30 Cdo 4207/2013
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 13 o. z., § 11 o. z., § 13 odst. 2 o. z., § 420 odst. 2 o. z., § 853 o. z., § 212 o. s. ř.



30 Cdo 4207/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Mgr. J. H. , proti žalovanému Mgr. J. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 193/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2013, č. j. 1 Co 48/2012-414, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal omluvy formou doporučeného dopisu určeným adresátům ve znění uvedeném v žalobě a finančního zadostiučinění s tím, že protiprávním jednáním žalovaného spočívajícím v křivém obvinění a očernění ze sexuálního zneužití jedenáctiletého syna jeho obchodního partnera mu bylo jakožto fyzické osobě neoprávněně a zásadně zasaženo do jeho osobního i profesního života, čímž došlo k porušení jeho práva na ochranu osobnosti.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2011, č. j. 23 C 193/2009-230, uložil žalovanému povinnost zaslat do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce, stejně tak jako k rukám JUDr. Aleše Chovance, soudního exekutora se sídlem Veleslavínova 371/19, Opava, Komoře exekutorům ČR se sídlem v Brně, Husova 8 a Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1429/29b [ul. 28. pluku č. 1533/29b, pozn. Nejvyššího soudu], písemným doporučeným dopisem omluvu v tomto znění (výrok I): Pane H., omlouvám se Vám za to, že jsem Vás v dopise ze dne 25. 9. 2008 a 29. 9. 2008 neprávem, úmyslně a křivě nařknul z pedofilního jednání, kterého jste se měl dopustit dne 26. 8. 2008 a žádám Vás o přijetí této omluvy. Zároveň soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu poslání výše zmíněné omluvy ostatním, žalobcem navrhovaným subjektům (výrok II), rozhodl o povinnosti zaplatit žalobci částku 100.000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemateriální újmu (výrok III) a konečně rozhodl o povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení v celkové částce 13.445 Kč (výrok IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v dopisu ze dne 25. 9. 2008 bylo žalovaným, jakožto odesílatelem mimo jiné uvedeno, že žalobce se jako správce podniku při jednání na pracovišti společnosti dne 26. 8. 2008 pokusil na toaletách sexuálně zneužít jedenáctiletého chlapce svého obchodního partnera, když po něm měl vyžadovat ruční masturbaci a močení na své tělo, dále v něm bylo uvedeno, že žalobce trpí úchylkou zvanou exkrementofilie vyžadující odbornou psychiatrickou péči. Dále žalovaný v dopisu uvedl, že jelikož nechce adresátovi (tj. žalobci) ničit život zveřejněním těchto poznatků na policii, žádá adresáta o diskrétní zásah. V opačném případě dopis zašle soudci vedoucímu exekuční řízení, zveřejní ho a předá orgánům v trestním řízení. Obsahem dalšího dopisu ze dne 29. 9. 2008 pak byla žádost o stanovisko a vyjádření se k netradičním krokům žalobce a jeho kriminálnímu pedofilnímu chování. Konečně, soud vycházel ze zjištění obsažených v policejním spisu Policie ČR sp. zn. MROV 16880/TČ-2008-00-548, podle kterého bylo na žalobce podáno trestní oznámení za výše uvedené jednání, přičemž z obsahu spisu posléze vyplynulo, že usnesením byla věc odložena se závěrem, že nejde o podezření z trestného činu a věc nelze vyřídit jinak, neboť stěžejní výpověď oznamovatele se stala z důvodu opakovaného měnění podstatných náležitostí nevěrohodnou, druhá oznamovatelka výpověď odepřela z obavy, že by způsobila nebezpečí trestního stíhání osobě blízké, zatímco výpověď žalobce byla podložena ostatními důkazy a záznamy kamerového systému, podle kterých žádná osoba odpovídající popisu chlapce v uvedený čas v budově nepohybovala.
Soud prvního stupně uzavřel, že došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, který byl spáchán žalovaným jako fyzickou osobou a přiznal mu náhradu nemajetkové újmy v penězích a omluvu. K námitce žalovaného o nedostatku věcné legitimace jako fyzické osoby soud uvedl, že ačkoli byl žalovaný toliko statutárním zástupcem společnosti, pod jejíž hlavičkou byly dopisy odeslány coby úkony učiněné v rámci probíhajícího exekučního řízení, tak tato skutečnost ještě neznamená, že byly skutečným projevem vůle dané právnické osoby. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný není osobou bezúhonnou ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 455/91 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění ke dni 25. 8. 2008, jakožto jedné z kogentních podmínek pro výkon funkce člena představenstva, soud považoval výše uvedené písemné úkony za právní jednání bez právních účinků ke vztahu k této společnosti.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 Co 48/2012-414, napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil, byť z jiných důvodu, se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se pasivní věcné legitimace žalovaného. Podle odvolacího soudu odeslané dopisy, byť s hlavičkou společnosti, byly úkonem pouze žalovaného jakožto fyzické osoby, která si vyřizovala své osobní účty se správcem podniku jednajícím v rámci exekučního řízení. Nicméně dále uvedl, že soud prvního stupně neprovedl všechny žalovaným navrhované důkazy, zejména výslechem nezletilého, vůči němuž měl tvrzený skutek směřovat, a to za situace, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že k jednání, které je žalovanému vytýkáno nedošlo.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel je předně přesvědčen, že právní posouzení jeho pasivní věcné legitimace není správné, přičemž poukazuje jednak na nesprávnost hodnocení odvolacího soudu vzhledem k dopisu ze dne 25. 9. 2008, jednak na odchýlení se v této otázce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele závěr odvolacího soudu, že výše uvedeným dopisem byl sledován pouze osobní zájem dovolatele, je nesprávný, přičemž odvolací soud zde pak opomenul celou řadu důkazů svědčících o opaku, tj. že dopisy byly činěny v zájmu společnosti. K podpoře svých tvrzení poukazuje zejména na výslechy svědků provedené soudem prvního stupně, jejichž postavení je spjato nikoli s dovolatelem jakožto fyzickou osobou, ale s uvedenou společností, dále na charakter jednání učiněného výhradně v souvislosti s činností společnosti a rozporuje tvrzení odvolacího soudu, že vložení jeho zkušeností a vzdělání do přípisu společnosti nemůže být automaticky posuzováno jako subjektivní názor odepisující osoby vypovídající o celkovém charakteru dopisu. V souvislosti s touto otázkou pak dovolatel předkládá dosud neřešenou otázku hmotného práva, totiž zda je žalovaným překročena vymezená činnost tím, že při jednání (resp. dopisech) použil svůj osobní úsudek a zkušenosti, stejně tak jako když při hodnocení žalobcova jednání poukázal také na své dosažené vzdělání. Závěrem dovolatel poukázal na procesní vadu v řízení odvolacího soudu, který nesprávně a v rozporu se zákonným ustanovením zrušil výrok II soudu prvního stupně, ačkoli nebyl žádnou ze stran napaden odvoláním. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího stupně a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
K dovolání žalovaného nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, neboť otázka pasivní věcné legitimace v rámci ochrany osobnosti v souvislosti s promítáním osobních zkušeností do jednání za obchodní společnost, dosud v úplnosti vyřešena nebyla.
Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
V případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv postihují původce podle ustanovení § 13 obč. zák. sankce, kdy odpovědnými mohou být shledány jak fyzické, tak právnické osoby. V daném případě je těžištěm sporu, zda je ve věci věcně pasivně legitimován přímo žalovaný jako fyzická osoba či za jeho výroky odpovídá společnost Czech Distribution Logistic a. s., v konkursu, za kterou žalovaný jednal.
Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. v případech, byl-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, je třeba vycházet ze zásady, že tyto občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. postihují s použitím analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. právě samotnou právnickou či fyzickou osobu, které se takový neoprávněný zásah přičítá (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2837/2004 ze dne 27. 9. 2005 či v publikaci Knap Karel, Švestka Jiří a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, 2004, str. 167 an.).
Aby se sankce uplatnily vůči právnické osobě, je nutné, aby jednající osoba byla použita právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, nýbrž šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu.
Výše uvedený názor byl dále rozveden v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, ze dne 3. 10. 2011 či obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 690/2013, ze dne 25. 4. 2013, kde bylo uvedeno, že zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby) byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi přímo použitá fyzická osoba. Z činnosti používající osoby však nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, k němuž by došlo např. v důsledku trestného činu, v opilosti apod. Přímá odpovědnost tzv. použité osoby nastupuje (pouze) v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním (jímž újmu způsobila) výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní, resp. zájmy nebo potřeby třetích osob, případně jestliže svým jednáním z mezí dohodnuté či stanovené pracovní činnosti excesivně vybočila.
V případě dovolatele měl zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce spočívat v dopisu ze dne 25. 9. 2008, který byl adresován JUDr. Aleši Chovanci, soudnímu exekutorovi, a byl napsán na papíře s hlavičkou společnosti Czech Distribution Logistic a.s. V uvedeném dopise dovolatel nejprve zve soudního exekutora na schůzku ve věci exekučního řízení 14 Nc 10861/2008 do svého sídla za účelem projednání kroků činěných v rámci tohoto exekučního řízení. Na konci tohoto dopisu je uvedeno co je ale horší, tento Váš člověk [Mgr. J. H., pozn. Nejvyššího soudu] se při jednání na pracovišti naší společnosti dne 26. 8. 2008 pokusil na toaletách společnosti sexuálně zneužít jedenáctiletého chlapce našeho obchodního partnera, když vyžadoval ruční masturbaci a močení na své tělo. Tomu se podařilo zabránit za účasti mé a obou rodičů chlapce. Mohu říci, že jsem z pedofilního jednání Vašeho zaměstnance, či partnera, velmi konsternován, naštěstí jsme byli všichni tři poblíž a na volání chlapce jsme stačili reagovat. Vzhledem ke svému dvojnásobnému vysokoškolskému pedagogickému vzdělání a absolvovaným státním zkouškám z psychologie, jsem se pokusil po tomto hrůzyplném prožitku s chlapcem odborně komunikovat a z jeho vyjádření jsem zjistil, že Váš partner trpí i úchylkou zvanou exkrematofilie. Dle mého laického názoru je nutná odborná psychiatrická péče. Nechci mladému člověku ničit život zveřejněním našich poznatků na policii apod., proto Vás žádám o diskrétní zásah v tomto problému. V případě, že tak neučiníte, budu nucen tento svůj dopis zaslat soudci, který má toto exekuční řízení na starosti, zveřejnit a v patřičné formě předat orgánům činným v trestním řízení. Následně byl tento dopis podepsán jako Czech Distribution Logistic a.s., Mgr. J. B., člen představenstva a jediný akcionář společnosti. V následujícím dopise ze dne 29. 9. 2008 vyzval žalovaný, aby se JUDr. Aleš Chovanec, soudní exekutor vyjádřil k netradičním krokům správce podniku Mgr. J. H. a dále o vyjádření ke kriminálnímu pedofilnímu chování výše uvedeného [Mgr. J. H., pozn. Nejvyššího soudu]. Také tento dopis byl podepsán jako Czech Distribution Logistic a.s., Mgr. J. B., člen představenstva.
Při posuzování věcné pasivní legitimace u zásahu do osobnosti člověka a zvažování případného excesivního chování se zdůrazňuje především místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012). Nicméně výčet těchto hledisek je pouze demonstrativní a je třeba zhodnotit všechny okolnosti konkrétního případu, tj. v tomto případě i úsudky a subjektivní názory osoby jednající za společnost.
Vedle výše vyložených hledisek je dále určující nazírání skrze věcný (vnitřně účelný) vztah žalovaného ke společnosti. Žalovaný byl v předmětné době členem představenstva společnosti Czech Distribution Logistic a.s., kdy jednal samostatně jménem této společnosti a zároveň byl i jejím jediným akcionářem. Odvolací soud správně dovodil, že dopisy psané dovolatelem se netýkaly majetkové podstaty podniku Czech Distribution Logistic a.s., a proto nebylo nutné, aby byly současně podepsány i správcem podniku, který mu byl ustanoven. Nicméně jak vyplývá z obsahu výše uvedeného dopisu, z věcného hlediska se dané výroky nikterak netýkají plnění úkolů právnické osoby. Žalovaný kritické pasáže napsal z vlastní iniciativy, kdy nebylo účelem tímto jednáním nikterak chránit zájmy společnosti, ale prezentovat vlastní názor na žalobce a ovlivňovat exekuční řízení. Pisatel v kritické pasáži dopisu používá subjektivní obraty jako např. mohu říci, že jsem z pedofilního jednání Vašeho zaměstnance nebo partnera, konsternován , dle mého laického názoru je nutná odborná psychiatrická péče a poukazuje na své osobní znalosti vzhledem k mému dvojnásobnému vysokoškolskému pedagogickému vzdělání a absolvovaným státním zkouškám z psychologie .
Ačkoli lze s dovolatelem souhlasit v názoru, že lze jen těžko oddělit osobní zkušenosti a znalosti fyzické osoby od téže osoby jednající za společnost, je třeba vzít v úvahu i to, že je její povinností chovat se obezřetně a jednat s péčí řádného hospodáře, což sice neznamená, že by jí měla být odepřena možnost vyjadřovat názor za právnickou osobu, resp. vyjadřovat názor právnické osoby, ale již z logiky věci vyplývá, že takové projevy můžou být činěny v souvislostech, které se bezprostředně týkají činnosti společnosti, jejího podnikání, statusových otázek společnosti apod. Nicméně dovolatel ve svém dopisu ze dne 25. 9. 2008 zdůrazňuje právě své osobní vlastnosti a zkušenosti, avšak nikoli ve vztahu k samotnému exekučnímu řízení, k jeho výkonu nebo žalobce v postavení správce podniku, ale pouze za účelem zhodnocení údajného sexuálního chování žalobce.
Lze tedy uzavřít, že ačkoli dovolatel použil hlavičkový papír společnosti a u podpisu uvedl svoji pozici, je nutné považovat jeho jednání za vybočení (exces) v chování jednatele, za které nese odpovědnost právě sám žalovaný, neboť subjektivní a hodnotící úsudky pisatele nemohou být přičitatelné společnosti, za kterou žalovaný jednal.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda jsou zde vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žádné takové však neshledal.
Námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo předvídatelné, není důvodná. Byť odvolací soud posoudil věcně pasivní legitimaci žalovaného odlišně, došel ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně a jeho rozhodnutí nemohlo být tedy nepředvídatelné a nemohl tak ani zasáhnout do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1195/2008).
Ani další námitka dovolatele, že odvolací soud zrušil celé rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli žalobce ani žalovaný II. výrok odvolacího soudu odvoláním nenapadli, není důvodná. Druhým výrokem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, aby byla omluva (přiznaná žalobci ve výroku I rozhodnutí soudu prvního stupně) doručena P. M., P. K. a JUDr. J. V.
Podle ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. není odvolací soud vázán rozsahem odvolání v případech, kdy je na rozhodnutí o napadeném výroku závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen. Přičemž za závislý se považuje takový výrok, jehož obsah je svázán s jiným výrokem téhož rozsudku nebo usnesení v tom smyslu, že nemůže sám o sobě obstát, kdyby tento jiný ( panující ) výrok byl zrušen nebo změněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. c, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2001, pod číslem 24).
V případě dovolatele se jednalo o výrok, který jednoznačně navazuje na první výrok rozsudku soudu prvního stupně a prakticky na něho odkazuje, když uvádí, kterým osobám není třeba doručovat omluvu výše uvedeného znění . Není proto pochyb, že výrok II soudu prvního stupně je závislým výrokem na prvním výroku soudu prvního stupně, který byl žalovaným řádně napaden odvoláním. Jelikož by tento druhý výrok nemohl samostatně existovat bez výroku I soudu prvního stupně, protože ten je pro jeho existenci určující a druhý výrok soudu prvního stupně je na první výrok hmotněprávně navázán, tak odvolací soud postupoval správně, když zrušil rozsudek i ve výroku II soudu prvního stupně.
Jelikož dovolací soud z výše uvedených důvodů shledal, že usnesení odvolacího soudu je správné a protože ani nebyly shledány namítané vady řízení, tak dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu