30 Cdo 4160/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 80 o. z.



30 Cdo 4160/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v opatrovnické věci P. C. , omezené ve svéprávnosti, t. č. umístěné v Domově se zvláštním režimem Ambrosia v Orlové Lutyni, Školní 1286, za účasti města Zlaté Hory, se sídlem ve Zlatých Horách, nám. Svobody 80, identifikační číslo osoby 002 96 481, o ustanovení opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 8P 43/2011-258, o dovolání města Zlaté Hory proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 10. května 2016, č. j. 70 Co 89/2016-270, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 10. května 2016, č. j. 70 Co 89/2016-270, jakož i usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. února 2016, č. j. 8P 43/2011-258, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jeseníku (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 9. února 2016, č. j. 8P 43/2011-258, jmenoval opatrovníkem P. C. (dále též posuzovaná nebo opatrovanka ) město Zlaté Hory, přičemž určil, že opatrovník je oprávněn a povinen opatrovanku, omezenou ve svéprávnosti, zastupovat, vyřizovat její záležitosti, přijímat pro ni důchod a s tímto hospodařit v jejím zájmu, spravovat jejím majetek a dbát pokynů soudu.
K odvolání města Zlaté Hory Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále již odvolací soud ) v záhlaví označeným usnesením potvrdil, jako věcně správné rozhodnutí, usnesení soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci město Zlaté Hory nesouhlasilo s ustanovením do funkce veřejného opatrovníka s odůvodněním, že opatrovanka se na adrese trvalého pobytu ve Zlatých Horách dlouhodobě nezdržuje. Jedná se toliko o úřední adresu, přičemž opatrovanka je již od roku 2011 umístěna v pobytovém zařízení sociálních služeb v Orlové.
Odvolací soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. května 2011, č. j. 8Nc 658/2009-79, který nabyl právní moci dne 26. června 2011, byla opatrovanka omezena ve svéprávnosti. Je umístěna v zařízení Ambrosia domově se zvláštním režimem v Orlové Lutyni, trvalý pobyt má stále ve městě Zlaté Hory. Opatrovanka sama nenavrhla žádnou osobu pro jmenování opatrovníkem, načež soud prvního stupně opatrovníkem jmenoval obec, v níž má opatrovanka trvalé bydliště.
Odvolací soud se dále zabýval obsahem pojmu bydliště . Konstatoval, že pojem bydliště, jak jej užívá občanský zákoník (§ 80) není totožný s pojmem trvalý pobyt , kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm člověka se rozumí místo, kde se tato osoba zdržuje s úmyslem tam žít s výhradou změny okolností trvale, přičemž okolnosti dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, apod.) nemají na bydliště člověka vliv, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu začal zdržovat s úmyslem tam trvale bydlet. Odvolací soud tak učinil závěr, že místem bydliště opatrovanky bylo a nadále zůstává město Zlaté Hory a nikoli město Orlová, kde se opatrovanka zdržuje toliko v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu a z důvodů, které sama nemohla nijak ovlivnit. Odvolací soud se dále zabýval i ekonomickými aspekty funkce opatrovníka, přičemž konstatoval, že obec na své občany pobírá prostředky z veřejných rozpočtů a je proto právě na obci, aby s případným jmenováním do funkce opatrovníka počítala. Odvolací soud uzavřel, že z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by i s ohledem na svůj věk, měla opatrovanka trávit zbytek života v Orlové Lutyni, přičemž v jejím zájmu není, aby funkci veřejného opatrovníka pokaždé vykonávala jiná obec, v jejím obvodu se bude v důsledku svého zdravotního stavu a mimo svou vůli opatrovanka nacházet. Proto odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo město Zlaté Hory (dále též dovolatel ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Z obsahu dovolání plyne, že jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. je založena na tvrzení, že Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud či dovolací soud ) dosud nevyřešil otázku výkladu způsobilosti obce být veřejným opatrovníkem v návaznosti na výklad pojmu bydliště. Dovolatel v této souvislosti odkázal na několik rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1581/2015, ze dne 23. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1909/2015, ze dne 8. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 1719/2015, a ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 116/2015), která však vznesenou otázku uspokojivě neřeší. Podle dovolatele je třeba důsledně rozlišovat mezi pojmy trvalý pobyt a bydliště. Dále z odůvodnění odvolacího soudu nijak nevyplývá, že pobyt opatrovanky v Orlové Lutyni je toliko okolností dočasnou. Opatrovanka je ubytována v domově se zvláštním režimem v Orlové Lutyni již od 15. prosince 2011, což podle dovolatele samo o sobě dokazuje, že se nejedná o okolnost dočasnou. Smlouva o poskytování sociální služby domova pro osoby se zdravotním postižením je uzavřena na dobu neurčitou. Odvolací soud vykládá pojem bydliště nikoli prostřednictvím ustanovení § 80 o. z., nýbrž za použití pojmu trvalý pobyt např. se nezabýval ani tím, kde se opatrovanka zdržuje, zda má ve městě Zlaté Hory nějaký majetek, apod. V neposlední řadě pak dovolatel argumentuje ve vztahu k přidělování finančních prostředků obcím. Tuto problematiku pro posuzování pojmu bydliště však nelze považovat za relevantní s ohledem na skutečnosti, že tato nehraje roli pro posouzení, zdali člověk má či nemá bydliště v určitém místě. Dovolatel závěrem dodává, že v tomto případě dělí opatrovníka a opatrovanky vzdálenost cca 130 km, resp. 2,5 hod. jízdy automobilem, z čehož usuzuje, že styk opatrovníka a opatrovanky by nebyl tak intenzivní, jak právní úprava opatrovnictví předpokládá. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, takže podanému dovolání nelze upřít jak bude rozvedeno níže opodstatnění.
Nejvyšší soud v aktuálním usnesení ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), k předmětné problematice vyložil:
Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího § 27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz )]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt , kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet . Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).
Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení § 80 o. z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.
Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).
Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o. z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o. z.
Odvolací soud z hlediska zákonem požadované aplikované právní normy v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení (srov. § 167 odst. 2 ve vztahu k § 157 odst. 2 o. s. ř.) nezprostředkoval právně kvalifikační závěr, na jehož základě by bylo možné seznat jeho úvahu o tom, proč má opatrovanka stále bydliště v městě Zlaté Hory, i přes to, že se více než čtyři roky zdržuje mimo tuto obec. Odvolací soud toliko stručně uvedl, že ze spisu nijak nevyplývá, že by s ohledem na věk opatrovanky měla tato trávit zbytek života v Orlové Lutyni. Nijak se však nezabýval tím, zdali má opatrovanka stále společenské a sociální vazby ve městě Zlaté Hory, navštěvuje-li je, popř. vlastní-li nějaký majetek v tomto městě. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval volní složkou, tj. např. úmyslem opatrovanky zdržovat se trvale ať již v Orlové Lutyni či ve městě Zlaté Hory, resp. tím, je-li ve svém stavu schopna svoji vůli k této otázce projevit.
Z těchto důvodů proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze považovat za věcně správné.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit usnesení odvolacího soudu (§ 243d písm. b) o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu