30 Cdo 434/2007
Datum rozhodnutí: 15.01.2009
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 434/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) P. S., a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 103.576,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 290/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2006, č. j. 13 Co 137/2005-116, t a k t o :

Dovolání žalobců se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali po žalované vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaná má na svém účtu uloženy finanční prostředky poukázané na něj v souvislosti s pronájmem nebytových prostor v objektu č. p. 1560, který se nachází na pozemku p. č. 871/15 zapsaném na listu vlastnictví č. 2130 v katastrálním území H.. K těmto nemovitostem mají žalobci spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních osmi sedmnáctin na základě kupní smlouvy uzavřené s panem B. a panem Z. P., která byla vložena do katastru nemovitostí dne 21. července 1998 s účinky vkladu ke dni 31. prosince 1997. B. (však) dvěma nájemními smlouvami ze dne 27. 2. 1998 pronajal nebytové prostory v předmětné nemovitosti dosavadnímu nájemci, tj. obchodní společnosti V., a.s. Správou nemovitostí a současně vybíráním nájemného pověřil žalovanou obchodní společnost B., spol. s r.o., jejímž byl jediným jednatelem. Na účet žalované tak byly hrazeny platby z titulu nájemného za období leden 1998 až červen 1998. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, neboť v době uzavření zmíněné nájemní smlouvy z února 1998 již byli spoluvlastníky předmětných nemovitostí.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 61 C 290/2002-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 103.576,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 31. prosince 1997 byla uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnictví mimo jiné k nemovitostem p. č. 871/15 č. p. 239 (nyní 1560) zast. plocha ost. stav. objekt mezi žalobci (resp. též dalšími kupujícími) a panem Z. P. a panem V. B. Žalobci tak získali do společného jmění manželů ideálních osm sedmnáctin výše uvedených nemovitostí. Kupní smlouva byla do katastru nemovitostí vložena dne 21. července 1998 s účinky vkladu ke dni 31. prosince 1997. Dne 27. února 1998 uzavřela žalovaná s obchodní společností V., a.s. smlouvu o pronájmu nebytových prostor o výměře 369,5 m² v předmětné nemovitosti.

Na základě této smlouvy hradila obchodní společnost V., a.s. nájemné za první pololetí roku 1998 na účet žalované. Na tento účet byla připsána i částka 28.860,- z titulu nájemného od původního vlastníka, resp. správce předmětné nemovitosti Správy nemovitostí města B., s.p.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen o. z. ) v platném znění a konstatoval, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobců z neplatného úkonu v době, kdy již fakticky došlo ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem (čehož si byli žalovaná, resp. její jediný společník B. vědomi), a kdy neměla od většinových podílových spoluvlastníků k uzavření nájemní smlouvy zmocnění. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud dovodil, že není opodstatněná.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. července 2006, č. j. 13 Co 137/2005-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že se žalobci vůči žalované domáhali vydání peněžního plnění poskytnutého obchodní společností V. a.s. (jako nájemcem) B. a Z. P. (jako pronajímatelům) na základě smlouvy o pronájmu nemovitostí uzavřené dne 27. února 1998, přičemž není rozhodující místo, kam bylo toto plnění poukázáno (konkrétně na účet, který byl v písemné nájemní smlouvě označen jako účet pronajímatele u A. č. 80009-514/0600, ačkoliv tento účet byl účtem žalované). Finanční prostředky, které byly takto poukázány, proto nebyly prostředky, které by získala žalovaná (resp. pronajímatelé) na úkor žalobců, ale na úkor nájemce, neboť ten se tímto plněním nezprostil povinnosti uhradit náhradu za užívání věci žalobcům jako jejím vlastníkům. Žalovaná v rozhodné době neužívala nemovitosti žalobců a ani z tohoto titulu ji nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobců. Mezi účastníky řízení tedy nevznikl žádný vztah, na jehož základě by se žalobci mohli proti žalované domáhat vydání bezdůvodného obohacení, neboť není

ve sporu pasivně legitimována. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobců dne 8. září 2006 a téhož dne nabylo právní moci.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2006, č. j. 13 Co 137/2005-116, podali žalobci dne 3. listopadu 2006 včasné dovolání z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 (vadně uvedeno § 241 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé s odkazem na ustanovení § 451 o.z. připomínají, že na účet žalované byla připsána částka představující nájemné za nebytové prostory, tj. platba nájemce majiteli pronajímané nemovitosti (pronajímateli). V únoru 1998 uzavřel V., a.s. nájemní smlouvu s tehdejšími vlastníky nemovitostí pány P. a B., jimž také hradil nájemné. V té době nebyl dosud proveden vklad vlastnických práv žalujících k předmětným nemovitostem ze smlouvy ze dne 31. prosince 1997 do Katastru nemovitostí, k němuž došlo až dne 21. července 1998. Tím ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do Katastru nemovitostí se zpětnou účinností vzniklo jejich vlastnické právo k těmto nemovitostem. Odpadl tak právní důvod pro poukázání nájemného B., resp. žalované. Není proto správný závěr, že žalobci měli žalovat V., a.s., neboť zde pro to schází právní důvod, protože neměl se žalobci uzavřenu příslušnou smlouvu. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,

že toto rozhodnutí je možno hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné,

je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny

v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Podle § 451 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 o. z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle § 458 odst. 1 o. z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.

Podle § 559 odst. 1 o. z. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas.

Podle § 562 části věty před středníkem o. z. dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění.

K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn věřitel; tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle § 562 o. z. Plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění), avšak nikoliv na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000).

Jak již bylo naznačeno, odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že finanční prostředky, které byly poukázány na účet obchodní společnosti B. spol. s r.o., nebyly žalovanou získány na úkor žalobců, ale k tíži nájemce (V., a.s.), neboť se tímto plněním nezprostil povinnosti uhradit úplatu za užívání věci žalobcům jako jejím (skutečným) vlastníkům. Žalovaná v rozhodné době neužívala nemovitosti žalobců a ani z tohoto titulu ji nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení vůči žalobcům, takže mezi účastníky řízení nevznikl žádný vztah, na jehož základě by se žalobci mohli proti žalované (úspěšně) domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Tyto závěry jsou s ohledem na již podaný výklad správné. Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opodstatněné nebylo ani uplatnění důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání ve své podstatě neuvádí v pochybnost skutková zjištění, která vedla k již zmíněným právním závěrům odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci neměli se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2009

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu