30 Cdo 4299/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř.



30 Cdo 4299/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce RD Credit, s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Brně, Husova 8a, identifikační číslo osoby 449 62 983, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti žalovanému SELVEM, s. r. o. , se sídlem Hrušky, Za Dvorem 640, identifikační číslo osoby 499 77 717, zastoupeného JUDr. Janou Helešicovou, advokátkou se sídlem v Břaclavi, J. Palacha 443/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 790/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2016, č. j. 14 Co 49/2016-197, takto:


Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2016, č. j. 14 Co 49/2016-197, jakož i usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 8 C 790/2003-170, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Břeclavi (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 8 C 790/2003-170, výrokem I. rozhodl, že Řízení ve věci se zastavuje , přičemž výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu řízení bylo ve věci vedené (u téhož soudu) pod sp. zn. 8 C 323/2003 mezi žalobcem a žalovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j. 14 Co 624/2012-609, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2014, určeno, že vlastníkem uvedených nemovitostí je od 27. 6. 2002 současný žalovaný, tedy společnost SELVEM, s. r. o., otázka vlastnického práva mezi účastníky tohoto řízení tak byla již pravomocně rozhodnuta, kdy bylo určeno, že žalovaný je vlastníkem uvedených nemovitostí již od 27. 6. 2002, tedy od doby předcházející uzavření kupní smlouvy ze dne 13. 12. 2002.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 23. května 2016, č. j. 14 Co 49/2016-197, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nad rozsah okolností uvedených v odůvodnění usnesení soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že v řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 223/2003 (z nějž vzešel shora již konstatovaný rozsudek ve věci určení vlastnictví k nemovitostem) nynější žalobce vystupoval v procesním postavení vedlejšího účastníka na straně tehdy žalované společnosti MOUSASHI FACTORING GROUP, s. r. o. S přihlédnutím k této procesní okolnosti odvolací soud dovodil, že žalobce se uvedeného soudního řízení jako vedlejší účastník aktivně zúčastnil, využíval v řízení veškerých svých procesních práv na rozdíl od tamního žalovaného, který byl po celou dobu řízení zcela pasivní, uplatnil již tak ve vztahu k předběžné otázce platnosti uzavřených kupních smluv veškerá tvrzení i důkazní návrhy, které byly soudem posouzeny a při rozhodování zohledněny, nezakládá v tomto konkrétním případě změněný okruh účastníků řízení povinnost soudu s jiným účastníkem řízení, který však v dřívějším řízení vystupoval jako vedlejší účastník, věc se stejným předmětem řízení opětovně projednávat. Soud I. stupně proto postupoval zcela správně, pokud řízení pro nedostatek jeho podmínek zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud právní otázky (1. zda vedlejší účastenství zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, a dále 2. zda může prejudiciální posouzení otázky platnosti kupní smlouvy v jednom řízení být závazné v jiném řízení, aniž by účastníku řízení bylo dovoleno činit tvrzení ve věci a navrhovat důkazy) posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou [dovolatel poukazuje kromě tzv. komentářové literatury na jím označená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) a Ústavního soudu České republiky]. Dovolatel v rámci své dovolací argumentace zdůrazňuje, že z logiky věci předpokládal, že záměr soudu je takový kdo uspěje ve věci 8 C 323/2003, bude pasivně legitimován ve věci 8 C 790/2003. Dovolatel proto jako pozorovatel vstoupil do řízení 8 C 323/2003 jako vedlejší účastník, a protože jako bývalý hlavní účastník (jenž slavil úspěch) byl žalovaným, nezbylo dovolateli než být vedlejším účastníkem na straně žalované. Byla to schizofrenní situace pro dovolatele, být vedlejším účastníkem na straně Mousashi, kterého sám žaloval ve stejné věci 8 C 790/2003... Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele a navrhl, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, případně jej jako nedůvodné zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je důvodné již z toho důvodu, že pro obsahovou neurčitost výroku usnesení odvolacího soudu ve spojení se záhlavím tohoto rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím k obsahu spisu, nelze vůbec posoudit dosah právně kvalifikačního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil následující právní závěry [které ve vztahu k předchozí právní úpravě katastru nemovitostí je v nynějších právních poměrech nezbytné posuzovat ve vztahu k právnímu institutu (zápisu, respektive výmazu) poznámky ve smyslu § 22 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů]:
1. Nezbytnou náležitostí výroku rozsudku musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159 odst. 4 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003).
2. Obdobně je třeba klást požadavky na precizaci výroku usnesení o zastavení řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému proto usnesení s formulačním vyjádřením ve výroku: Řízení se zastavuje" , nelze považovat za náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, a to s přihlédnutím k obsahu žalobního petitu v dané věci, jímž bylo určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem. Jestliže tento zjevný nedostatek výrokové části usnesení soudu prvního stupně odvolací soud při rozhodování o odvolání neodstranil, resp. nezhojil (např. s formulačním vyjádřením: Usnesení okresního soudu se potvrzuje v tom správném znění, že se řízení o ...zastavuje" ), pak je třeba uzavřít, že v dovolacím řízení byla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008).
3. Nutno si také uvědomit, že byla-li na základě podané žaloby v katastru nemovitostí zapsána ve smyslu § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, poznámka informující o napadnutí žaloby, respektive o zahájeném soudním řízení ve vztahu k příslušné nemovitosti zapsané v katastru, pak takovou poznámku zruší katastrální úřad mj. na základě doručeného soudního rozhodnutí (srov. § 10 cit. zák.), z jehož výrokové části (z povahy věci) musí vyplývat obsah vydaného rozhodnutí o zastavení řízení tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu, resp. ke kterým nemovitostem se předmětné řízení zastavilo a že poznámka coby informační instrument pro uživatele katastru nemovitostí České republiky, respektive úkon katastrálního úřadu k vyznačení příslušné skutečnosti nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě, již ztratila své opodstatnění a musí být katastrálním úřadem způsobem předvídaným zákonem a jeho prováděcí vyhláškou zrušena.
4. Není-li z výrokové části soudního rozhodnutí v případné spojitosti s odůvodněním jeho písemného vyhotovení zřejmé, v jakém rozsahu se zastavení řízení dotýká poměrů k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, není zde přirozeně právně relevantního podkladu ke zrušení předmětné poznámky v katastru nemovitostí.
V posuzované věci jak usnesení soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu výše uvedená kritéria nesplňují, respektive ani v odvolacím řízení ve shora vyloženém směru nedošlo ke zjednání nápravy. Za této procesní situace tudíž dovolacímu soudu je upřena možnost zabývat se uplatněnými dovolacími argumenty žalobce, a nezbylo, než pro již shora konstatované pochybení přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí; Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně zohlední nejen dosavadní právní argumentaci dovolatele vztahující se k řešení právní otázky týkající se věci pravomocně rozhodnuté (v pravomocně skončeném řízení, které bylo vedeno u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 323/2003) ve vztahu k dovolateli, nýbrž i právní názor Nejvyššího soudu vyložený v jeho rozsudku ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, podle kterého účinky právní moci se nevztahují na osoby, které nebyly účastníky řízení (tedy ani na vedlejší účastníky), a dále, že ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnut (k tomu srov. též Dvořák, B. Právní moci civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, str. 146 a násl.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu