30 Cdo 4283/2011
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb.




30 Cdo 4283/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. V. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 Co 576/2010-220, takto:

Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 Co 576/2010-220, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2010, č. j. 16 C 313/2006-195, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení , a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2010, č. j. 16 C 313/2006-195, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy v celkové ve výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce požadoval částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, vedeného proti němu u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 1/2004 (dále také posuzované řízení ) pro trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Dále žalobce požadoval částku 3.000.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění, odsouzení a držení ve vazbě v téže trestní věci, které pro něho skončilo zproštěním obžaloby.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno dne 3. 2. 1998 sdělením obvinění pro trestné činy znásilnění a porušování domovní svobody. Dne 4. 2. 1998 byl žalobce vzat do vazby, práva na podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby se vzdal. Dne 22. 6. 1998 byl žalobce propuštěn z vazby a převeden do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci. Dne 18. 12. 1998 bylo konáno hlavní líčení. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 18. 8. 2000, žalobce se k němu nedostavil, bylo pátráno po jeho pobytu, avšak bezvýsledně. Byla konána další hlavní líčení dne 18. 10. 2000 a dne 11. 6. 2001. Dne 28. 11. 2001 byl vydán příkaz k zatčení žalobce, neboť se opět nedostavil k hlavnímu líčení nařízenému na 28. 11. 2001. Žalobce byl zatčen dne 12. 12. 2001, tentýž den byl vzat do vazby, vzdal se práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Dne 20. 3. 2002 byl žalobce propuštěn z vazby a současně byl převeden do výkonu trestu v jiné trestní věci. U hlavního líčení dne 2. 8. 2002 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění a porušování domovní svobody. Na základě podaného odvolání státního zástupce zvýšil odvolací soud na veřejném zasedání dne 7. 11. 2002 žalobci trest. Dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 21. 5. 2003. Ústavní soud dne 4. 12. 2003 rozhodl o zrušení rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 6 T 1/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 To 178/2004, byl žalobce zproštěn obžaloby pro výše uvedené trestné činy, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Žalovaná na žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy doručenou jí dne 3. 3. 2005 reagovala dne 4. 8. 2005, kdy žádosti nevyhověla. Žalobu v této věci podal žalobce dne 18. 10. 2006.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nárok žalobce ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v posuzovaném řízení) byl podle odvolacího soudu správně soudem prvního stupně zamítnut z důvodu promlčení. Předmětné trestní řízení pravomocně skončilo dne 19. 7. 2004, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb. začlenil s účinností od 27. 4. 2006 institut odškodnění nemajetkové újmy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Před aplikací § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), je potřeba vyřešit jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl promlčen. Článek II. zákona č. 160/2006 Sb., jež řeší časovou působnost právní úpravy odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk. je nutno interpretovat tak, že nárok na tuto náhradu je možno uplatňovat i tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení podle tohoto zákona, tedy podle úpravy obsažené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006. Platí tedy, že nemajetkovou újmu vyvolanou porušením práva na přiměřenou délku řízení lze nahradit i tehdy, neskončilo-li příslušné řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., tedy šest měsíců před 27. 4. 2006, což ovšem nelze v posuzované věci.
Dále odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně ohledně nároku ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným obviněním, odsouzením a držením ve vazbě), že odpovědnost státu za tuto újmu nebyla rovněž před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. v českém právním řádu dána. Nárok nelze přiznat ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ). Odvolací soud uvedl, že žalobce již byl za vzetí do vazby v posuzovaném řízení odškodněn rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2006, č. j. 23 C 319/2005-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2007, č. j. 11 Co 720/2006-59.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Namítá nesprávné právní posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jeho nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu jako promlčeného. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž ohledně nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení uvedl, že přechodná ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. zakládají pravou zpětnou účinnost s vyloučením nároků, jež byly k datu účinnosti tohoto zákona promlčeny, přičemž promlčecí lhůta je šestiměsíční. Dovolatel má za to, že mohl-li nárok na náhradu imateriální újmy před účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. být promlčen, musel také před tímto datem vzniknout a jeho promlčecí doba musela běžet podle dosavadních předpisů a za stavu, kdy zákon speciální úpravu neobsahuje, jedinou možnou promlčecí dobou, tak mohla být doba tříletá dle občanského zákoníku. Pojem škoda podle dosavadních právních předpisů pak bylo nezbytné interpretovat i jako nemateriální újmu v souladu s mezinárodní úpravou, která používá pro škodu pojem damage a zahrnuje pod něj jak škodu v užším smyslu tak i v širším slova smyslu v podobě újmy. Domnívá se, že zákonodárce neměl v úmyslu odškodňovat škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem pouze v užším smyslu, neboť nespatřuje žádný opodstatněný důvod rozlišovat mezi škodou a újmou ve shodě s mezinárodní úpravou. Dovodil, že pokud zde byl nárok na náhradu nemajetkové újmy před účinností zákona č. 160/2006 Sb. ve vztahu k průtahům v řízení, pak zde nepochybně byl i u jiných újem způsobených nezákonnými rozhodnutími či nesprávnými úředními postupy . Dovolatel odůvodňuje své nároky na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení, za nezákonné trestní stíhání a za nezákonné věznění minimálně čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), přičemž ode dne právní moci zprošťujícího rozsudku počala běžet tříletá promlčecí doba, která ke dni podání žaloby neuplynula. Promlčecí dobu nelze zpětně krátit, neboť by tím došlo k porušení ústavního principu rovnosti. Brojí také proti závěru odvolacího soudu, že nejde přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Jedná se o mezinárodní smlouvu o lidských právech a její přímé aplikaci nic nebrání. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil více nároků se samostatným skutkovým základem. V žalobě tyto nároky rozdělil do dvou částí. První se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení ( za průtahy v trestním řízení ), částkou 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, ve druhém požaduje odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné sdělení obvinění, odsouzení a rozhodnutí o vazbě ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, v situaci, kdy trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby.
Posouzení promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé mu v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, odvolacím soudem, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek téhož soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, ústavní stížnost směřující vůči němu byla usnesením Ústavního soudu dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/2010, odmítnuta), od které nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Proto Nejvyšší soud dovolání ohledně částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je však přípustné v části, v níž žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutími o vazbě a trestu, která byla vydána před účinností zákona č. 160/2006 Sb., neboť odvolací soud posoudil danou právní otázku jinak, než jak ji ve své judikatuře posuzuje Nejvyšší soud.
Dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Předně je třeba uvést, že žalobce v této věci uplatnil vedle nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení další tři nároky se samostatným skutkovým základem, kterými se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím o sdělení obvinění, nezákonným odsuzujícím rozsudkem a nezákonným rozhodnutím o vazbě. Tomu však neodpovídá souhrnný požadavek na zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, protože není zřejmé, jaká částka se k jednotlivým nárokům vztahuje. Tím je žaloba v dané části neurčitá, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). K tomu Nejvyšší soud dodává, že žaloba je vadná ještě z dalšího důvodu, o kterém bude dále pojednáno.
Za samostatné nároky lze považovat nároky na odškodnění nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to podle analogického použití § 8 OdpŠk (srov. stále využitelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R 35/1991), jakož i odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, pokud trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, stejně tak zadostiučinění za odsuzující rozsudek, který byl později zrušen.
Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, při hodnocení toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše, vysvětlí, a uvede, s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce skutkově vymezuje předmět řízení. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze silné, ale vyvratitelné domněnky , že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, naopak v případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby tvrdil a v případě procesní potřeby prokazoval, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ). Výjimku z tohoto pravidla by představovala pouze situace, kdy by bylo zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, již dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010).
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vzetím do vazby, ke kterému došlo v době od 4. 2. 1998 22. 6. 1998 a od 12. 12. 2001 do 20. 3. 2002, je potřeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť ten byl v daném období pro Českou republiku závazný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567).
Čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí , stížnost č. 12535/86, odst. 38).
Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem.
Specifickým případem je situace, kdy je národní úprava stran odpovědnosti státu za újmu (majetkovou i nemajetkovou) způsobenou poškozenému širší, než čl. 5 odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se původně zákonné omezení svobody, viděno optikou národní úpravy, stává nezákonným až v důsledku specifického institutu národního práva. Takovou situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).
Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., podle kterého

1) Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zopakovat, že praktický dopad nastíněných úvah se projeví toliko v možnosti žádat náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou ve vztahu k rozhodnutím o vzetí do vazby, která byla vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb. Bylo-li rozhodnutí o vzetí do vazby vydáno poté, co daný zákon nabyl účinnosti, bude namístě i v případě nemajetkové újmy způsobené vazbou v situaci, kdy následně došlo k zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu, postupovat podle úpravy obsažené v § 9 a násl. OdpŠk.
Uvedené závěry se obdobně uplatní i v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu odnětí svobody, ke kterému došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb.
Odvolací soud se nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vykonanou vazbou a trestem odnětí svobody ve smyslu výše uvedených úvah nezabýval, a jeho posouzení daného nároku žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné.
Co se týče nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené trestním stíháním (sdělením obvinění), které skončilo zproštěním obžaloby, se úvaha o přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy neprosadí, neboť samotným trestním stíháním nedošlo k omezení jeho osobní svobody. Tento nárok vzniklý v době před účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., však je možno odškodnit cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05).
Další vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je tak nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu trestním stíháním v době od 3. 2. 1998 do 19. 7. 2004.
Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na cit. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby po případném odstranění vady žaloby (viz výše) vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti nárok, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní stíhání (nezákonné sdělení obvinění) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučených nároků postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o nich rozhodnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť dosud nedošlo k odstranění vad žaloby a příp. vyloučení nároků, u nichž není věcná příslušnost soudu prvního stupně dána, k samostatnému rozhodnutí.
Věcně příslušný soud rozhodující o nárocích žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a odst. 2 tohoto zákona.
Pro úplnost je třeba dodat, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny [k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem , přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon. Tím byl v rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci dne 3. 2. 1998, zákon č. 58/1969 Sb., který však institut odškodnění nemajetkové újmy neznal. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat na základě přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny. Před účinností zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud neshledal. Zejména neshledal existenci překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2006, č. j. 23 C 319/2005-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2007, č. j. 11 Co 720/2006-59, jak by mohl dovětek odůvodnění napadeného rozsudku naznačovat, když v daném řízení byl posuzován nárok žalobce na náhradu škody (ušlé mzdy) v důsledku vazby v době od 3. 2. 1998 do 14. 7. 1998, nikoli nárok na náhradu nemajetkové újmy.
Jelikož je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaných nároků ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím odvolacím soudem nesprávné, když zároveň řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Vedle toho nepřehlédne závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých případné promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je třeba posuzovat dle § 101 obč. zák. Shledá-li nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s omezením jeho svobody vazbou a trestem odnětí svobody důvodným, vyjde ze závěrů rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněné pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu základními okolnostmi zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu