30 Cdo 4254/2013
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 218a o. s. ř.



30 Cdo 4254/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce MUDr. Dušana Heborta , IČO 47324660, místem podnikání v Mostě, Topolová 564/1374, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Boženy Němcové 70, proti žalovaným 1) MUDr. L. Z. , zastoupenému JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915 a 2) L. D. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 182/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č.j. 1 Co 330/2011-107, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2013, č.j. 1 Co 330/2011-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů oprávní moci tohoto rozhodnutí zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Markéty Soukupové, advokátky se sídlem v Mostě, J. Průchy č. 1915.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Žalobce se proti žalovaným domáhal žalobou omluvy a náhrady nemajetkové újmy za tvrzený neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv tím, že první žalovaný na něho učinil oznámení trestného činu pokusu o nedovolené přerušení těhotenství na okresním státním zastupitelství a druhá žalovaná jako svědkyně tamtéž vypověděla, že jí učinil pokus přerušit těhotenství a na základě této výpovědi byla proti žalobci vznesena obžaloba.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č.j. 34 C 182/2010-74, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaslal písemně na místo podnikání žalobce dopis s omluvou ve znění: Omlouvám se za to, že jsem inicioval zahájení trestního řízení proti žalobci na základě nepravdivých tvrzení žalované č. 2 a snažil se poškodit žalobce nepřesným údajem v poukazu k nemocničnímu vyšetření žalované č. 2. Výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci finanční zadostiučinění v částce 30.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaslala písemnou omluvu žalobci na jeho místo podnikání ve znění: Omlouvám se za účelová a nepravdivá tvrzení o přerušení mého těhotenství žalobcem a za to, že jsem na nepravdivých tvrzeních o přerušení těhotenství žalobcem trvala i po zahájeném trestním řízení proti žalobci . Výrokem IV. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci finanční zadostiučinění v částce 30.000,- a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně posuzoval věc podle ustanovení § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal zásah do svých osobnostních práv. První žalovaný podáním trestního oznámení využil svoje právo obrátit se na orgány v trestním řízení při podezření, že by mohlo dojít ke spáchání trestného činu a neporušil tím žádnou právní povinnost, žalovaná pak vypovídala jako poškozená a svědkyně a plnila tak svou zákonnou povinnost. Soud uzavřel, že nebyl prokázán ani exces u jednání obou žalovaných.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2012, č.j. 1 Co 330/2011-107, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2013, č.j. 1 Co 330/2011-155, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., ve výroku V. jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení a ve výroku VI. jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, byť nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že podání trestního oznámení není zásahem do osobnostních práv. Odvolací soud má za to, že takové oznámení, pokud by mělo za následek i trestní řízení, by zásahem do práv fyzické osoby bylo, avšak nikoli zásahem neoprávněným. O neoprávněný zásah totiž nemůže jít v případě plnění jiného práva či povinnosti. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 30. srpna 2012, přičemž právní moci nabyl dne 4. září 2012.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 17. června 2013 dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu tvrzená procesní pochybení, přičemž má současně za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňuje též skutkové okolnosti případu. Předmětné dovolání je však zčásti opožděné, resp. zčásti nepřípustné.
K dovolání se nesouhlasně písemně prostřednictvím svého zástupce vyjádřil první žalovaný.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odst. 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu, a ve věcech dědických též tehdy, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u notáře, který byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví (odst. 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (odst. 3).
Podle ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.
Podle ustanovení § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
V důsledku vydání opravného usnesení začíná znovu běžet lhůta k podání odvolání (dovolání) ; dnem určujícím počátek této lhůty není od novely č. 30/2000 Sb. již den doručení opravného usnesení, nýbrž den, kdy toto usnesení nabylo právní moci (§ 204 odst. 1 věta druhá). Nová odvolací lhůta však běží jenom ve vztahu k těm výrokům, které byly dotčeny opravným usnesením, a v poměru k výrokům na nich závislým; předpokladem ovšem je, že důsledkem provedené opravy byla skutečná obsahová změna opravovaných výroků, tj. změna v právech a povinnostech účastníků, a nikoliv jen změna formální. Odvolací (dovolací) soud přezkoumá napadené rozhodnutí ve znění plynoucím z pravomocného opravného usnesení.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jak se podává z obsahu spisu, opravné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2013 se týkalo výroku rozsudku téhož soudu ze dne 10. července 2012, č.j. 1 Co 330/2011-107, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (který byl odvolacím soudem v důsledku písařské chyby původně v rozhodnutí nesprávně označen jako výrok V.). S ohledem na skutečnost, že opravné usnesení nabylo právní moci dne 11. října 2013 bylo dovolání směřující proti tomuto výroku podáno žalobcem včas. Žalobce však ovšem současně přehlédl, že tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, takže podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání není proti tomuto výroku přípustné.
Pokud se týče ostatních potvrzujících výroků ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, pak jestliže byl (jak již bylo zmíněno, a jak ostatně potvrzuje i sám dovolatel) žalobci doručen již v roce 2012, avšak dovolání u soudu podal teprve dne 17. června 2013, stalo se tak výrazně po uplynutí dvouměsíční lhůty k dovolání. V této části je proto dovolání nutno klasifikovat jako opožděné.
Se zřetelem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o.s.ř.) aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. a § 218 písm. c) a § 218a téhož zákona jako zčásti opožděné, resp. zčásti nepřípustné, odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Prvnímu žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Prvnímu žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. května 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu