30 Cdo 419/2006
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




30 Cdo 419/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) F. Š., b) J. M., a c) M. K., všech zastoupených advokátkou, za účasti 1) S. a ú. s. B., příspěvkové organizace, zastoupené advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.

7 C 200/2003, o dovolání prvního účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 27. září 2005, č. j. 32 Co 27/2005 - 124, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 125,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

III. Ve vztahu žalobců a druhého účastníka nemá žádný z účastníků právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou ze dne 3. 11. 2003 podanou podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhali zrušení a nahrazení části rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. ze dne 10. 9. 2003, č. j. 371/92-P RV 50/2003, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o půdě ), kterým bylo

s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona rozhodnuto, že nelze vydat nemovitosti v kat. území N., obec D. H., a to parcelu č. 813/7 - ostatní plocha o výměře 161 m2 a parcely ve zjednodušené evidenci - PK č. 812 - role o výměře 461 m2 a č. 813 - role o výměře 3751 m2, zapsaných v katastru nemovitostí

u Katastrálního úřadu v P. pro kat. území N., obec D. H., tak, že jsou vlastníky těchto nemovitostí. Žalobci mají za to, že rozhodnutím Pozemkového úřadu P. byli dotčeni na svých právech, neboť na uvedených pozemcích, na nichž se nachází cestmistrovské Středisko správy a údržby silnic B., jsou postaveny stavby jednoduché a drobné a dále stavby, které nebrání jejich zemědělskému využití.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 7 C 200/2003 - 46, určil, že žalobci jsou vlastníky uvedených pozemků, že tímto rozsudkem je dotčen pouze výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. ze dne 10. 9. 2003, č. j. 371/92-P RV 50/2003, pokud jím bylo rozhodnuto o nevydání shora popsaných tří nemovitostí žalobcům ad a) až ad c) a že rozsudek soudu v tomto rozsahu uvedené správní rozhodnutí nahrazuje ; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně za nespornou považoval skutečnost, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb, ve znění pozdějších předpisů, a že jim svědčí restituční nárok uvedený v ust. § 6 odst. 1 písm. h) tohoto zákona, neboť pozemky přešly na bývalý československý stát z vlastnictví původních vlastníků F. a M. Š. nabídkou daru, která byla přijata rozhodnutím finančního odboru Okresního národního výboru v P. ze dne 19. 7. 1966 a že tuto darovací smlouvu uzavřeli dárci v tísni. Dále vyšel ze zjištění, že pozemky č. parc. 813/7 podle katastru nemovitostí a pozemky par. č. 812 a 813 podle pozemkové knihy byly po přechodu vlastnictví na stát zastavěny tzv. cestmistrovským střediskem Správy a údržby silnic B. - na větší části areálu se nachází zpevněná plocha přesahující 300 m2, dále přízemní budova sloužící jako sklad, budova sociálního zařízení, studna s pumpou a jímka. Poté, co soud provedl ohledání na místě samém, a k posouzení charakteru uvedených staveb vyžádal odborné stanovisko stavebního úřadu v P. a jako svědkyni vyslechl vedoucí tohoto úřadu, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 747/2000 a sp. zn. IV. ÚS 373/2000) dovodil, že studna, jímka, budova skladu, budova sociálního zařízení jsou stavbami jednoduchými, a ve smyslu ust. § 2 odst. 1 vyhl. č. 85/1976 Sb. je jednoduchou stavbou i zpevněná plocha v areálu. Dospěl proto k závěru, že žádná z uvedených staveb nebrání ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydání pozemků žalobcům.

K odvolání prvního účastníka proti výroku o věci samé a k odvolání žalobců proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004,

č. j. 32 Co 24/2004 - 97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, na rozdíl od něj však dospěl k odlišným závěrům právním. Vycházeje z ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a z poznámky pod čarou k tomuto ustanovení, jež odkazuje na ust. § 2 odst. 1 vyhl. č. 85/1976 Sb., podle jehož písm. c) se jednoduchými stavbami rozuměly přízemní stavby a stavby zařízení staveniště, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 300 m2 a výška 15 m, na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za stavbu ve smyslu stavebního zákona je třeba považovat i stavbu zpevněné plochy, a pokud má tato plocha výměru větší než 300 m2, nejde již o stavbu jednoduchou ve smyslu uvedeného ustanovení vyhl. č. 85/1976 Sb. Protože tato vyhláška, ani předpisy související, nedefinovala stavbu pozitivním způsobem a za stavby považovala veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, považovala za stavbu např. i pozemní komunikace (silnice, dálnice a místní komunikace), parkoviště a dále také cestmistrovství. Tento pojem je pak vymezen v ust. § 13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace objekty a prostranství bezprostředně sloužící výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace (cestmistrovství) a jejich napojení na příslušnou pozemní komunikaci. Podle názoru odvolacího soudu nelze v daném případě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu, na nějž žalobci poukazovali, v němž byl zaujat názor, že pozemek, který byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů (parkoviště), nelze považovat za stavbu, neboť tento názor byl vysloven v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., a nikoliv v řízení podle zákona o půdě; v případě restituce pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli jeho účel, kterým je vytvoření zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že cestmistrovství, jehož plocha je zpevněna asfaltem a je větší než 300 m2, je stavbou ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě, která není stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou ani stavbou umístěnou pod povrchem země a kterou tudíž na základě tohoto ustanovení nelze vydat a která nepochybně brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků (k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 542/2000).

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, č. j. 30 Cdo 821/2005 - 114, rozhodl o dovolání žalobců tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil

k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 42/01, sp. zn. II. ÚS 747/2000 a další, s nimiž se ztotožnil s tím, že není důvodu se od nich odchylovat, dovodil, že

z hlediska občanskoprávního nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť zpevněná asfaltová plocha není stavbou ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nýbrž jde jen o zpracovaný povrch pozemků; vydání předmětných pozemků (které jsou ostatně vedeny jako jiná plocha a role) žalobcům nebrání sama o sobě okolnost, že v areálu cestmistrovského střediska se nachází zpevněná asfaltová plocha.

Poté Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 32 Co 27/005 - 124, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku

o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním účastníkem jej změnil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 205, č. j. 30 Cdo 821/2005 - 114, nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně považovat za věcně správný.

Proti tomuto rozsudku podal první účastník dovolání, neboť podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadní význam. Má

za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 205, č. j. 30 Cdo 821/2005 - 114,

na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, opomněl existenci zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který upravuje specifika silničního hospodářství a který má stejnou právní sílu jako zákon č. 229/1991 Sb. Proto v daném případě nelze bez posouzení konkrétní věci aplikovat obecně rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu ve věcech restitučních, když se týkají zcela odlišného případu. Zdůrazňuje, že cestmistrovství není součástí věci, jak ve svém rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, ale podle ust. § 13 e) zákona o pozemních komunikacích je příslušenstvím věci, tj. silnice. Zpevněná asfaltová plocha slouží

v cestmistrovství především k jiným činnostem než je parkování (skládka posypového materiálu, opravy mechanizmů) a proto nechť je tak posuzována a nespojována s pojmy parkoviště. Jestliže tedy sporné pozemky jsou zastavěny stavbami sloužícími zcela

k účelům silničního hospodářství a je-li prokázáno, že je nelze zemědělsky využít, neboť se jedná o prostor obklopený skalou, pak je nelogické, aby byly vydávány, když navíc existuje institut náhradních pozemků, které si žalobci mohou vybrat tak, aby jim mohly sloužit k zemědělskému využití lépe než předmětné pozemky. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání vyslovili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poukázali mimo jiné na to, že předmětný areál je již více než rok opuštěný, nevyužitý a první účastník jej nabízí k prodeji.

Druhý účastník v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že za správnou považuje námitku v dovolání, že zákon č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je zákonem zvláštním o stejné právní síle jako zákon o půdě.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

První účastník napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.

V posuzované věci bylo zjištěno, že pozemky č. parc. 813/7 podle katastru nemovitostí a pozemky par. č. 812 a 813 podle pozemkové knihy byly po přechodu vlastnictví na stát zastavěny tzv. cestmistrovským střediskem Správy a údržby silnic B. - na větší části areálu se nachází zpevněná plocha přesahující 300 m2, dále přízemní budova sloužící jako sklad, budova sociálního zařízení, studna s pumpou a jímka.

Otázkou, zda z hlediska občanskoprávního lze v restitučních věcech považovat zpevněnou asfaltovou plochu za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona

č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, v němž s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 42/01, sp. zn. II. ÚS 747/2000 a na usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 63, a zaujal právní názor, že zpevněná asfaltová plocha není stavbou ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona

o půdě, nýbrž jde jen o zpracovaný povrch pozemků. Právním názorem vysloveným

v tomto rozsudku byl odvolací soud v dalším řízení vázán (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Jestliže krajský soud v novém rozhodnutí z uvedeného právního názoru vycházel a dospěl-li k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.

K námitce v dovolání, že cestmistrovství není součástí věci, nýbrž podle ust.

§ 13 e) zákona o pozemních komunikacích je příslušenstvím věci, tj. silnice, a že zpevněná asfaltová plocha slouží v cestmistrovství především k jiným činnostem, než je parkování (skládka posypového materiálu, opravy mechanizmů), je třeba pouze uvést, že v řízení bylo prokázáno, že budova skladu, sociálního zařízení, studna s pumpou a jímka, které se v areálu nacházejí, jsou stavbami jednoduchými; zpevněná asfaltová plocha představuje určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku a tato plocha nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, neboť je od pozemku nelze oddělovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Clon 1414/97). V této souvislosti je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž byl zaujat názor, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít vždy na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů a že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích , tj. v daném případě zákonu o pozemních komunikacích.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů, a dovolání proti němu není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního účastníka podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním účastníkem bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 1. 050,- Kč [odměna určená podle

§ 11, § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým účastníkem je odůvodněn ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1

o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu