30 Cdo 4251/2014
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4251/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem ve Svitavách, Milady Horákové 10, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 000 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 125/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 21 Co 41/2014 - 19, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 21 Co 41/2014 - 19, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2013, č. j. 22 C 125/2013 8, ve znění usnesení ze dne 16. 10. 2013, č. j. 22 C 125/2013 14, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba o zaplacení částky 500 000,- Kč jako náhrady škody a částky 500 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, které měly žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové a soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba trpí vadami, a proto vyzval žalobce usnesením ze dne 15. 7. 2013, č. j. 22 C 125/2013 5, k jejich odstranění. Žalobce následně žalobu doplnil.
V žalobě a jejím doplnění žalobce uvedl, že nesprávný úřední postup soudů a soudního exekutora v sedmi exekučních řízeních vedených u Okresního soudu ve Svitavách spatřuje v tom, že nebyl nezletilým dětem ustanoven kolizní opatrovník, že byl zamítnut návrh na spojení těchto řízení, že docházelo k průtahům v těchto řízeních a že tato řízení jsou vedena zjevně úmyslně způsobem, který má věc maximálně zamlžit a obranu proti útoku na majetek jeho rodiny ztížit a zkomplikovat. Za škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu považuje žalobce přímé náklady na administrativu a právní úkony, kde lze vyjít z platného tarifu pro advokáty a z průměrné mzdy a odhadnutého času účelně vynaloženého na obranu. Dále nepřímé náklady za bezdůvodné obohacování (šikanování). V případě nemajetkové újmy žalobce uvedl, že vícenásobná exekuční řízení se negativně promítla do jeho kariéry v oboru IT a pedagoga, a tvrdil, že výše odškodnění by měla zohlednit také újmu způsobenou v budoucnu na ztíženém pracovním a společenském uplatnění.
Soud prvního stupně podle § 43 odst. 1 a 2 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002) dospěl k závěru, že žaloba není projednatelná. Podle soudu prvního stupně žalobce řádně nevymezil vznik škody, resp. nemajetkové újmy, jež je v příčinné souvislosti v tom kterém exekučním řízení s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Žalobce sice tvrdí, že mu vznikla škoda 500 000,- Kč, nijak však svůj nárok nespecifikuje, netvrdí, v jakém konkrétním exekučním řízení mu škoda vznikla, v jaké výši a kdy se tak stalo. Dále není zřejmé, se kterým ze žalobcem tvrzených nesprávných úředních postupů vznik nároku spojuje. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy v téže výši opět není objasněno, z jakého konkrétního nesprávného úředního postupu v tom kterém řízení měla tato nemajetková újma vzejít.
Podle odvolacího soudu je třeba, aby ze žalobních tvrzení vyplýval nejenom vznik konkrétní škody včetně jejího vyčíslení, ale i porušení povinnosti ve formě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Z žalobních tvrzení nevyplývá, v čem spočívá materiální škoda a jak vznikla. Není ani zřejmé, v čem spočívá příčinná souvislost mezi tvrzenou materiální škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Ani v případě nemajetkové újmy žalobce neobjasnil, za jakých konkrétních okolností měl označený nesprávný úřední postup za následek konec jeho kariéry specialisty IT a pedagoga. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba neobsahuje dostatečná rozhodující skutková tvrzení, aby mohla být důvodnost uplatněného nároku posouzena.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním ze dne 27. 3. 2014, které bylo kvalifikovaně doplněno podáním ze dne 25. 9. 2014. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že právní otázka neurčitosti žaloby, resp. nedostatečných skutkových tvrzení, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, dovolatel uvedl, že vymezil všechny významné skutečnosti, neboť určil, o jaký nesprávný úřední postup šlo, jaké orgány státu se na něm podílely, přičemž současně konkretizoval, že šlo o neustanovení kolizního opatrovníka nezletilým účastníkům, nevypořádání se s námitkou řádného zaplacení dluhu, nenařízení jednání před soudem, nespojení soudních a exekučních řízení, což vedlo k průtahům v řízení a k nepřiměřené délce řízení. Stanovil i konkrétní výšku majetkové škody i nemajetkové újmy, jakož i příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudů, resp. soudního exekutora, a vzniklou škodou, resp. nemajetkovou újmou. Přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1898/11, který konstatoval nesprávný úřední postup jak na straně soudního exekutora, tak i na straně okresního soudu. Nevyplývá-li z žaloby, v čem spočívá materiální škoda a jak vznikla, nebrání to projednání žaloby, neboť by dovolatel další podstatné skutečnosti doplnil v průběhu řízení. Ohledně náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení dovolatel odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, z nějž plyne vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu, jejíž výši určil částkou 500 000,- Kč.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uvádí-li dovolatel co do přípustnosti dovolání, že právní otázka procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak, naznačuje to nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání totiž není patrné, že by dovolatel skutečně namítal rozpory v judikatuře dovolacího soudu (taková rozporná rozhodnutí ani neoznačuje) či že by se domáhal, aby se dovolací soud v řešení právní otázky odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe, a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (z dovolání ani nevyplývá, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit). Žádný z dovolatelem výslovně uvedených důvodů přípustnosti dovolání, tudíž není důvodem způsobilým přípustnost dovolání v dané věci založit.
Z obsahu dovolání je však patrné, že dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku nazaměnitelnosti procesních institutů odstraňování vad žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a doplňování skutkových tvrzení podle § 118a o. s. ř. Jelikož tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena odlišně od závěrů dosažených v judikatuře dovolacího soudu, shledal dovolací soud dovolání přípustným a rovněž důvodným.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ), konstatoval, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). K požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), Nejvyšší soud uvedl, že jej nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit. Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003).
V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že skutková tvrzení žalobce jsou nedostatečná. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným, neboť nárokům kladeným na žalobu jako na institut zahájení řízení zjevně odvolací soud přičítá nároky na tvrzení, jež jsou nezbytná pro účastníkův úspěch ve věci. To je zvláště patrné na požadavku odvolacího soudu, aby z žaloby bylo zřejmé, v čem spočívá příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou (nemajetkovou újmou) a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Tvrzení a prokázání příčinné souvislosti je nepochybně významné podle hmotného práva a nezbytným předpokladem pro závěr soudu o důvodnosti nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy), nelze ji však považovat za rozhodující skutečnost z hlediska individualizace žalobního nároku.
Z obsahu podání žalobce plyne, že nesprávný úřední postup spatřuje předně v počtu exekučních řízení, která jsou proti němu vedena, přičemž nebylo vyhověno jeho návrhu na spojení řízení, dále v tom, že nebyl nezletilým účastníkům ustanovován kolizní opatrovník, v průtazích řízení a v dalších vadách řízení. Existenci škody spatřuje dovolatel zejména v tom, že bylo omezeno jeho právo nakládat s majetkem, dále v přímých administrativních nákladech na právní ochranu, ve spotřebovaném čase a energii, zmařených investicích a podnikatelských příležitostech, ztrátě kontaktů a odborné kvalifikaci. Existenci nemajetkové újmy spatřuje dovolatel zejména v tom, že bylo poškozeno jeho dobré jméno a pověst a byly narušeny rodinné vztahy mezi rodiči a dětmi, a dále v celkové délce řízení.
Dovolatel neuvádí konkrétní pochybení v jednotlivých řízeních a jejich přímý vztah k tvrzené škodě a nemajetkové újmě. Uvádí spíše obecná pochybení mířící na všechna řízení jako celek. Z obsahu podání však lze dovodit tvrzení žalobce nezbytná k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Sama nedostatečná tvrzení žalobce tudíž v dané věci nebrání meritornímu projednání žaloby. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, nesprávné.
Nicméně žaloba byla i po jejím doplnění neurčitá v údaji o tom, čeho se žalobce domáhá. A to minimálně z hlediska vymezení více nároků na náhradu škody, kdy žalobce jednak uplatňuje nárok na náhradu nákladů na administrativu a právní úkony spojené s obranou proti postupu soudu, jednak na náhradu nákladů za bezdůvodné obtěžování (šikanování) spočívající ve zmenšení majetku, příp. ušlém zisku (zmařených investicích a podnikatelských příležitostech). V tomto žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, aniž by uvedl, jakou konkrétní částku z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003). Uvedená vada žaloby, i když bránila dalšímu pokračování v řízení, však nemohla být důvodem k odmítnutí žaloby, neboť žalobce nebyl soudem prvního stupně řádně vyzván k jejímu odstranění. Jestliže soud před rozhodnutím o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval žalobce, aby v tomto směru doplnil žalobu o uvedení konkrétní částky, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, a nepoučil jej, jak je třeba doplnění žaloby provést, jedná se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl z důvodu nevylíčení rozhodujících skutečností, na jejichž základě žalobce uplatňuje svůj nárok a z nichž dovozuje vztah příčinné souvislosti, ačkoliv žaloba byla z hlediska skutkového děje (skutku) dostatečně určitá a netvrzení příčinné souvislosti nebránilo projednání věci. V případě nevymezení žalobního nároku pak soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobce před rozhodnutím o odmítnutí žaloby řádně nevyzval k odstranění vady žaloby. Odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na soudu prvního stupně bude, aby postupem podle § 43 o. s. ř. nejprve řádně vedl žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby spočívající v neuvedení konkrétní částky, kterou z titulu každého jednotlivého nároku na náhradu škody požaduje zaplatit. Následně uváží, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku zvlášť, bude-li uvedená vada žaloby odstraněna, zda žalobce dosavadním stavem žalobních tvrzení unáší své břemeno tvrzení, a pro případ, že bude žalobce dbalý svých procesních práv, jej vyzve k potřebnému doplnění postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu