30 Cdo 4269/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4269/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL. M., v právní věci žalobkyně L. T. M. H. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 163/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 19 Co 136/2016-93, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi (který byl nakonec zproštěn obžaloby). Nemajetkovou újmu spatřuje žalobkyně v neodůvodněném zásahu do jejích osobnostních práv, a to především práva na ochranu rodinného života, cti a jména.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. února 2016, č.j. 28 C 163/2015-75, žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně.
K odvolání žalobkyně (do zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 300.000 Kč) Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 11. května 2016, č. j. 19 Co 136/2016-93, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé co do částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně skutkově vymezila uplatněný nárok ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen OdpŠk ). Odvolací soud dovodil, že žalobkyni jako manželku poškozeného nelze formálně bez dalšího považovat za stranu v trestním řízení, která je aktivně věcně legitimovanou podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Pouze v situaci, kdy by v určité fázi řízení činila návrhy či podávala opravné prostředky nebo namísto svého obviněného manžela mu zvolila obhájce pro trestní řízení s nutnou obhajobou, stala by se osobou natolik zúčastněnou v trestním řízení, že by ji nebylo možno z hlediska pojmového vyloučit jako účastníka řízení pro účely definice aktivně věcně legitimované osoby podle § 7 odst. 1 OdpŠk. V projednávaném případě žalobkyně nic takového netvrdila ani nenavrhovala důkazy s tím, že uplatněnou nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala.
Odvolací soud dále dovodil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011, že uplatněný nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, zejména z jeho nálezů ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 12. srpna 2016 dovolání.
Dovolací důvod spatřuje v právní otázce, zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá .
Další dovolací důvod dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, kdy tato otázka je v konstantní judikatuře dovolacího soud řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané věci odvolací soud. V tomto ohledu žalobkyně uvádí např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 .
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Po zjištění, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, ve svém základu nesplňuje. Předmětné dovolání případný důvod, pro který by bylo možno dovolání považovat za přípustné, expressis verbis nevyjadřuje. Pouze s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. lze mít případně za to, že dovolatelka mohla mít eventuálně na mysli případ přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. patrně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvém z uvedených případů by touto otázkou bylo zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá . Druhý případ se upíná k dovolatelkou položené otázce zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, kdy tato otázka je v konstantní judikatuře dovolacího soud řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané věci odvolací soud (v tomto ohledu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
V prvém případě je ovšem zřejmé, že nemůže jít o případnou alternativu přípustnosti dovolání založené na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť samotné napadené rozhodnutí v této souvislosti odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. 30 Cdo 1019/2012, 31 Cdo 3916/2008 a 30 Cdo 21/2010. Zde však dovolání nezmiňuje (tím spíš aniž by taková případná teze byla dovoláním odůvodňována), že by se odvolací soud eventuálně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo, že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
U druhé z námitek, tj. otázky, zda uplatněný nárok lze posuzovat podle § 11 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, dovolatelka v odůvodnění svého dovolání sice cituje rozsáhlou judikaturu, avšak bez přehledné souvislosti k právnímu základu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud zdůrazňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), na nějž ve svém dovolání žalobkyně odkazuje, byl přijat s touto právní větou: 1) Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. 2) Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku . Z uvedeného je zřejmé, že tento rozsudek na projednávanou věc nedopadá, když z citované právní věty se podává, že proti státu lze cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku přiznat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody. Naproti tomu dovolatelka uplatňuje nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi od ledna 2013 do 30. července 2014.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně nevymezilo otázku jeho případné přípustnosti tak, aby tak byla založeno oprávnění dovolacího soudu napadený rozsudek odvolacího soudu věcně přezkoumat.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu