30 Cdo 4319/2016
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 154 o. s. ř., § 442 předpisu č. 40/1964Sb.



30 Cdo 4319/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně MACHKA spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 612 48 347, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1307/2, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole 901, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1 992 296 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 212/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 20 Co 445/2015 - 135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2015, č. j. 12 C 212/2013 - 86, byla výrokem I zamítnula žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1 992 296 Kč s příslušenstvím, a výrokem II nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v záhlaví specifikovaným rozsudkem soudu odvolacího (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž plně odkázal. Vycházel tedy z následujících skutečností. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu bývalého soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala (Exekutorský úřad Plzeň jih), který byl pověřen vedením exekučního řízení proti žalobkyni (tehdy povinné). Dne 2. 10. 2007 byla v dražbě v rámci exekučního řízení prodána nemovitost žalobkyně za nejvyšší podání ve výši 20 500 000 Kč, což měl být základ pro podstatu rozdělovanou mezi všechny mezitím přihlášené věřitele žalobkyně. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 10. 2007 určil exekutor náklady ve výši 3 201 228 Kč (2 200 000 Kč odměna exekutora, 490 108 Kč náklady exekuce, 511 120 Kč DPH, tehdy ve výši 19 %). Dne 27. 3. 2009 žalobkyně popřela pohledávky přihlášené do exekučního řízení a zpochybnila tak i výši odměny exekutora. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010 byl zjištěn úpadek žalobkyně a na její majetek prohlášen konkurz. Exekutor pak dne 27. 9. 2010 vydal insolventnímu správci výtěžek exekučního řízení ponížený o náklady exekuce ve výši 3 228 130 Kč (v mezidobí došlo ke zvýšení DPH na 20%). Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 29 NSCR 38/2010, bylo usnesení Městského soudu v Praze o zjištění úpadku žalobkyně a prohlášení konkurzu na její majetek zrušeno. Insolvenční řízení bylo zastaveno usnesením Městského soudu ze dne 13. 7. 2012. Z výtěžku předaného exekutorem do insolvenčního řízení byla použita pouze částka ve výši 3 897 532,40 Kč na uspokojení pohledávky CM CREDIT, a. s. Uspokojení této pohledávky by založilo dle § 90 odst. 1 a § 92 č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen EŘ ), a § 5 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen vyhláška ), nárok exekutora na odměnu ve výši 647 704 Kč (včetně DPH). Exekutor se dle tvrzení žalobkyně dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), když si jako svou odměnu ponechal částku ve výši 2 640 000 Kč a nepředal ji ve prospěch majetkové podstaty žalobce do insolvenčního řízení, resp. do stále probíhajícího exekučního řízení, a to přes to, že mu ještě nárok na odměnu nevznikl, jelikož ten je spojen s provedením exekuce (uspokojením nároků přihlášených oprávněných) a provedením rozvrhu výtěžku. Žalobkyně proto požaduje žalovanou částku jako rozdíl již stržené odměny exekutora (2 640 000 Kč) a odměny za skutečně uspokojení určité pohledávky (647 704 Kč).
Při jednání Obvodního soudu pro Prahu 2 vyšlo najevo, že před Okresním soudem Plzeň město je pod sp. zn. 13 C 56/2012 vedeno řízení, v němž žalobkyně žaluje o náhradu škody bývalého exekutora JUDr. Jiřího Doležala ze stejného důvodu jako v projednávané věci, žalována je stejná částka a je použita shodná právní argumentace. Žaloba byla rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 13 C 56/2012 169, zamítnuta. K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2015, č. j. 15 Co 402/2014 273.
Mezi účastníky řízení byla především sporná skutečnost, zda exekutor postupoval při vydání výtěžku exekučního řízení insolventnímu správci či nikoli, tj. zda byl oprávněn si pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce stanovenou odměnu ponechat či nikoli. Nalézací soud se však touto otázkou nezabýval, stejně tak se nezabýval výší škody a příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a škodním jednání, neboť dospěl k závěru, že je žaloba předčasná.
Pro soud je dle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání rozhodnutí. Nalézací soud tedy shrnul, že v dané situaci, kdy doposud nebylo exekuční řízení skončeno a není tudíž z rozvrhového usnesení známa míra uspokojení jednotlivých věřitelů, nevznikla žalobkyni doposud škoda. Případná odpovědnost státu může přicházet do úvahy teprve až po provedení rozvrhového usnesení, kdy teprve právní mocí takového usnesení by mohla vzniknout škoda v konkrétní výši. V současné době tak byla žaloba zamítnuta jako předčasně uplatněná, což však nezakládá překážku věci rozsouzené pro uplatnění žalovaného nároku po splnění shora uvedených podmínek.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že je podaná žaloba předčasná a vznik škody je navázán na pravomocné ukončení doposud probíhajícího exekučního řízení. V reakci na odvolací námitky žalobkyně pak odvolací soud poznamenal, že žalobkyně ve svých úvahách o svém vlastnictví dražbou jeho nemovitosti získaných finančních prostředků pomíjí, že ve smyslu § 47 odst. 4 EŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v rámci probíhající exekuce ztratila dispoziční oprávnění k exekucí postiženému majetku. Taktéž žalobkyně nezohlednila, že do vydání rozvrhového usnesení podle § 337e o. s. ř. není postaveno na jisto, v jaké míře budou jednotlivé nároky oprávněných uspokojeny, přičemž míra uspokojení nároků věřitelů je dle § 5 odst. 3 vyhlášky výchozí veličinou pro určení odměny exekutora a stanovení nákladů exekuce. Odvolací soud taktéž odmítl jako nesprávnou metodu žalobkyně při výpočtu žalované částky.
Žalovaná podala dovolání proti celému rozsahu v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze a tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. shledává žalobkyně ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného či procesního práva, která doposud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, a to za jakých podmínek (k jakému okamžiku) může povinnému vzniknout škoda (jakožto jeden z předpokladů odpovědnosti státu za způsobenou škodu podle OdpŠk) v důsledku nesprávného předního postupu bývalého soudního exekutora, který si v rámci procesu vydávání exekučního výtěžku insolvenčnímu správci povinnésho (žalobkyně) protiprávně ponechal z titulu své odměny za údajné provedení exekuce část peněžních prostředků získaných zpeněžením nemovitosti žalobkyně a tyto prostředky po ukončení insolvenčního řízení, které neskončilo rozvrhem majetkové podstaty, nepředal v rámci pokračujícího exekučního řízení novému soudnímu exekutorovi k provedení rozvrhu.
V dalším se textu se žalobkyně opírá zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, ze kterého dovodila nesprávný úřední postup bývalého soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, jelikož se exekutor při svém postupu od právní věty uvedeného rozhodnutí odchýlil. Taktéž napadá závěry odvolacího soudu týkající se okamžiku vzniku škody a namítá, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, dovozuje, že se odvolací soud ve svém právním posouzení od uvedeného rozhodnutí odchýlil, když uzavřel, že žalobkyni ještě konkrétní škoda nevznikla. Svou argumentací se pak snaží prokázat, že jí již škoda vznikla. Dle žalobkyně právní posouzení odvolacího soudu nesprávné, jelikož se od uvedeného rozhodutí Nejvyššího soudu odchýlil a nezohlednil, že skutečnou škodou v majetkové sféře žalobkyně je i existence splatné pohledávky, která však není reálně vymahatelná. Žalobkyně dovozuje, že škoda v majetkové sféře žalobkyně již vznikla, jelikož částku, která byla získána zpeněžením nemovitosti žalobkyně a jež ji bývalý exekutor nezákonně ponechal, není možno použít na uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů žalobkyně, případně vyplatit žalobkyni jako hyperochu.
Dále žalobkyně uvádí, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, neboť v rozporu s uvedeným rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nemůže vzniknout nárok na náhradu škody vůči žalované, jelikož bývalý soudní exekutor není dlužníkem žalobkyně.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, jelikož obě rozhodnutí spočívají na stejných právních závěrech, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně se mýlí, pokud tvrdí, že předkládá dovolacímu soudu otázku doposud v rozhodovací praxi nejvyššího soudu neřešenou, jelikož otázka vzniku škody, která je základem předložené problematiky, je problematikou rozhodovací praxí dovolacího soudu široce uchopenou a nic na tom nemění specifické podmínky, které k ní předložila žalobkyně. Odvolací soud, stejně tak i soud nalézací pak postupovaly v souladu s touto judikaturou.
V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že [p]oškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031) . Stejný závěr zopakoval Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, rozsudku téhož soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, aj.).
Nejvyšší soud podotýká, že dojde-li v určité podobě ke zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat až s formálním ukončením exekučního řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky. O takovou situaci se však v tomto případě nejedná.
Oba soudy nižších stupňů proto postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, pokud uzavřely, že nárok žalobkyně je uplatněn předčasně a skutečná škoda doposud žalobkyni nevznikla.
Pokud žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, není tento odkaz přiléhavý, jelikož se toto rozhodnutí týká jiné skutkové a právní situace (pracovněprávní odpovědnost zaměstnance za škodu). Ani v této oblasti proto není dána přípustnost dovolání. Ani námitka odklonu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, není s to založit přípustnost dovolání, jelikož byť i její odlišné posouzení od názoru odvolacího soudu nemůže přinést žalobkyni příznivější výsledek ve sporu, neboť není dán jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti státu dle OdpŠk a řešená otázka je v tomto ohledu subsidiární.
Jako obiter dictum dovolací soud dodává, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, kterého se žalobkyně dovolávala jako podkladu pro svůj závěr o nesprávnosti postupu bývalého exekutora při předání výtěžku exekučního řízení do řízení insolvenční po odečtení nákladů exekuce, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, prohlášen za protiústavní. Na nastalou situaci již reagoval Nejvyšší soud v např. rozhodnutích ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4932/2016, a ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016.
S ohledem na shora řečené nelze než uzavřít, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proto nebylo shledáno přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle § 243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. 4. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu