30 Cdo 4173/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 písm. f) předpisu č. 168/1999Sb., § 6 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb., § 10 odst. 1 předpisu č. 168/1999Sb., § 101 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 4173/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Allianz pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČ 47115971, proti žalovanému J. K. , t.č. neznámého pobytu, zastoupenému JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, jako opatrovníkem, o 52.700,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 8/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 21 Co 428/2008-86, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 21 Co 428/2008-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. dubna 2008, č.j. 5 C 8/2007-61, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č.j. 5 C 8/2007-61, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení domáhala po žalovaném zaplacení částky 52.700,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 15. července 2003 při řízení osobního motorového vozidla, jehož provozovatelkou byla H. L., údajně pod vlivem alkoholu způsobil dopravní nehodu, při níž poškodil vozidlo provozovatele T. V. Tomu vyplatila žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla celkem 52.700,- Kč a regresu této částky se domáhala po žalovaném s odkazem na § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen zákon ). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalovaný není osobou odpovědnou za škodu, protože uvedené vozidlo, kterým byla způsobena škoda, nebylo totožné s vozidlem uvedeným v pojistné smlouvě. Pokud tedy žalobkyně vyplatila poškozenému náhradu škody, učinila tak bez právního důvodu a žalovanému se dostalo bezdůvodného obohacení. Proto také shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) v dvouleté subjektivní promlčecí době.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze, poté co doplnil dokazování listinami prokazujícími totožnost pojištěného vozidla s vozidlem, jímž byla způsobena škoda, rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 21 Co 428/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho posouzením promlčení žalovaného nároku. Žalobkyni nevznikl podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 2 písm. e) zákona vůči žalovanému nárok na náhradu toho, co poškozenému plnila, neboť žalovaný, jakožto řidič, nebyl pojištěným ve smyslu 6 odst. 1 téhož zákona, ani provozovatelem vozidla. Na žalobkyni tak přešlo podle § 827 obč. zák. ve znění platném do 30. září 2005 postižní právo H. L. vůči žalovanému na náhradu škody podle § 450 obč. zák., které se promlčí ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, nesprávné právní posouzení práva pojistitele jako práva na náhradu škody, které na něj přešlo, místo jeho klasifikování jako původního, resp. zvláštního práva pojistitele a s tím související otázku promlčení tohoto práva.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu je v naprostém souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě, shledá-li přípustnost dovolání, aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zabýval se proto otázkou jeho možné přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s pozitivním závěrem, protože dovolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku týkající se povahy práva žalobkyně a jeho promlčení podle § 106 obč. zák. v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, za níž jedná osoba uvedená v ustanovení § 21 o.s.ř. (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázku promlčení uplatněného nároku (včetně jeho klasifikace) řeší v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
V posuzované věci vyšel odvolací soud z nesprávného právního názoru, že žalovaný jako řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, není pojištěným podle zák. č. 168/1999 Sb. Rozumí-li se totiž podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle § 6 odst. 1 cit. zákona se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle citovaného zákona tak dopadá jak na odpovědnost osoby provozovatele vozidla podle § 427 a násl. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za škodu podle § 420 obč. zák., například na řidiče vozidla (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008).
Postižní právo pojišťovny, která nahradila za pojištěnou osobu škodu poškozenému, vůči pojištěnému podle § 10 odst. 1 zákona, má povahu zvláštního nároku, který se promlčuje podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle ustanovení § 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá.
Dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil; protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu