30 Cdo 4148/2008
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 4148/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Ž., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 1260/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č. j. 38 Co 114/2006 - 82, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2007, č.j. 38 Co 114/2006 - 82, se odmítá.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne

21. června 2005, č. j. 13 C 1260/2003 - 59, se zastavuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou, došlou soudu prvního stupně dne 17. 7. 2003, doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2003, domáhala, aby soud určil, že je výlučnou vlastnicí původního pozemku p.č. PK 389/1 o výměře 377 m2, dnes části pozemku p.č. 1928/7

o výměře 34 m2 ostatní plocha a p.č. 1929/20 o výměře 391 m2 orná půda, vše v k.ú. Ž., obec Ž., okres H., zapsaného u Katastrálního úřadu v H. . Žalobu odůvodnila zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 27. 9. 1996 prodala žalovanému předmětný pozemek za cenu 2.000,- Kč, avšak později zjistila, že v době převodu vlastnického práva si byl žalovaný vědom toho, že pod povrchem pozemku je naleziště nafty, a tuto skutečnost jí záměrně zatajil. Druhou stranou smlouvy tak byla uvedena v omyl a kupní smlouvu považuje z tohoto důvodu za neplatnou.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 13 C 1260/2003 - 59, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 9. 1996 kupní smlouvu, kterou žalobkyně prodala žalovanému pozemek p.č. PK 389/1 o výměře 377 m2, zapsaný na LV č. 386 k.ú. Ž., za kupní cenu ve výši 2.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí vznikly dnem 31. 10. 1996. Dále bylo zjištěno, že v blízkosti předmětného pozemku není prováděna žádná hornická činnost, že dobývací prostory se nacházejí mimo intravilán obce a že ropa se těží na území značně vzdáleném od předmětného pozemku. Soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu ze dne 27. 9. 1996 jako určitý a srozumitelný právní úkon, který je v souladu se zákonem, nepříčí

se dobrým mravům a taktéž nevykazuje žádné právní vady, které by mohly způsobit jeho absolutní neplatnost. K tvrzení žalobkyně, že smlouvu uzavřela v omylu, konstatoval, že omyl by mohl být důvodem relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy za splnění dalších podmínek, a to především, že vycházel ze skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, přičemž by žalobkyně musela prokázat, že žalovaným byl její omyl buď vyvolán úmyslně nebo o něm musel vědět. V daném případě však nebyla splněna první podmínka, neboť u žalobkyně se nejednalo o omyl vycházející ze skutečnosti, která by byla rozhodující pro uskutečnění právního úkonu, když v řízení bylo prokázáno, že pod předmětným pozemkem se těžební prostor ropy nenachází. Soud tedy neshledal žádný důvod neplatnosti předmětné kupní smlouvy a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 38 Co 114/2006 - 82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním posoudil předmětnou kupní smlouvu jako platnou, když nelze dovodit ani její relativní neplatnost podle § 49a obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by ji žalobkyně učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež by byla pro jeho uskutečnění rozhodující,

a žalovaný by tento omyl vyvolal nebo o něm musel vědět.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž stejně jako v průběhu celého řízení opětovně tvrdí, že kupní smlouvu uzavřela v omylu, jenž vycházel ze skutečnosti, že nevěděla, že pod pozemkem se nachází naleziště ropy, které je v současné době schopen žalovaný využít . Důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, považuje

za nesprávné a nedostačující , neboť nebyl vyslechnut bývalý starosta pan M., který s ní smlouvu podepisoval a v omyl ji uvedl přesto, že se žalobkyně na to, jestli

se na pozemku nachází nafta, několikráte dotazovala, a bez jehož výslechu nemůže být celá záležitost ukončena . Společnost M. n. d. a.s., z jejíhož stanoviska soud v řízení vycházel, považuje dovolatelka za podjatou a spojenou se žalovaným . Dále uvedla, že celá kupní smlouva je nesmysl, neboť oni sami nemohou dělat závěry, je to majetek mého dědečka, který má první na tuto ropu právo a mé babičky, nikdo mi to nemůže vzít . Právní hodnocení soudu, že nejednala v omylu, považuje za nesprávné, neboť se domnívá, že objektivní realita je taková, že pod pozemkem se naleziště ropy nachází a o této skutečnosti pan M. věděl a nesdělil jí tuto skutečnost . Navrhla, aby rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně byl zrušen .

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné ve smyslu § 236 o. s. ř., a navrhl, aby bylo zamítnuto, a žalobkyně byla zavázána uhradit mu náklady právního zastoupení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny

k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel

před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238

a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených

v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu

tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první

o. s. ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o. s. ř.) a který

z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena

k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.

Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst. 1, § 209 a § 43

o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud

k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené

v § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003,

sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyni byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 7. 11. 2007 a že dovolání proti němu podala včas (dne 31. 12. 2007).

Dovolání žalobkyně však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že právní hodnocení soudu, že nejednala v omylu, je nesprávné . Protože žalobkyně v dovolání nevylíčila okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a protože lhůta uvedená v § 241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula (v projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 7. 1. 2008), není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobkyně zabránila, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně - aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně

je odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím,

že žalobkyně směřuje dovolání přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti

je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení

o dovolání proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená

na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou

je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.307,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu