30 Cdo 4267/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4267/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. N. T. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 142/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 19 Co 134/2016-90, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč s příslušenstvím, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu otci, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Nemajetkovou újmu spatřuje žalobkyně v neodůvodněném zásahu do jejích osobnostních práv, a to především práva na ochranu rodinného života, cti a jména.
K odvolání žaloby (do zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 300.000 Kč) Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 19 Co 134/2016-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé co do částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně skutkově vymezila uplatněný nárok ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též OdpŠk ]. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni jako dceru poškozeného nelze formálně bez dalšího považovat za stranu v trestním řízení, která je aktivně věcně legitimovanou podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Pouze v situaci, kdy by v určité fázi řízení činila návrhy či podávala opravné prostředky nebo namísto svého obviněného otce mu zvolila obhájce pro trestní řízení s nutnou obhajobou, stala by se osobou natolik zúčastněnou v trestním řízení, že by ji nebylo možno z hlediska pojmového vyloučit jako účastníka řízení pro účely definice aktivně věcně legitimované osoby podle § 7 odst. 1 OdpŠk. V projednávaném případě žalobkyně nic takového netvrdila ani nenavrhovala důkazy s tím, že uplatněnou nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala.
Odvolací soud dále dovodil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011, že uplatněný nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, zejména z jeho nálezů ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelka spatřuje dovolací důvod v právní otázce, zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá .
Další dovolací důvod dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, kdy tato otázka je v konstantní judikatuře dovolacího soud řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané věci odvolací soud. V tomto ohledu žalobce uvádí např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009
Z hlediska obsahového (§ 41 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) je zřejmé, že dovolání se týká jediné otázky řešené odvolacím soudem, a to zda uplatněný nárok lze posuzovat podle § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Dovolatelka v odůvodnění dovolání sice cituje rozsáhlou judikaturu, která je však nepřehledná a nelze z ní dovodit, že by se dovolatelce podařilo zpochybnit správné právní posouzení uplatněné právní otázky odvolacím soudem, které je v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturou. Dovolací soud uzavírá, že dovolání z hlediska uplatněného důvodu je proto podle § 237 o. s. ř. nepřípustné.
Dovolací soud zdůrazňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), na nějž ve svém dovolání žalobkyně odkazuje, byl přijat s touto právní větou: 1) Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. 2) Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku . Z uvedeného je zřejmé, že tento rozsudek na projednávanou věc nedopadá, když z citované právní věty se podává, že proti státu lze cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku přiznat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody. Naproti tomu dovolatelka uplatňuje nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu otci od 22. února 2012 do 30. července 2014.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu