30 Cdo 42/2011
Datum rozhodnutí: 29.03.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 11 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 42/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce nezletilého A. F. , zastoupeného svojí matkou H. F., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované FTV Prima, spol. s.r.o ., se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo osoby 48115908, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 17/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č.j. 1 Co 336/2009 82, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č.j. 1 Co 336/2009 82, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č.j. 34 C 17/2008 43, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, č.j. 34 C 17/2008 43, tak, že zamítl žalobu na písemnou omluvu žalobci ve znění Omlouváme se za to, že jsme v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a zásadami slušného chování neoprávněně použili podobiznu žalobce a zasáhli tak do jeho osobnostních práv (odst. I výroku) a současně zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč (odst. II výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku).
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, když spatřoval neoprávněný zásah do osobních práv v uveřejnění jeho podobizny ve zpravodajské relaci 1. zprávy ve dnech 10. 1. a 12. 1. 2008. V předmětné relaci bylo uvedeno, že otec žalobce odjel do Norska, kde propůjčil B. Š. cestovní pas, a tím i identitu svého nezletilého syna A. Otec žalobce ji později přivedl do dětského domova v Norsku a byl zde zatčen. V této souvislosti byly mimo jiné uveřejněny i fotografie B. Š., M. F., otce žalobce a nezletilého žalobce A. F., za kterého se B. Š. vydávala. Podle soudu prvního stupně zpravodajská licence dle ustanovení § 12 odst. 3 obč. zák. nebyla porušena, neboť žalovaná v rozhodné době pravdivě informovala o průběhu tzv. Kuřimské kauzy a fotografie B. Š. a žalobce uveřejnila pouze v této souvislosti. Porušení oprávněného zájmu žalobce soud prvního stupně neshledal a uvedl, že je-li někdo zodpovědný za spojení žalobce s touto kauzou, jsou to jeho rodiče, zejména otec. Nad rámec toho dovodil i nepřiléhavost omluvy pro obecné konstatování s čím je použití podobizny v rozporu.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 24. srpna 2010, č.j. 1 Co 336/2009 82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že jde o případ spadající pod ustanovení § 12 odst. 3 obč. zák., kdy je možno předmětnou fotografii uveřejnit i bez jinak potřebného souhlasu, neboť v tomto případě šlo o zpravodajskou (reportážní) licenci. Jelikož byla kauza široce medializována, tak o ní informovaly téměř všechny sdělovací prostředky, veřejnost měla právo na aktuální informace a uvedená fotografie byla odůvodněnou součástí aktuální reportáže. Odvolací soud dále doplnil, že fotografie byla evidentně pořízena na veřejném prostranství, nijak žalobce nedehonestuje ani nezesměšňuje, navíc se jednalo o vyváženou reportáž, když v ní bylo zmíněno celkem 7 dětí, nejen žalobce.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal včasné dovolání (dále jen dovolatel ) a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc se mu vrátila k dalšímu řízení.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1. písm. c) o.s.ř., přičemž dovolatel formuloval tyto otázky zásadního právního významu kdy je třeba na ochraně osobnosti a soukromí dítěte a mladistvého upřednostňovat před zpravodajskou licencí? A zda byla zpravodajská licence v případě nezletilého vzhledem k okolnostem případu překročena? Dovolatel uvádí, že dovolací důvody jsou dány podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., kdy soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz, a tak nemohla být prokázána skutečnost, že odvolateli vznikla psychická újma v souvislosti s uveřejněním fotografie v televizní relaci a současně soudy nesprávně posoudily danou věc, neboť ochrana nezletilých by měla mít zásadní přednost před veřejným zájmem a zpravodajskou licencí. Doplňuje, že je-li předmětem ochrany osobnost dítěte, je zapotřebí poskytnout mu vyšší ochranu než osobám dospělým a taktéž argumentuje článkem 32 Listiny základních práv a svobod, Úmluvou o právech dítěte a nálezem ÚS ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. IV ÚS 28/04. Dovolatel rovněž zmiňuje, že podle zák. č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, je patrné, že se před ústavně chráněnou zásadou veřejnosti řízení před soudem a práva na informace týkající se protiprávních činů mladistvého, dává přednost ochraně soukromí a osobnosti mladistvého. Lze se proto domnívat, že požívá-li zvýšené ochrany osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, tak téže ochrany musí požívat i ta osoba, která s projednávanou trestnou činností souvisí jen okrajově. Dovolatel uvádí, že mu byla ztížena pozice studenta, mravní vývoj a konání žalované má závažný dopad na jeho postavení v kolektivu a ve společnosti a domnívá se, že posouzení ochrany nezletilých by mělo mít zásadní přednost před veřejným zájmem a zpravodajskou licencí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásahem do ochrany osobnosti může být pouze takový zásah, který je rozporu s objektivním právem (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007), což v tomto případě splněno nebylo. Dále žalovaná uvádí, že fotografie dovolatele byla v rámci reportáže užita pouze krátkou dobu a rozhodně nebyla dominantním obsahem této reportáže. Argumentace dovolatele zákonem č. 218/2003 Sb., není dle žalované přiléhavá, neboť účelem tohoto zákona je minimalizace možných stigmatizujících důsledků trestního řízení s mladistvým pachatelem a jeho výsledků v případech věcí projednávaných soudy pro mládež.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě napadený rozsudek řeší otázku zásadního právního významu, a to otázku vztahu realizace zpravodajské licence a osobnostních práv fyzických osob podle ustanovení § 12 odst. 3 obč. zák. Proto představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné.
Poté dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé přezkoumal a v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze hodnotit jako správné (§ 243 b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při nesprávném právním posouzení jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 12 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevy osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (odst. 1). Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (odst. 2). Podobizny, obrazové snímky a obrazové zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani pro takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (odst. 3).
Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti stanovené původci neoprávněného zásahu, a to buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku soudem seznaného neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně jen k pouhému ohrožení tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak stanovení § 13 odst. 1 obč. zák. vymezuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se neprojevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy ve penězích.
Úspěšně se v souvislosti s utrpěným zásahem do práva na ochranu osobnosti může postižená fyzická osoba domáhat žalobou podle ustanovení § 13 obč. zák. příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma a obsah zadostiučinění není objektivně, s ohledem na okolnosti posuzované věci, přiměřená (nebo je přiměřená pouze ve své části), resp. tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo z části).
Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověřit zda k němu došlo, a pokud ano, pak zda se tak stalo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak celkové povahy případu, tak jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění řady zákonných hledisek, která musí být soudem skutečně seznána a pro daný případ individualizována. Určujícím je v prvé řadě zjištění, že v konkrétním případě jde o majetkovou újmu vzniklou v osobností sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně, zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce, jako ryze osobní právo, nepostačuje.
Dovolací soud poukazuje na skutečnost významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako na jednoho z pilířů každé demokratické společnosti (analogicky nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 357/96 S.n.u. US, Svazek č. 9, nález č. 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je pak většinou dán pouze tehdy, jestliže nepřesáhl určitou přípustnou intenzitu do té míry, že ji již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Přitom je nutno zohlednit zřejmá specifika televizního vysílání, konkrétně pak hlavní zpravodajské relace ve večerním vysílacím čase, které jsou určeny k co nejširší informovanosti veřejnosti o aktuálním dění.
Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na jiných zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na základě jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a dále použití nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce vyplývající z uvedeného ustanovení. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, např. o vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 a násl.).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval případnou kolizí mezi právem veřejnosti na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života dovolatele. Odvolací soud nijak nezdůvodnil a neuvedl konkrétní důvody, proč v tomto případě je nezbytné upřednostnit právě ochranu práva na informace nad právem nezletilého na ochranu osobnosti. Uvedl pouze, že odvysílání fotografie není v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce, neboť ho nedehonestuje ani nijak nezesměšňuje. Nicméně z odůvodnění nevyplývá, zda kolidující práva proti sobě zhodnotil ze zákonných, výše zmíněných principů (zkoumání proporcionality a intenzity zásahu).
V daném případě nelze dovodit, že by se odvolací soud zabýval i porovnáním zájmů tehdy nezletilého třináctiletého žalobce, který byl pouze pouhým objektem v daném případě, jehož identita byla zneužita a propůjčena jiné osobě se zájmem veřejnosti na informace a jejich šíření. Dovolací soud není přesvědčen, že byl skutečně naplněn obecný zájem na zveřejnění jeho podobizny v neupravené podobě, zvláště pak, když jiná televizní stanice uvedla žalobcovu podobiznu také, nicméně v upravené formě tak, aby nemohl být identifikován. Dovolací soud tedy neshledal, že uvedení plné podobizny žalovaného, tak jak to učinila žalovaná by byl jediný možný a tolerovaný způsob zveřejnění jeho podobizny. Následně dovolací soud zdůrazňuje, že úvahy odvolacího soudu upínající se k podílu nezletilého otce na popisném případu se pak jeví jako zcela nepřípadné, neboť tato okolnost nemůže být důvodem, který by odůvodňoval zásah do práva na ochranu osobnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za správné, a proto Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 29. března 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu