30 Cdo 4307/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2011
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 243b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 4307/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce RH TRANS, v.o.s. , IČO: 46354344, se sídlem v Netřebicích 91, zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 126.935,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 61/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 19 Co 141/2009-97, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2009, č. j. 19 Co 141/2009-97, se ve výroku ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 71.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. ledna 2009, č.j. 15 C 61/2008-56, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 126.935,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk ) vzniklou průtahy v řízení před Městským soudem v Praze, Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl prokázán nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk, když řízení trvalo přes 11 let, a proto žalobce má nárok na zadostiučinění. Při rozhodování o výši tohoto zadostiučinění analogicky použil ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Dovodil pak, že částka 94.000,- Kč, která byla žalovanou již zaplacena, je přiměřená.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2009, č. j. 19 Co 141/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 71.000,- Kč s příslušenstvím. Co do zamítnutí částky 55.935,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil. Nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry, pokud jde o výši přiměřeného zadostiučinění, které je třeba za vzniklou nemajetkovou újmu přiznat. Při úvaze o výši zadostiučinění vycházel odvolací soud z částek, které přiznává v obdobných případech Evropský soud pro lidská práva s tím, že s přihlédnutím k životní úrovni v České republice, je přiměřené zadostiučinění ve výši 45% z těchto částek, tedy 15.000,- Kč za každý rok. Tuto částku je pak třeba dále navyšovat nebo naopak snižovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Vycházeje z těchto hledisek, dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k mimořádné délce řízení by mělo dojít ke zvýšení základní částky o 20%, vzhledem k tomu, že žalobce předmětný spor prohrál, je třeba základní částku o 20% snížit. Přiměřenou částkou je tedy částka 15.000,- Kč ročně. Vzhledem k délce řízení 11 let, přísluší žalobci částka 165.000,- Kč (11 x 15.000). Jelikož žalovaná žalobci již zaplatila 94.000,- Kč, zbývá k doplacení částka 71.000,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 71.000,- Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dne 25. srpna 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a podává je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má především za to, že odvolací soud nesprávně zvýšil základní částku 15.000,- Kč o 20%. Domnívá se, že základní částka by naopak měla být snížena, protože soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly ve věci opakovaně, řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, vyznačovalo se určitou složitostí a žalobce v průběhu řízení nepodal jedinou stížnost na průtahy v řízení k vedení soudů, ani věc nijak neurgoval. Základní částka by podle žalované měla být snížena také proto, že žalobce je právnickou osobou, jejíž nemajetková újma je méně závažná, než by tomu bylo v případě fyzické osoby. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, opírající se o všechny požadavky zákona, a proto navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítá.
Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). V § 31a odstavci 2 se stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí se obecná kritéria, od nichž se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). V odstavci třetím pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. tedy nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávním úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a proto je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem případu. Ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk pouze demonstrativně vymezuje kritéria, k nimž je třeba přihlížet, aniž by stanovil, jak jednotlivá kriteria a jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit. Z důvodu sjednocení judikatorní praxe ve věcech odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. přijal Nejvyšší soud Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém mimo jiné vymezil základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba stanovit základní částku, která bude východiskem pro její následné upravování za přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk, a tuto částku stanovil v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Přitom platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. V rámci zachování jednotnosti rozhodování by proto obecné soudy v odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění měly uvést, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem ji následně upravily s ohledem na kriteria § 31a odst. 3 OdpŠk, případně judikaturu soudů (včetně ESLP), popř. další jedinečné skutečnosti daného případu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11). Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená . Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).

Jak vyplývá z předchozího odstavce napadený rozsudek odvolacího soudu, z vyložených zásad důsledně nevyšel pokud jde o stanovení výše zadostiučinění za první dva roky řízení před Městským soudem v Praze. Již proto nelze napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. září 2011

JUDr. Pavel Pavlík. v. r.
předseda senátu