30 Cdo 4245/2013
Datum rozhodnutí: 10.06.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4245/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr.Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 530/57, proti žalovanému JUDr. Janu Duškovi, advokátu se sídlem v Praze 4, Jihlavská 78/823, zastoupenému JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 52/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2013, č.j. 1 Co 341/2010-138, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozhodl dne 25. srpna 2010 rozsudkem pro uznání č.j. 37 C 52/2010-51, podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a zavázal žalovaného k písemné omluvě ve znění uvedeném ve výroku I., k zaplacení náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) ve výši 60.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. března 2011, č.j. 1 Co 341/2010-74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v dané věci neshledal předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval, že přestože ve věcech, jejichž předmětem je ochrana osobnosti, nelze zásadně vyloučit možnost vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř., v dané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, předpoklady pro jeho vydání neshledal. Vydání napadeného rozsudku totiž nepředcházelo řádné usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř. Za takovéto řádné usnesení v souzeném případě odvolací soud nepovažoval usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5.2010, č.j. 37 C 52/2010 -21, z jehož znění je především zřejmé, že z formálního hlediska nešlo o řádné usnesení, neboť neobsahovalo žádný výrok, jimž by žalovanému výslovně ukládalo povinnost vyjádřit se podle § 114b odst. 1 o.s.ř. Z předmětného usnesení soudu prvního stupně podle odvolacího soudu vyplývá, že jde o poučení o procesních právech a povinnostech účastníků". Zásadní pochybení soudu prvního stupně však odvolací soud spatřoval v tom, že tento soud žalovaného náležitě nepoučil o důsledku jeho procesní pasivity spočívající v tom, že v případě fikce uznání nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. Nadto odvolací soud dále poukázal i na to, že v dané věci nebyl splněn ani základní předpoklad pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř., neboť jeho vydání bránila povaha věci. Tvrzení o důsledcích dopadu v žalobě popsaného jednání žalovaného žalobce nijak blíže nekonkretizoval, přestože se domáhá i náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo k dovolání žalobce zrušeno usnesením Nejvyššího sudu ze dne 14. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 2617/2011. Dovolací soud mimo jiné konstatoval, že Vrchní soud v Praze především neshledal naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 114b odst. 5 téhož zákona. Dovolací soud však připomněl (přičemž poukázal např. na analogii usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2010, sp.zn. 32 Cdo 363/2010), že usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. může být obsaženo i jako součást jiného rozhodnutí soudu. Odvolací soud proto neměl důvod zmiňovat další výzvy soudu prvního stupně, které byly k výzvě o vyjádření připojeny. Dovolací soud dále konstatoval, že přichází-li v úvahu vydání rozsudku pro uznání (ať již na základě skutečného uznání nároku uplatněného žalobou, tak i na základě fikce uznání dle § 114b odst. 5 o.s.ř.), soudu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům. Stanoví-li zákon (v souzeném případě) pouze obecná hlediska pro určení výše nároku (v § 13 odst. 2 a 3 obč.zák.), nelze vydání rozsudku pro uznání odepřít jen proto, že soud má za to, že konkrétní dopady zásahu proti osobnostní sféře postižené fyzické osoby nejsou blíže konkretizovány, když je naopak zřejmé, že s ohledem na požadavek objektivního posuzování těchto zásahů je podstatné, zda by takovýto zásah na místě žalobce posuzovala jako závažný i jiná osoba v případě, že by se nacházela na jeho místě. Uzná-li žalovaný uplatněný nárok podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák., musí soud žalobci tento nárok rozsudkem pro uznání v uznané výši přiznat, ledaže by takový rozsudek byl v rozporu s konkrétním kogentním ustanovením právního předpisu. Dovolací soud uzavřel, že pokud žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, měl se zákonem stanoveným způsobem ve stanovené lhůtě bránit (analogicky pak bylo odkázáno např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2009, sp.zn. 25 Cdo 2462/2009).
Po té pak ve věci opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. května 2013, č.j. 1 Co 341/2010-138, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Mimo jiné uvedl, že řízení doplnil výpovědí svědkyně J. P., dále poštovním podacím archem a záznamy v advokátním spisu vedeném na žalovaného, a dospěl tak k závěru že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud připomněl, že soud prvního stupně neměl v době svého rozhodování vyjádření žalovaného k dispozici. Předmětné vyjádření bylo do soudního spisu založeno teprve později, avšak bylo doloženo, že bylo soudu prvního stupně doručeno (podáním v podatelně soudu prvního soudu) v poslední den třicetidenní lhůty uvedené ve výzvě Městského soudu v Praze.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Především odvolacímu soudu vytýká, že v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem. Dále s odkazem na skutkové okolnosti i se zvýrazněním úpravy obsažené ve Vnitřním a kancelářském řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy zpochybňuje závěr, že vyjádření žalovaného k žalobě bylo podáno v zákonné třicetidenní lhůtě. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu též odkazuje na na nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2003, sp.zn. IV ÚS 565/02. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalobce fakticky ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom současně pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Této zásadě však obsah podaného dovolání nevyhovuje. Je pak současně nezbytné dodat, že případné výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu