30 Cdo 417/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb.




30 Cdo 417/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce R. O. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 247/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, č. j. 70 Co 289/2012-46, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, č. j. 70 Co 289/2012-46, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 18 C 247/2011-20, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 360.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 360.000,- Kč, která mu měla být způsobena nezákonným vězněním od 20. 10. 1981 do 24. 11. 1982.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 10. 11. 1981 byl žalobce uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Při započtení vazby vykonal žalobce trest odnětí svobody v celkové délce 400 dnů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011 byl rozsudek Vojenského obvodového soudu Prešov zrušen s účinky na území České republiky a podle § 2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Dne 1. 3. 2011 požádal žalobce v rámci předběžného projednání nároku žalovanou o přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění, ta však jeho žádosti nevyhověla.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, kterým Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, a konstatoval, že i v této věci se nárok žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu odvíjí od jeho účasti na rehabilitaci (od usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011). Teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce požadovat odškodnění, v této době již byla Úmluva pro Českou republiku závazná, a je tedy třeba aplikovat její čl. 5 odst. 5. Jelikož došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, přísluší žalobci nárok na zadostiučinění ve výši jím požadované. K námitce promlčecí vznesené žalovanou odvolací soud uvedl, že šestiměsíční lhůta obsažená v čl. 35 odst. 1 Úmluvy je lhůtou, ve které je třeba uplatnit nárok u Evropského soudu pro lidská práva, nelze ji však považovat za obecnou promlčecí či prekluzivní lhůtu platnou obecně pro nároky podle Úmluvy. Promlčení nároku podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je tedy třeba posuzovat podle vnitrostátních předpisů. V dané věci je zřejmé, že k promlčení nároku žalobce dojít nemohlo, neboť neuplynula ani nejkratší možná šestiměsíční promlčecí doba.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda vzniká nárok na zadostiučinění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud byl poškozený nezákonně vězněn před nabytím účinnosti Úmluvy. Dovolatelka nesouhlasí s tím, aby byl za rozhodný okamžik pro posouzení (ne)existence právního podkladu pro náhradu takové újmy brán okamžik, kdy byla nezákonnost věznění deklarována. Rozhodným pro právní posouzení základu nároku a jeho opory v právních předpisech může být pouze okamžik vzniku nemajetkové újmy, čili zde doba nezákonného věznění. Vydání rozhodnutí o rehabilitaci je toliko podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy; vznik nemajetkové újmy však toto rozhodnutí jistě nepůsobí, naopak lze prostou úvahou dojít k závěru, že rehabilitační rozhodnutí působí na újmu způsobenou dřívějším omezením svobody satisfakčně. Dovolatelka rovněž polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, který postavil svoje stanovisko na tom, že na případ stěžovatele dopadají ustanovení Úmluvy za situace, kdy stěžovatel byl poškozen ještě před nabytím její účinnosti. Rozhodnutí vychází ze záměny mezi událostí, jež nemajetkovou újmu způsobila (věznění), a událostí, jež zakládá nárok na její reparaci (rozhodnutí o rehabilitaci). Základní zásady spravedlivého procesu, včetně zákazu retroaktivity, by měly platit i pro stát v pozici žalovaného. K tomu dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že předložená otázka již byla vyřešena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11, a jeho názor je závazný. Žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 a IV. ÚS 428/05, v nichž perzekuce pokračovala i po 18. 3. 1992, kdy pro Československo nabyla Úmluva účinnosti, a není důvod z práva na náhradu nemajetkové újmy diskvalifikovat někoho jen proto, že byl perzekuován před tímto datem. To by vedlo k nerovnosti nezákonně vězněných osob. Žalobce dále doplnil svoje vyjádření o nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3439/11, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 4877/12, a odkázal na další rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 29 Co 4/2013.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Přestože dovolatelka uvedla, že dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, z obsahu dovolání se podává, že dovoláním napadá pouze potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, jelikož se jedná o právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, a je i důvodné, neboť odvolací soud posoudil danou právní otázku jinak, než činí ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/11, a je si vědom i toho, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v uvedené věci byly převzaty bez bližšího odůvodnění i v nálezech Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3439/11, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 4877/12.
Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, jež následovalo po kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11, doplnil a vysvětlil své úvahy o tom, proč Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ), nelze aplikovat na jednorázový zásah, který nastal předtím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku dnem 18. 3. 1992 (zejména zákaz retroaktivity).
Nejvyšší soud se rovněž v citovaném rozsudku vypořádal s dosavadní judikaturou Ústavního soudu a poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyšší soud odůvodnil závěr, proč je pro účely stanovení, podle jakého právního předpisu lze nárok na náhradu nemajetkové újmy z hlediska časové působnosti posoudit, důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy. Rozhodující naopak není, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku, neboť zprošťující rozsudek sám o sobě újmu nepůsobí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, rovněž uvedl, že Navázání možnosti žádat odškodnění nemajetkové újmy z hlediska aplikace Úmluvy (ale i případně zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) na okamžik, kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, by ve svém důsledku znamenalo navázat oprávněnost daného nároku na nahodilou okolnost a vytvoření nerovnosti mezi těmi, u kterých vznikla sice újma ve stejné době (a proto i legitimní očekávání, že její případná náhrada nebo nemožnost náhrady budou podřazeny témuž právnímu režimu), ale jejichž možnost odškodnění této újmy bude závislá na okamžiku skončení jejich trestního stíhání. Tím by podle Nejvyššího soudu došlo k porušení zásady rovnosti chráněné čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud má proto nadále za to, že nárok žalobce v posuzované věci nelze posoudit podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť újma žalobci vznikla předtím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku.
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu