30 Cdo 4318/2009
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 118a odst. 3 o. s. ř.







30

Cdo 4318/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců
a) Mgr. M. M.
,
b) D. F.
,
c) M. Š.
,
d) A. P.
,
e) J. Š.
, a
f) J. Š.
, zastoupených JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova 206, proti žalovanému
J. Z.
, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 157/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 12 Co 196/2008-177, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 12 Co 196/2008-177,
se zrušuje
a věc
se vrací
Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. února 2007, č.j. 15 C 157/2004-106, určil, že
J. Š., která zemřela dne 27. 10. 2000, byla ke dni 27. 10. 2000 spoluvlastníkem k ideálním 3/6 na pozemcích p. č. 328/1 lesní pozemek o výměře 112756 m2 a p. č. 333 lesní pozemek o výměře 432 m 2 , které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 172 pro obec a k. ú. D. B.
(dále též předmětné nemovitosti )

Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení, v rámci řešení předběžné otázky, dospěl k závěru, že
dne 5. 6. 2000 byla sepsána darovací smlouva mezi zemřelou J. Š. jako dárkyní na straně jedné a žalovaným J. Z. jako obdarovaným na straně druhé ohledně
předmětných nemovitostí, která je absolutně neplatná, neboť nebyla splněna podmínka ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák. Dárkyně totiž byla nevidomá, uvedená smlouva nebyla sepsána formou úředního zápisu, zůstavitelka neměla k dispozici přístroje ani speciální pomůcky a nikým nebylo ani tvrzeno, že by zde byla jiná osoba, kterou by zůstavitelka zvolila a jejímž prostřednictvím by se s obsahem listiny seznámila.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s jeho skutkovým závěrem i s právním posouzením věci. K námitce žalovaného ohledně tvrzeného pochybení soudu prvního stupně, pokud žalovaného nepoučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., pak odvolací soud mimo jiné uvedl (poznámka: tučně v textu zvýraznil Nejvyšší soud):


K posuzované věci odvolací soud především uzavírá, že nemohou obstát argumenty, jimiž žalovaný podpořil své stanovisko o naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., že řízení je poznamenáno procesními vadami, které mohly mít dopad na věcnou správnost rozhodnutí....Kasace rozsudku totiž není spojena s jakýmkoli procesním pochybením, ale pouze s takovou vadou procedury, která mohla mít dopad na věcnou správnost meritorního rozhodnutí soudu. K takovým procesním vadám pak nutno přiřadit nedostatek procesního poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jak v obecné rovině žalovaný správně dovozuje, nicméně takové pochybení ze strany prvostupňového soudu odvolací soud v řízení neshledal. V tomto konkrétním posuzovaném případě totiž platí, že se nedostatku procesního poučení shora žalovaný dovolává za situace, která
vyplynula ze změny jeho původní skutkové verze na obranu proti žalobě
, a to opakovaně a s tím, že ani u vědomí si své důkazní povinnosti, což žalovaný v odvolání zcela jednoznačně a pregnantně vyjádřil,
neuplatnil současně ani před odvolacím soudem relevantní důkazní návrhy
, že sporná darovací smlouva s charakterem soukromé listiny byla dárkyní pořízena za podmínek podle hypotézy § 40 odst. 5 věta druhá občanského zákoníku, a to především z důvodu, že obrana žalovaného oproti žalobě se soustředila k vyloučení naplnění hypotézy věty prvé § 40 odst. 5 občanského zákoníku. Jinak řečeno,
žalovaný nikdy ve sporu netvrdil, že by dárkyně nemohla číst a psát
. Tuto skutkovou verzi s uvedeným právním dopadem naopak uplatňovali žalobci, kteří ji rovněž z hlediska důkazního ve sporu obhájili. Za tohoto stavu věci proto nebylo povinností prvostupňového soudu žalovaného vést ke splnění si důkazní povinnosti mimo jím uplatněnou skutkovou verzi a nad její rámec, neboť takovýto postup by ve svém důsledku znamenal porušení principu rovnosti stran a založení kvalifikované kasační vady.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm výslovně dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) cit. par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že Nejvyšším soudem nebyla dosud, a pokud ano, tak nedostatečně, řešena otázka právní interpretace § 118a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel se
domnívá, že Nejvyšší soud se nikdy nezabýval tím, zda a pokud
(ano)
, tak za jakých podmínek musí soud poučit stranu sporu dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poté, co zásadním způsobem v průběhu řízení změní tato strana své tvrzení a tedy fakticky i soustavu důkazů, kterými je dané změněné tvrzení možné prokázat.
Obě řízení před soudy jsou postižena procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatel nebyl soudy poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy o tom, že by měl navrhnout k nějaké jím tvrzené skutečnosti další důkazy, neboť jeho tvrzení, jak se pak dozvěděl ze samotných odůvodnění rozsudků, nebyla prokázána. Pochybení obou soudů dovolatel spatřuje konkrétně v tom, že podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nebyl poučen o tom, že musí předložit další důkazy k tomu, aby prokázal, že forma darovací smlouvy naplnila ust. § 40 odst. 5 obč. zák., tedy v daném případě prokázat, že zůstavitelka J. Š. byla s obsahem dané darovací smlouvy seznámena prostřednictvím třetí osoby, kterou si sama zvolila. Je pravdou, že dovolatel v průběhu řízení změnil své tvrzení o tom, kdo sepsal danou darovací smlouvu, avšak toto nebylo nijak úmyslné, neboť dovolatel skutečně darovací smlouvu podepsal u notáře až den poté, tedy 7. června 200, co smlouvu podepsala J. Š. dne 6. června t. r. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel z těchže důvodů dovozuje též naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaného písemně nevyjádřili.

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) předesílá, že podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpis, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li nyní dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeno (vydáno) dne 20. listopadu 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět o. s. ř. ).

Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm, řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnosti dovolání nezakládají.

I když dovolatel ve svém dovolání výslovně odkázal na dva dovolací důvody (podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), z obsahu jeho dovolání (vzhledem k vylíčení těchto důvodů) je zřejmé, že ve skutečnosti dovoláním uplatňuje pouze (jediný) dovolací důvod (a to) ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že řízení před odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in
www.nsoud.cz
).

Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy třeba vycházet z (odůvodnění písemného vyhotovení) rozhodnutí odvolacího soudu obsahujícího právní názor, který podle tvrzení dovolatele představuje řešení právní otázky zásadního významu.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (in
www.nsoud.cz
), zaujal právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku , což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Obdobný závěr se uplatní i při posuzování přípustnosti dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. při tvrzení, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka zásadního (procesně)právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

V tomto konkrétním případě byla odvolacím soudem řešena otázka poučovací povinnosti dovolatele ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., jež stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Odvolací soud v již cit. inkriminované části odůvodnění svého rozsudku na straně jedné uvádí, že dovolatel se
nedostatku procesního poučení
(roz. ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.)
...dovolává za situace, která vyplynula ze změny jeho původní skutkové verze na obranu proti žalobě
[z čehož by bylo možno dovodit, že dovolatel tvrdil (nelze zde ovšem zjistit kdy a konkrétně jaké) jiné právně významné skutečnosti, než které původně tvrdil v rámci své procesní obrany proti podané žalobě) s tím, že
ani u vědomí si své důkazní povinnosti...neuplatnil současně ani před odvolacím soudem relevantní důkazní návrhy, že sporná darovací smlouva s charakterem soukromé listiny byla dárkyní pořízena za podmínek podle hypotézy § 40 odst. 5 věta druhá občanského zákoníku
[z čehož zase vyplývá, že odvolací soud zaujímá právní názor, že soud k aplikaci § 118a odst. 3 o. s. ř. nepřistoupí, jestliže si účastník uvědomuje své povinnosti navrhnout důkazy, ale přesto tak neučiní (v takovém případě by se jednalo vzhledem k tomu, že uvedená poučovací povinnost je vybudována na objektivním principu o zjevně nesprávný právní názor)]. Současně pak ale (jako protimluv k tomu srov. závěrečný návrh advokáta dovolatele při jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 5. února 2007 viz protokol o jednání z téhož dne na č.l. 103-104) zase uzavírá, že
žalovaný nikdy ve sporu netvrdil, že by dárkyně nemohla číst a psát
[což představuje zase zcela jednoznačný závěr, že dovolatel žádné tvrzení, že zůstavitelka předmětnou smlouvu uzavřela v souladu s § 40 odst. 5 větou druhou obč. zák. (stanovící, že úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí a je schopný vlastnoručně listinu podepsat) neučinil a proto jej ani nebylo zapotřebí postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučovat].

Nejvyšší soud tak vzhledem k (obsahové) nesrozumitelnosti uvedeného textu části odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nemohl vůbec posoudit relevanci odvolacím soudem řešené (procesní) otázky poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. a nezbylo mu, než uzavřít, že v daném případě byl dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn.

Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné pro stejný důvod přistupovat také ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně (i s přihlédnutím k tomu, že dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že zůstavitelka byla nevidomá a že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro darování předmětného majetku).

Dovolací soud připomíná, že důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 118a o. s. ř. se postupuje též v odvolacím řízení, při zachování požadavků vyplývajících z principu neúplné apelace (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009).

Odvolací soud (vzhledem k případnému závěru, že převodní smlouva byla uzavírána mezi nepřítomnými účastníky) v dalším řízení odstraní též rozpor v jeho závěru o datu uzavření kupní smlouvy (viz str. 5, první odstavec, věta třetí odůvodnění rozsudku
k datu 5. 6. 2000
) v situaci, kdy (pro rozhodování) jako správná převzal též dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně, který mimo jiné uzavřel, že: a)
dne 5. 6. 2000 byla sepsána darovací smlouva....
, že b)
podpis dárkyně byl ...ověřen 6. 6. 2000
, a že
podpis darovaného
(byl ověřen)
dne 7. 6. 2000.
(viz str. 4 druhý odstavec odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1 část první věty za středníkem ě věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. června 2011


JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu