož vyplývá, že lze vést společné řízení o věcech, které spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém stanovisku Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011 (R 58/2011), kde nahlíží na odškodňovací řízení jako na jeden celek. Proto by rozdílná délka řízení o tom kterém ze dvou projednávaných nároků měla být vzata v úvahu (až) v rámci posuzování kritérií podle § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odškodnění za průtahy v exekučním řízení nedošlo k průtahům, když v tomto řízení byl vydán rozsudek pro zmeškání, ten byl odvolacím soudem (nedůvodně) zrušen. Na základě (důvodného) dovolání žalobce bylo zrušeno zrušující usnesení odvolacího soudu a následně (na podruhé) byl rozsudek pro zmeškání odvolacím soudem potvrzen. Dovolatel nesouhlasí i s tím, že kompenzační řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Domnívá se, že mělo proběhnout v řádu měsíců, nikoliv roků. Odvolacímu soudu vytýká, že konstatoval pouze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nekonstatoval porušení žalobcova práva na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy), stejně jako to, že mu nepřiznal písemnou omluvu za porušení jeho práva. Za nesprávný považuje postup soudu, který dokazování nahradil notorietami. Odvolací soud také nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobce jako zanedbatelný z hlediska míry vzniklé újmy a přiměřeného (peněžitého) zadostiučinění za ni. Pokud soud označil jednání žalobce za sudičské a příčící se dobrým mravům, nemá tento závěr oporu ve skutkových zjištěních, je pouhou denunciací žalobce a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konečně dovolatel namítá, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době lze uvažovat pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, ale v posuzovaném případě není naplněn předpoklad výjimečnosti. Žalobce má za to, že dovolací přezkum je otevřen nejen pro právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 2 nebo 3 OdpŠk, ale zároveň i pro poskytnuté zadostiučinění (jeho formu), neboť je vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené (srov. rozhodnutí 30 Cdo 4462/2009, 30 Cdo 384/2012, 30 Cdo 3378/2013). Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Jak již bylo uvedeno, z obsáhlého dovolání žalobce lze seznat tři základní námitky, a to:
1) že do délky původního řízení soudy nezapočítaly celou dobu tohoto řízení, tedy do právní moci rozhodnutí o požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu nesprávným postupem justiční stráže, ale že dospěly k závěru, že pokud ve vztahu k požadavku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízení, bylo pravomocně rozhodnuto dříve, jiným rozhodnutím, je třeba posuzovat tato řízení odděleně jako dvě samostatná řízení,
2) jeho nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že délka původního (reparačního) řízení o odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením, nebyla nepřiměřená, když podle jeho názoru délka takového řízení se má pohybovat v řádu měsíců a
3) nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění.
Z obsahu spisu 25 C 17/2008 se podává, že žaloba byla podána dne 8. ledna 2008. O požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízená rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. října 2008, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 35 Co 611/2008-186, který nabyl právní moci dne 30. listopadu 2011. O žalobě na odškodnění nemajetkové újmy za postup justiční stráže rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2013, č.j. 35 Co 497/2012-271, který nabyl právní moci dne 19. března 2013. V této souvislosti již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4047/2009, konstatoval, že žalobce požadoval (vedle omluvy) na náhradu nemajetkové újmy zaplacení částek 25.000 Kč (za průtahy v exekučním řízení) a 15.000 Kč (za omezení osobní svobody při vstupu do budovy Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2007). Jde tak o dva samostatné nároky. To ostatně nezpochybňuje ani sám žalobce. Poukaz na stanovisko Cpjn 206/2010 (dále jen Stanovisko ) však není přiléhavý. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Vzhledem k tomu, že období nejistoty ohledně požadavku žalobce na zadostiučinění za újmu vzniklou v exekučním řízení skončilo v roce 2011, nelze než souhlasit s názorem odvolacího soudu.
Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v exekučním řízení nedošlo k průtahům a že délka tohoto řízení nebyla přiměřená, pak tím v prvé řadě zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, což není přípustný dovolací důvod. Průtahy v řízení znamenají bezdůvodnou nečinnost, svévoli či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu, což v posuzované věci zjištěno nebylo. Jestliže dovolatel ve vztahu k délce řízení poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, zřejmě zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, číslo stížnosti 64890/01, z nichž dovozuje závěr, že délka kompenzačního řízení nemá být delší než několik měsíců, tak ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014). V posuzované věci však odvolací soud vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu a v odůvodnění rozhodnutí zřetelně vyložil, na čem založil své právní závěry. Dovolací soud také připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srovnej zejména část V. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Z hlediska významu řízení pro dovolatele není rozhodnutí odvolacího soudu, akcentující větší množství sporů, které má dovolatel vést, a dovozující z toho důvodu v zásadě dostatečnost satisfakce formou konstatování porušení práva, v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Dovolatelem nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu