30 Cdo 415/2005
Datum rozhodnutí: 24.11.2005
Dotčené předpisy: § 67 předpisu č. 94/1963Sb.




30 Cdo 415/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci nezletilé N. B., zastoupené opatrovníkem Magistrátem města Z., dcery M. B., zastoupené advokátkou, a T. X.,

o návrhu manželů J. K. a H. K., obou zastoupených advokátem, o nezrušitelné osvojení nezletilé N. B., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.

15 Nc 960/2000, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 59 Co 92/2004-103, takto:

I. Dovolání navrhovatelů, manželů Kubíkových, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 59 Co 92/2004-103, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. června 2004, č.j. 15 Nc 960/2000- 64, kterým soud prvního stupně zamítl návrh manželů H. a J. K. na nezrušitelné osvojení nezletilé N. B. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věcí a že z něho vyvodil i odpovídající právní závěry. V době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, bylo nesporné, že otec nezletilé N. B. T. X., stejně tak i matka, M. B., nedali souhlas k nezrušitelnému osvojení nezletilé N. B., ačkoliv ve smyslu § 67 a násl. zákona o rodině je tento souhlas nezbytný. Soud prvního stupně dále vycházel z pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na určení, že k osvojení nezletilé N. B. není třeba souhlasu matky.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. prosince 2004, přičemž zástupci dovolatelů byl doručen 8. prosince téhož roku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali manželé K. dne

8. prosince 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 6. 9. 2005. Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání v této věci z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatelé spatřují v posouzení formy souhlasu rodičů s osvojením nezletilého dítěte podle ustanovení § 67 odst. l zákona o rodině

a možnosti odvolání takového souhlasu. Podle dovolatelů tento souhlas byl dán, a to řádně a platně - matkou dne 28. 7. 2000 a opakovaně 29. 9. 2000, otcem pak 21. 3. 2003 a dále opětovně dne 7. 7. 2004. Souhlas rodičů s osvojením sice nebyl dán osobně

před soudem, nicméně tento "formální nedostatek" podle přesvědčení dovolatelů nemůže znamenat popření obsahu tohoto úkonu, a to i s ohledem na článek 21 písmeno a) Úmluvy o právech dítěte, neboť oba rodiče nezletilé dali vědomý souhlas k jejímu osvojení. Navíc z textu ustanovení § 67 zákona o rodině neplyne, že by souhlas rodičů s osvojením nezletilého dítěte musel být dán toliko před soudem. Dovolatelé upozorňují na to, že v usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 10. 2000, č.j. 15 Nc 960/2000-17, se v jeho odůvodnění zcela jasně hovoří o tom, že matka s osvojením nezletilé souhlasí, totéž je patrné z podání matky na číslech listu 35 a 44 spisu. Dále dovolatelé upozorňují na to, že soud prvního stupně se otázkou, zda je možno dát přednost obsahu projevené vůle rodičů před jeho formou, vůbec nezabýval. Učinil tak pouze soud odvolací, čímž je porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení a tím i porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatelé se domnívají, že jednou učiněný vědomý souhlas s osvojením, jak o něm hovoří článek 21 písmeno a) Úmluvy o právech dítěte, není možné odvolat. Upozorňují současně na to, že v ustanovení § 67 odst. 1 zákona

o rodině se nehovoří o tom, že rodiče nezletilého dítěte mohou svůj souhlas s jeho osvojením odvolat, resp. do které doby tak mohou učinit. Pokud by měla být hledána paralela s ustanovením § 68a věta čtvrtá zákona o rodině, matka projevila souhlas s osvojením nezletilé dne 29. 9. 2000, tedy v době více než šest týdnů po narození tohoto dítěte. Nesouhlas s jejím osvojením vyjádřila až poté, co byla nezletilá N. umístěna na základě pravomocného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne

17. 10. 2000 do péče budoucích osvojitelů - manželů K.

Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci při řešení otázky vázanosti soudu, rozhodujícího v řízení o nezrušitelné osvojení nezletilého dítěte, pravomocným rozhodnutím jiného soudu vydaným v řízení o určení, zda k osvojení nezletilého dítěte je či není nutný souhlas rodičů podle ustanovení § 68 zákona o rodině. Domnívají se, že pokud podle ustanovení § 180a o.s.ř. nebyli a ani nemohli být účastníky řízení o určení, že k osvojení nezletilé N. není třeba souhlasu matky, byla tak porušena jejich práva na spravedlivý proces a na účinný prostředek nápravy.

Za vadu podřaditelnou pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelé považují to, že soudy nebyl vyslechnut otec nezletilé, ačkoliv ustanovení § 182 odst. 2 o.s.ř. v platném znění zcela jasně hovoří o tom, že účastníci tohoto řízení musí být soudem vždy vyslechnuti.

Pokud dovolací soud shledá dovolání přípustné, měl by se zabývat další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou dovolatelé spatřují v tom, že z návrhu na zahájení řízení ze dne 23. 4. 2001 není zřejmé, zda jde o návrh

na osvojení zrušitelné, či o návrh na osvojení nezrušitelné.

Dovolatelé závěrem navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu u soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila matka nezletilé přípisem doručeným Okresnímu soudu ve Zlíně dne 29. prosince 2004. Plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že je sama schopna řádně vychovávat nezletilou N. ve vlastní rodině. Navrhuje, aby dovolání manželů K. bylo odmítnuto.

Podáním ze dne 7. února 2005 se vyjádřil k podanému dovolání i otec nezletilé. Vyslovil naopak souhlas, aby nezletilá N. byla i nadále vychovávána manžely K. se všemi právy a povinnostmi rodičů dítěte. Je přesvědčen, že tak dítě bude ve správných rukou, s vynikající péčí a dobrým vzděláním.

Dovolací soud uvážil, že dovolání manželů K. bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání v této věci vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když posouzení otázky možného odvolání souhlasu rodiče s osvojením, který byl dán podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o rodině, je otázkou zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny

v dovolání. Tyto vady však ze spisu zjištěny nebyly.

Soudy obou stupňů podaný návrh posuzovaly především s přihlédnutím

k ustanovení § 67 odst. 1 věta první a odst. 2 zákona o rodině, podle něhož je k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte, přičemž k osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý.

Souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte (zejména rodiče) je hmotněprávní podmínkou osvojení. Jde o zcela legitimní požadavek, protože osvojení (jakéhokoliv stupně) je mezním zásahem do rodičovské zodpovědnosti (do rodičovských práv

a povinností).

Udělený souhlas zákonného zástupce (resp. rodiče) musí vyhovovat všem náležitostem, které občanský zákoník jako základní předpis i pro rodinněprávní vztahy klade obecně na projevy vůle jako právní úkony (§ 104 zákona o rodině, § 37násl, § 104 občanského zákoníku). Souhlas zákonného zástupce musí být dán před soudem osobně (což je třeba dovodit z stanovení § 70 zákona o rodině předpokládajícího seznamovací, resp. informační povinnost soudu při naplňování předpokladů osvojení), výslovně

a určitě. Musí být učiněn se zřetelem k určité osobě osvojitele, musí se týkat konkrétního stupně osvojení a zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být poučen

o právních následcích osvojení (§ 70 zákona o rodině).

Bylo uvedeno, že dovolatelé nesprávné právní posouzení věci spatřují v úvaze o formě souhlasu rodičů s osvojením nezletilého dítěte podle ustanovení § 67 odst. l zákona o rodině a možnosti odvolání takového souhlasu. Tvrdí, že tento souhlas byl dán řádně a platně, a to i matkou nezletilé. Ač tak rodiče neučinili osobně před soudem, nemůže to představovat popření obsahu tohoto úkonu. Nadto matka tento svůj souhlas odvolala až poté, co byla nezletilá na základě pravomocného rozhodnutí soudu umístěna

Až do novely zákona o rodině provedené zákonem č. 91/1998 Sb. zcela převažoval názor, že rodič jako zákonný zástupce osvojovaného dítěte může jednou daný souhlas s tímto osvojením odvolat ještě i v průběhu celého řízení o osvojení až

do doby, než rozsudek o osvojení nabude právní moci. Tento názor vycházel z faktu, že souhlas s osvojením je dispozicí s ryze osobním právem a nikoliv tedy s právem majetkovým. Po již zmíněné novele zákona o rodině, nově přinášející úpravu obsaženou v ustanovení § 68a téhož zákona (dopadající na případy souhlasu rodičů s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům), však vyvstala otázka, zda se tato nová úprava možnosti (resp. nemožnosti) odvolání daného souhlasu s osvojením vztahuje pouze

na případ vymezený tímto ustanovením, anebo zda touto úpravou - byť systematicky nedůsledně upravenou jen v souvislosti s § 68a zákona o rodině - tento zákon nezakotvil určitý princip, který se uplatňuje pro odvolání souhlasu s osvojením daných zákonnými zástupci dítěte i v ostatních případech (srovnej např. Zákon o rodině, komentář,

M. Hrušáková a kol., C.H. BECK Praha 1998, str. 226). Dovolací soud však dospívá k závěru, že názor uvedený na druhém místě nemá zákonnou oporu, takže z něj nelze v souzeném případě vycházet.

Článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje obecné právo na respektování rodinného života. Ten je představován i vztahy mezi rodiči a dětmi navzájem. Proto právní následky předvídané ustanovením § 67 zákona

o rodině spočívající v osvojení dítěte po předchozím souhlasu zákonných zástupců (resp. rodičů) s tímto osvojením uděleným ve vztahu ke konkrétním osvojitelům, mohou nastat výlučně tehdy, je-li beze zbytku a bez všech pochybností prokázáno naplnění podmínek mimo jiné tohoto ustanovení (analogicky srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. ledna 2004, sp.zn. I. ÚS 669/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 32, Nález č. 11, str. 97). Zmíněné ustanovení úpravu, která by byla obdobná úpravě ustavní § 68a zákona o rodině, neobsahuje, přičemž s ohledem na odlišnost výchozích předpokladů i systematického zařazení v zákoně, je třeba mezi nimi diferencovat. Proto případný souhlas s osvojením podle ustanovení § 67 zákona o rodině, jako jedna ze základních podmínek osvojení, může být zákonným zástupcem dítěte (jeho rodičem) odvolán, a to až do doby, než případný rozsudek o osvojení dítěte nabude právní moci. Soud rozhodující o návrhu

o osvojení je pak povinen k takové skutečnosti bez dalšího (tj. aniž by byl důvod zabývat se důvodem odvolání tohoto dřívějšího souhlasu) přihlédnout.

V souzené věci ze spisu vyplývá (a ani dovolatelé tuto skutečnost eventuálně nezpochybňují), že matka nezletilé N. souhlas s jejím osvojením manžely K. odvolala, aniž by bylo zřejmé, že by později opět takový souhlas kvalifikovaně opět udělila. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že již tato skutečnost odůvodňuje zamítnutí návrhu na osvojení nezletilé.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že správnost rozhodnutí ve věci nemohl ovlivnit fakt, že v řízení nebyl vyslechnut otec nezletilé (což přiléhavě konstatoval již odvolací soud) ani případné nedostatky samotného návrhu na zahájení tohoto řízení. Skutečností je, že návrhu nemohlo být vyhověno pro absenci základní podmínky osvojení, kterou je souhlas zákonného zástupce (rodiče) osvojovaného dítěte.

Stejně tak v řízení nebylo zjištěno, že by k osvojení nezletilé Natálie nebylo třeba souhlasu její matky. Dovolatelé sice uvádějí, že proběhlo řízení podle § 180a o.s.ř. se závěrem, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 68 odst. 1 zákona o rodině, kdy není třeba souhlasu rodičů s osvojením dítěte, avšak mají pochybnosti o vázanosti soudu tímto rozhodnutím, neboť nebyli účastníky tohoto řízení. Zde je třeba odkázat

na ustanovení § 180a o.s.ř., které vymezuje okruh účastníků řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení a na ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř., z něhož vyplývá závaznost výroku takového rozhodnutí pro soud v řízení o osvojení.

S ohledem na uvedené skutečnosti je proto třeba dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo podané dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř., když okolnosti případu svědčí pro závěr, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu