30 Cdo 4195/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4195/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce L. D. , zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Ratboři, Sedlovská 51, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 618.300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2016, č. j. 19 Co 49/2015-376, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 19.776.219,80 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též OdpŠk ), za majetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Žalobce opíral svůj nárok o tvrzení, že dne 30. března 2005 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, když téhož dne byl vzat do vazby, která trvala do 3. července 2006. Dne 5. prosince 2006 byl zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil v souvislosti s nezákonným trestním stíháním nároky, a to na náhradu nákladů obhajoby ve výši 360.785,50 Kč, na náhradu nákladů za cestovné ve výši 258.432,30 Kč a za ubytování ve výši 318.240 Kč, na náhradu škody na zdraví ve výši 180.000 Kč, na náhradu za nezákonnou vazbu ve výši 78.370 Kč, na náhradu za ušlý výdělek z manažerské smlouvy ve výši 7,331.250 Kč, na náhradu za ušlý zisk - z obchodního kontraktu na vybavení kuchyní ve výši 1,500.000 Kč, z nedokončeného obchodního případu pro řetězec Carrefour ve výši 1,836.000 Kč, z nedokončeného obchodního případu dodávek prášku na praní ve výši 6,905.792 Kč - a konečně na náhradu za zaplacenou smluvní pokutu ve výši 1,000.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. srpna 2014, čj. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. října č. j. 19 C 164/2010-287, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875 Kč s příslušenstvím (výrok I., týkající se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy), zamítl žalobu ohledně částky ve výši 15.187.019,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v rozsudku ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, ve výroku I. co do částky 4.310.475 Kč s příslušenstvím, výrok I. soudu prvního stupně (týkající se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy), kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875 Kč s příslušenstvím, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání směřující proti výroku I., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do částky 4.303.125 Kč se zákonným příslušenstvím. Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud či dovolací soud ) rozsudkem ze dne 21. října 2015, č. j. 30 Cdo 3394/2015-359, rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, co do částky 4.303.125 Kč s příslušenstvím v potvrzujícím výroku I., kterým byla soudem prvního stupně žalované uložena ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875 Kč s příslušenstvím, jakož i v akcesorických výrocích III. až V., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku odkázal na svoji konstantní rozhodovací praxi podle které se ušlým ziskem nepovažuje automaticky ztráta předpokládaného výdělku, jenž byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával. Dále dovolací soud vyložil, že ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité výdělečné činnosti, byť písemně, nýbrž nezbytné je zjištění, že k dosažení sjednaného výdělku nedošlo jen z důvodu škodné události, a že nebýt jí, poškozený by takovou činnost skutečně vykonal a sjednanou odměnu za ni by obdržel . V této souvislosti dovolací soud odkázal např. na své rozsudky ze dne 28. ledna 2009, sp., zn. 25 Cdo 3586/2006, a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo na své usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále dovolací soud vyložil: Jestliže žalobce sjednanou práci ve výši úvazku 40 hodin týdně od 15. března 2005 fakticky nevykonával a nebyla mu vyplacena alespoň poměrná část jednorázové odměny na započetí sjednané práce, nelze považovat za správné posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem, který dovodil, že žalobci ušel výdělek za sjednanou práci v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Neobstojí ani argument odvolacího soudu, že doba od sjednaného počátku výkonu práce do okamžiku vzetí žalobce do vazby byla natolik krátká, že faktická činnost žalobce podle smlouvy by byla problematická. Měl-li totiž žalobce vykonávat sjednanou práci ve výši týdenního úvazku 40 hodin, bylo by naopak oprávněné reálně očekávat, že žalobce práci začne vykonávat sjednaným dnem 15. března 2005 bez ohledu na to, že byl vzat do vazby dnem 30. března 2005. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by žalobce (poškozený) získal určitý prospěch, tíží žalobce, neboť ten je povinen prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu spočívající v ušlém výdělku dle OdpŠk (srov. obdobně již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Žalobce neprokázal, že činnost pro dosažení předpokládaného výdělku, třebaže byl písemně sjednán, nezačal ve sjednané době naplňovat a při pravidelném běhu okolností vykonávat, jen nebýt souvislosti se škodnou událostí nezákonnou vazbou. Ve smyslu shora citované judikatury dospěl dovolací soud, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud a jež v dovolacím řízení nelze revidovat, k závěru, že ušlý výdělek žalobce sjednaný dotčenou smlouvou není v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a škodnou událostí má za následek, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání žalobci uplatněného nároku na náhradu sjednaného výdělku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Dovolací soud předmětný rozsudek odvolacího soudu zrušil, načež mu věc se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně (v záhlaví označeným) rozsudkem ze dne 27. dubna 2016, č. j. 19 Co 49/2015-376, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žaloba v rozsahu částky 4.303.125 Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud v předmětném řízení vyzval žalobce, aby doplnil svá skutková tvrzení týkající se manažerské činnosti, kterou měl žalobce vykonávat, k dalšímu (žalobcem navrhovanému) dokazování (navržené žalobcem) nepřistoupil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč takto postupoval. Dále se odvolací soud zabýval vzneseným nárokem žalobce v podobě ušlého zisku z manažerské smlouvy za dobu výkonu vazby. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 3394/2015, ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, dospěl k závěru, že nárok žalobce na ušlý zisk z manažerské smlouvy sjednané mezi žalobcem a firmou Robaan Zeewolsw B. V. zastoupenou panem K., ve výši 4.303.125 Kč není po právu. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by začal vykonávat práci dle této smlouvy a že by mu byla vyplacena, byť částečně, sjednaná odměna nebo její poměrná část. Nepodařilo se mu prokázat, že jím tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) včasné dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení. Dovolatel shrnuje, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku dospěl k závěru, že dovolatel neusnesl důkazní břemeno. Dovolatel k výzvě odvolacího soudu předložil přípis ze dne 25. února 2016, z něhož má vyplývat konkrétní náplň manažerské práce, kterou měl dovolatel vykonávat, a dále i to, že první měsíční odměna dovolatele měla být splatná dne 15. dubna 2016 (zřejmě míněn rok 2005). Dovolatel tvrdí, že prokázal, že byl se svým zaměstnavatelem ve styku , přičemž zaměstnavatel měl potvrdit i to, že spolupráce byla zahájena. K výplatě první odměny pak údajně nedošlo proto, že dovolatel byl vzat do vazby, v důsledku čehož nemohl v činnosti pokračovat ani podávat pravidelné zprávy a nemohlo dojít ani k výplatě manažerské odměny, neboť žalobce se odmlčel. Zaměstnavatel dle tvrzení dovolatele nevěděl, kam mu má odměnu zaslat. Zahájení manažerské činnosti dovolatele má vyplývat již ze samotného příjezdu do České republiky, zejména však byla potvrzena prohlášením ze dne 17. května 2013 pana A. K., zaměstnavatele
Dovolatel má za to, že příčinná souvislost mezi škodnou událostí (vzetím do vazby) a nemožností pokračovat v započaté manažerské činnosti je dána. Podle dovolatele platí, že byla-li pracovní činnost započata, není možno na tento případ použít citovanou judikaturu s odůvodněním, že ani nebyla vyplacena první odměna, neboť takto nemohla být vyplacena v příčinné souvislosti s nezákonným stíháním. Citovaná judikatura se tak podle dovolatele neuplatní, k čemuž dodává, že žalující zastává právní názor, že potvrzená započatá spolupráce byla, což samo o sobě svědčí o skutečnosti, že práce byly zahájeny Dovolatel dodává, že dovolací soud neurčoval, jak mají být hodnoceny důkazy, požadoval prokázání, že spolupráce byla započata a rozhodnutím dovolacího soudu nebyl dán závazný pokyn ke změně právního názoru, tím méně ke změně hodnocení důkazů, k čemuž v napadeném rozsudku došlo, aniž by bylo blíže a logicky odůvodněno.
Dovolatel se dále přiklání k právnímu názoru obsaženému ve zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem dovolatel dodává, že napadený rozsudek nevzal v úvahu doplněné vyjádření žalobce, nesprávně se vypořádal s citovanou judikaturou např. rozsudky NS CDO 3586/2006 (na tomto místě měl zřejmě dovolatel na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006) , nebo Cdo 25 2857/2005 (na tomto místě měl zřejmě dovolatel na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005) , případně 25 Cdo 8178/2005 (opět se jedná o nepřesné označení - rozsudek s touto sp. zn. dovolací soud nevydal) , kde v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3394/2015 vyplývá, že ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité výdělečné činnosti, byť písemně, nýbrž je nutné zjištění, že k dosažení sjednaného výdělku nedošlo jen z důvodu škodné události, a, že nebýt jí, poškozený by takovou činnosti skutečně vykonal a sjednanou odměnu obdržel. Dovolatel dále předkládá vlastní skutkové hodnocení, že zaměstnavatel potvrzuje, že práce byla započata, a že v ní bylo zabráněno nezákonným trestním stíháním dovolatele, že z prohlášení zaměstnavatele plyne, že by práce pokračovala i v dalších letech, z čehož dovozuje, že byly splněny veškeré předpoklady pro náhradu škody dle související judikatury. Dovolatel se tak domáhá toho, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze (zjevně míněn dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze) dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolatel předkládá zejména argumentaci týkající se hodnocení důkazů, resp. skutkových závěrů, které učinil odvolací soud. Namítá-li dovolatel, že prokázal, že byl se svým zaměstnavatelem ve styku , přičemž zaměstnavatel měl potvrdit i to, že spolupráce začala probíhat, jedná se toliko o polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, které v dovolacím řízení nelze revidovat. Ani vlastní skutkové závěry, které dovolatel předkládá, nepředstavují nic než pouhou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Otázka příčinné souvislosti, kterou rovněž podle názoru dovolatele odvolací soud posoudil chybně, je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006); kromě toho i v této části dovolání postrádá právně relevantní vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž pouhý nesouhlas se skutkovým základem, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, a z toho plynoucí právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přirozeně přípustnost takto pojatého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Tvrdí-li dovolatel, že dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí (v rozsudku ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3394/2015) nestanovil, jak mají být hodnoceny důkazy, ale toliko požadoval prokázání, že spolupráce byla započata, pak takové tvrzení nejen, že pro účely dovolacího řízení není relevantní, ale je třeba jej odmítnout i po obsahové stránce. Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí totiž odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se mimo jiné problematiky unesení důkazního břemene. Pokud dovolatel zastává právní názor, že potvrzená započatá spolupráce byla, což samo o sobě svědčí o skutečnosti, že práce byly zahájeny , pak opět toliko předkládá vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit.
Z vyloženého vyplývá, že dovolatel přehlíží, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014]. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku , což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Odvolací soud jasně vyložil úvahy, které jej vedly ke skutkovým závěrům, které učinil, a na které aplikoval příslušnou právní normu. Argumentace dovolatele týkající se skutkových otázek tak nemůže založit přípustnost dovolání.
V závěru svého dovolání dovolatel zmiňuje několik rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že se odvolací soud s citovanou judikaturou nesprávně vypořádal. Odhlédneme-li od skutečnosti, že ze čtyř citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, tři rozhodnutí dovolatel nesprávně (nepřesně) označil, pak stále dovolatel jasně nevymezil, které hledisko přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) měl na mysli. Přitom vymezení hlediska přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3891/2016). I kdyby snad měl dovolatel na mysli, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho argumentace je opět toliko skutkovou polemikou; dovolatel nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale jeho skutková hodnocení (tj. námitky, že bylo potvrzeno, že práce byla započata, že by pokračovala, že k vyplacení nemohlo dojít jen z důvodu vazby, atd.) Ani tato argumentace dovolatele tak nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl; k namítaným dalším vadám řízení by Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu