30 Cdo 4279/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 4279/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miroslavou Jirmanovou, Ph. D., v exekuční věci oprávněné AGROTEC a. s., se sídlem v Hustopečích, Brněnská 74, identifikační číslo osoby 00544957, proti povinnému P. M. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Pouchou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dalimilova 1, pro 537.534,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 Nc 5246/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 9 Co 570/2013-268, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 8. 6. 2005, č. j. 8 Nc 5246/2005-4, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2005, č. j. 24 Cm 1191/2001-32, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 537.534,- Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 22.520,- Kč, pro náklady exekučního řízení a pro náklady exekuce, exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL. M., Exekutorský úřad Litoměřice. Dne 29. 3. 2012 podal povinný návrh na zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že exekuční titul není vykonatelný, protože se v době jeho doručování nezdržoval v místě bydliště. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 8. 3. 2013, č. j. 8 Nc 5246/2005-207, nařízenou exekuci zastavil (výrok I.), neurčil náklady exekuce soudního exekutora (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že exekuční titul nebyl řádně doručen, nikoli však proto, že se povinný v místě doručování nezdržoval, ale proto, že doručenka neobsahuje podstatnou náležitost podpis doručovatele, který měl zanechat výzvu o uložení zásilky.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Uzavřel, že povinný věděl o důvodu k zastavení exekuce nejméně od roku 2005 a jeho návrh ze dne 29. 3. 2012 je tudíž zjevně opožděný, jelikož nebyla dodržena lhůta podle § 55 odst. 1 až 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z obsahu spisu se nepodává, že by zde byl dán jiný důvod k zastavení exekuce podle § 268 o. s. ř., o němž by byl soud povinen rozhodnout i bez návrhu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uvádí, že dovolání podává z důvodu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru . Dále dovolatel uvedl, proč nesouhlasí se závěry odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání namítá, že ze strany povinného jde stále o snahu o oddálení či ještě lépe úplného zmaření výkonu soudní exekuce a tedy ve výsledku povinnosti, k níž se původně uzavřením smlouvy o dílo zavázal. Dovolání povinného je nedůvodné a nesplňuje náležitosti stanovené dovolateli § 241a o. s. ř., kdy dovolatel především neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Oprávněná navrhla, aby bylo dovolání povinného dovolacím soudem odmítnuto jako nedůvodné, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že povinný dovodil přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opíral dovolání o důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Protože přípustnost dovolání nevymezil ve smyslu § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 a neučinil tak ani po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D. předsedkyně senátu