30 Cdo 4339/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 4339/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) I. B. , b) A. B. , a c) M. N. , zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Ing. Z. D. , zastoupenému Mgr. Ivem Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Helceletova 9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 107/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. dubna 2009, č.j. 12 Co 496/2008-235, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 23. dubna 2009, č.j. 12 Co 496/2008-235, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:


Okresní soud v Šumperku (dále již soud prvního stupně ) (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. května 2008, č.j. 16 C 107/2003-213, určil, že M. V., RČ..., byla v době své smrti, tedy ke dni 15. 11. 2003, vlastníkem nemovitostí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, na LV č. 1252 pro obec P., k. ú. P., a to pozemku p. č. 775/2 ost. plocha o výměře 12.079 m2 a pozemku p. č. 778/1 zahrada o výměře 2.126 m2. , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že původní žalobkyně M. V. (která v průběhu řízení, dne 15. listopadu 2003, zemřela, a kdy usnesením téhož soudu ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 16 C 107/2003-46, bylo rozhodnuto, že v tomto řízení bude na straně žalující pokračováno s nynějšími žalobci) uzavřela jako prodávající dne 19. 6. 1998 s žalovaným jako kupujícím smlouvu, jímž na žalovaného převedla předmětné nemovitosti za kupní cenu 924.850,- Kč...bylo zjištěno, že tuto kupní cenu žalobkyně nikdy neobdržela...Pochybnosti existují...ve vztahu k úmyslu, který vedl M. V. k uzavření předmětné kupní smlouvy. Jak potvrdil žalobce a), jejím důvodem bylo zejména přesvědčování žalovaného, že je třeba tyto nemovitosti na žalovaného převést, jinak by o ně mohla přijít. S touto skutečností koresponduje také to, že M. V. od žalovaného žádné peníze neobdržela. Žalovaný v tomto směru nejdříve tvrdil, že kupní cena měla být započtena na jeho odměnu za vykonání správy majetku zemřelé a v průběhu řízení své tvrzení změnil tak, že začal prokazovat, že v den uzavření smlouvy nabídl zemřelé kupní cenu, kterou ji měl předávat v advokátní kanceláři JUDr. K. a zemřelá to odmítla...Soud má za to, že (původní žalobkyně) kupní smlouvu uzavírala v omylu, že je třeba tyto nemovitosti převést na žalovaného z nějakých nespecifikovaných důvodů, aby o ně nepřišla a její skutečnou vůlí tedy nebylo nemovitost převést za úplatu na jiného. To bylo také důvodem, proč odmítla převzít nabídnutou kupní cenu, pokud ji byla skutečně nabídnuta. Kupní smlouva je neplatná dle ustanovení § 49a o. z., neboť zemřelá a následně její právní nástupci se neplatnosti dovolali...Shora uvedené skutečnosti pak vyplývají ze spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 8 C 97/2003, v němž se žalovaný domáhal po zemřelé zaplacení částky 1,665.683,- Kč jako odměnu za správu majetku. Pokud by zemřelá měla odmítnout od žalovaného převzetí kupní ceny za předmětné nemovitosti ve výši 1.000.000,- Kč z důvodu, že měla mít vůči němu neuhrazené závazky, jak tvrdí žalovaný, je zcela nepochopitelné, proč se žalovaný poté, v roce 2003, domáhal zaplacení odměny za správu ve výši 1.665.683,- Kč, aniž by se zmínil o tom, že část odměny měl obdržet v rámci odmítnutí kupní ceny za předmětné nemovitosti. Ve věci se nemohlo ani jednat o darovací smlouvu, když neodpovídá ust. § 41a odst. 2 o. z., protože pokud by kupní smlouva měla zastřít smlouvu darovací, musela by mít všechny její náležitosti, uvedené v § 628 o. z.... Protože z kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že se mělo jednat o úplatný převod, nikoliv bezplatný, nepřenechání nemovitosti žalovanému nesplňuje ani tyto náležitosti darovací smlouvy a soud proto kupní smlouvu hodnotí v souladu s ust. § 37 odst. 1 o. z. jako neplatný právní úkon, neboť nebyl učiněn vážně, když úmyslem stran tohoto právního úkonu nebyl úplatný převod nemovitostí žalovanému...
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále již odvolací soud ) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. uvedl, že konstrukce okresního soudu o omylu při podpisu předmětné kupní smlouvy nemůže obstát, neboť jde zcela jednoznačně mimo žalobou vymezený skutek. Zejména z listinných důkazů, s nimiž se okresní soud jinak skutkově správně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, podpořených dále obsahem svědecké výpovědi JUDr. B. K., s přihlédnutím k obsahu daňového přiznání u Finančního úřadu v Zábřehu...a z listin o vkladovém řízení před příslušným katastrálním úřadem ...odvolací soud dospívá k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu napadeného rozsudku za podmínek § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., když věcně nesprávný výrok je odvislý striktně od zaujetí nesprávného právního názoru o věci okresním soudem tak, jak nakonec žalovaný v odvolání správně namítá. Zde je prvořadě nutno zdůraznit obligatorní písemnou formu kupní smlouvy o převodu nemovitostí s tím, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a v konkrétní posuzované věci kupní smlouva z 19. 6. 1998 důvodné pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob nevzbuzuje...Pravost podpisu prodávající na kupní smlouvě byla předmětem dokazování v trestní věci žalovaného u Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 4 T 46/2003 a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví v této věci...nejsou zpochybněny ani procesním postupem Okresního soudu v Šumperku vyplývajícího z usnesení ze dne 26. 3. 2003, č.j. 11 Nc 1602/2003-5. Shrnuto tak o věci platí, že žalobci neunesli důkazní břemeno svých tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy, jak v žalobě tvrdili, a to přesto, že je o této jejich povinnosti důkazní okresní soud procesně bezchybně opakovaně poučil podle § 118a o. s. ř. Otázka případného neuhrazení dohodnuté kupní ceny pak nemůže mít na platnost smlouvy, jak ji žalobci dovozují, vliv a dopad a žalobci nepochybně disponují zákonnou možností zaplacení kupní ceny se případně i soudně domoci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Předně vytýkají odvolacímu soudu procesní pochybení, pokud se nezabýval otázkou relevance dovolateli navrhovaných důkazů k prokázání neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 49a obč. zák. Nesprávný je rovněž názor odvolacího soudu, že žalobní (skutková) tvrzení právní kvalifikaci uzavření smlouvy v omylu neumožňovaly. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je stran v řízení provedených důkazů nepřezkoumatelné. Odvolací soud totiž jednak konstatuje, že se soud prvního stupně jinak skutkově správně s listinnými důkazy vypořádal, aniž by uvedl, které listinné důkazy má na mysli a jaká skutková zjištění z nich vyplývající jsou správná. Dále uvádí, že nespecifikované listinné důkazy jsou podpořeny obsahem svědecké výpovědi JUDr. B. K., a současně konstatuje, že přihlédl k obsahu daňového přiznání u Finančního úřadu v Zábřehu a k listinám o vkladovém řízení před příslušným katastrálním úřadem, aniž by uvedl, jaká skutková zjištění z těchto důkazů vyvodil a zda se v tomto směru shoduje či neshoduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Je pak otázkou, zda byly dány zákonné podmínky pro změnu napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jasné, zda odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za správný. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že pokud by byly v řízení provedeny všechny jimi navrhované důkazy, nebylo by možné dospět k závěru, že M. V. uzavřela se žalovaným platnou kupní smlouvu. Při právním posouzení věci lze učinit závěr, že předmětná kupní smlouva je neplatná podle § 49a obč. zák., neboť ji původní žalobkyně uzavřela v omylu. Lze rovněž dovodit i absolutní neplatnost této smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť se nejednalo o vážně učiněný právní úkon. V případě absolutní neplatnosti smlouvy je zásadní právní otázkou, kterou odvolací soud neřešil, jaký byl skutečný obsah jednajících stran, zejména pak, zda šlo o úplatný či bezúplatný převod vlastnického práva, zda byla shoda mezi písemným zněním kupní smlouvy a jejím skutečným obsahem, a zda část smlouvy zachycující její essentialia negotii byla pravdivá či nikoli. V předmětné kupní smlouvě byl uveden nepravdivý údaj, že kupní cena již byla zaplacena, resp. byla zaplacena před podpisem smlouvy. Účastníci tedy projevili vůli uskutečnit bezúplatný převod. Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části právní Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákon se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 234c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (vyhlášeno) dne 23. dubna 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o tomto dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), že obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů je (z níže rozvedených důvodů) opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právně relevantní otázky, jež souvisejí s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění.
Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to i v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku.
Požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu. Přistoupí-li odvolací soud k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu posouzení věci, ale též (alespoň stručné) zdůvodnění, proč nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový rozsudek prakticky nepřezkoumatelný.
V posuzované věci soud prvního stupně svůj (žalobě vyhovující) rozsudek, jímž určil vlastnické právo původní žalobkyně k datu její smrti k předmětným nemovitostem, založil také na právním závěru (právním posouzení), že předmětná kupní smlouva, kterou dne 19. června 1998 uzavřela zemřelá M. V. (dále již původní žalobkyně ) s žalovaným, představuje (tím, že fakticky se jednalo mezi účastníky o bezúplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem) simulovaný právní úkon, který je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatný. Soud prvního stupně tento právně kvalifikační závěr učinil na základě provedeného dokazování a skutkových zjištění, která vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Z odůvodnění jeho rozsudku je také zřejmé, že při hodnocení důkazů vycházel z ustanovení § 132 o. s. ř. a mj. přihlédl k postupně se měnícím verzím žalovaného ohledně kauzy (důvodu, stimulu) uzavření předmětného právního úkonu, též při zohlednění jeho trestněprávní odpovědnosti za spáchání trestného činu zpronevěry vůči původní žalobkyni. Lze přitom konstatovat, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně (pro právní posouzení věci z hlediska závěru o absolutní neplatnosti smlouvy za stěžejní považoval soud prvního stupně též skutkové zjištění učiněné z výpovědi prvního žalobce, který byl přítomen při uzavírání předmětné smlouvy a jenž se vyjádřil k důvodům, které měly vést účastníky k jejímu uzavření) umožňoval nalézacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o simulovaném právní úkonu (od dalšího právního závěru soudu stran uzavření kupní smlouvy v omylu Nejvyšší soud zde odhlíží k tomu viz poznámky níže), a tedy k závěru o absolutní neplatnosti zmíněné převodní smlouvy.
Naproti tomu odvolací soud se otázkou neplatnosti smlouvy ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. zabýval výhradně z pohledu posouzení zjištění, že kupní cena původní žalobkyni nebyla uhrazena, přičemž zcela opomenul, že na základě skutkových zjištění soud prvního stupně (v odůvodnění svého rozsudku) uzavřel, že se jednalo o simulovaný právní úkon, tedy (jinými slovy vyjádřeno), že účastníky byla simulována kupní smlouva, kteří prostřednictvím tohoto úkonu (ve skutečnosti) disimulovali bezúplatný převod těchto pozemků z vlastnictví původní žalobkyně do vlastnictví žalovaného. Soudem prvního stupně provedené právní posouzení stran (absolutní) neplatnosti převodní smlouvy z důvodu, že se jednalo o simulovaný právní úkon (na věci nic nemění, že se soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozsudku zabývá otázkou nezaplacení kupní ceny, když pro posouzení věci vzal jako primární skutkové zjištění, že skutečnu vůlí účastníků nebyl úplatný, nýbrž bezúplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, což bylo pro rozsouzení věci klíčové), tedy o právní úkon, který účastníky nebyl učiněn vážně, tak bylo vybudováno na závěru, že oba účastníci nechtěli uzavřít kupní smlouvu a že ve skutečnosti jejich vůle směřovala k bezúplatnému převodu. Jde o skutkové zjištění, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě procesně korektního dokazování, které následně podrobil právnímu hodnocení (dospěl k právnímu závěru, že toto skutkové zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu je podřaditelný pod ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. sankcionující nevážně učiněný právní úkon absolutní neplatností). Odvolací soud v tomto směru v odůvodnění svého rozsudku neobsahuje žádný (hodnotící) závěr, přičemž i kdyby snad obsahoval a měl-li by být odlišný od závěru soudu prvního stupně, bez zopakování důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. by bylo nemyslitelné, aby bylo možno v souladu s občanským soudním řádem přistoupit ke změně rozsudku v meritu věci.
Již tento shora popsaný defekt, představující jinou vadu řízení, naplňuje (sám o sobě) důvod ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, neboť v popsaném směru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný a dovolacímu soudu je tak upřena možnost na podkladě podaného dovolání věcně se zabývat napadeným rozsudkem.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezován základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 202, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, judikát publikován pod označením C 962, nebo ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009, in www.nsoud.cz ); podstatné je, že namítá neplatnost a uvede, z jakého důvodu tak činí.
Jestliže předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI). Řádně podaná žaloba tedy obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Soud v řízení verifikuje takto žalobcem tvrzená (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková tvrzení a posuzuje, zda zjištěný skutkový stav je či není podřaditelný (subsumovatelný) pod příslušnou právní normu (právní pravidlo chování).
V posuzované věci původní žalobkyně v narativní části své žaloby také uvedla, že V dané věci jde tedy o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku a také ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku, kdy se mohlo stát, že žalovaný, který od žalobkyně požadoval podepsání mnoha listin, jí i tuto listinu podstrčil k podpisu, přičemž žalobkyně by vůbec nevěděla o tom, že se jedná o kupní smlouvu na prodej nemovitosti, tak, jak jsou v uvedené kupní smlouvě z 19. 6. 1998 citovány. (k tomu srov. např. podání žalobců na č.l. 55 a násl.). Je tudíž zřejmé, že žalobní tvrzení ve vazbě na další procesní podání žalobců obsahovala i popis okolností, z nichž žalobci dovozovali (také relativní) neplatnost předmětné kupní smlouvy, a to z důvodu neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu. Proto závěr odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku o tom, že konstrukce okresního soudu o omylu při podpisu předmětné kupní smlouvy nemůže obstát, neboť jde zcela jednoznačně mimo žalobou vymezený skutek , neodpovídá obsahu spisu. Povinností odvolacího soudu tudíž bylo (pokud měl za to, že převodní smlouva nebyla postižena absolutní neplatností; dovolací soud zde odhlíží od shora již vytknuté jiné vady, jež zatížila odvolací řízení) při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně zabývat i závěrem nalézacího soudu stran (relativní) neplatnosti zmíněné převodní smlouvy z uvedeného důvodu, a jestliže tak neučinil, i tímto způsobem v odvolacím řízení pochybil.
Nelze rovněž souhlasit s výkladem § 118a o. s. ř. odvolacím soudem, který v procesní situaci, kdy soud prvního stupně podané žalobě vyhověl a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval neplatnost předmětné kupní smlouvy, uzavřel, že žalobci neunesli důkazní břemeno svých tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy, jak v žalobě tvrdili, a to přesto, že je o této jejich povinnosti důkazní okresní soud procesně bezchybně opakovaně poučil podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud zde odkazuje na svou konstantní judikaturu a zdůrazňuje, že poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl (typicky v případě, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě na základě skutkových tvrzení, jež po provedeném dokazování měl za prokázaná a ve věci zaujal právní názor, s nímž se však posléze odvolací soud, který přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu, neztotožnil). Neposkytl-li soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, in www.nsoud.cz ).
Jak již bylo shora uvedeno, v tomto případě ovšem odvolací soud nesprávně měl za to, že lze přistoupit ke změně odvoláním napadené rozsudku bez nezbytnosti zopakování důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., resp. bez provedení těch relevantních důkazů, z nichž by zjistil skutkový stav nezbytný pro posouzení věci (k otázce rozsahu dokazování v odvolacím řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, č.j. 30 Cdo 2163/2010-304, in www.nsoud.cz ).
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací řízení bylo postiženo (shora vyloženými) vadami, z nichž každá mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu