30 Cdo 4141/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4141/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. P., zastoupené Mgr. Petrem Filippi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 420/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 53 Co 321/2015-178, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (nyní dovolatelka ) se žalobou domáhala zaplacení zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010.
Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010 bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a co do požadavku na zaplacení částky 59 125 Kč žalobu zamítl (co do částky 40 875 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta již soudem prvního stupně). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně shledal, že z hlediska jediného zjištěného masivního průtahu, a to v období od listopadu 2010 do února 2014, byla délka řízení nepřiměřená. Nesdílel však jeho závěry o intenzitě újmy, kterou byl zjištěný průtah v řízení schopen žalobkyni přivodit. Při hodnocení míry újmy žalobkyně soud prvního stupně správně hodnotil ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu složitost případu, chování žalobkyně jako poškozené, postup soudu a význam řízení pro poškozenou, zejména v tomto posledním bodě však věci náležitou pozornost nevěnoval, když právě význam řízení pro poškozeného účastníka je velmi důležitým objektivním kritériem hodnocení uplatněného nároku.
Dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně řadu let vede několik desítek soudních řízení proti rozhodnutím správních orgánů, ji nutně z hlediska prožívání intenzity nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z těchto řízení staví do zcela odlišné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jen jednoho či několika málo soudních řízení. V této souvislosti nelze přehlížet, že právě vedení množství těchto řízení bylo i vlastním důvodem podání žaloby v řízení namítaném, jiný kvalifikovaný důvod pro podání žaloby žalobkyně neměla, základní otázku sporu, tedy nezaplacení pojistného, vůbec nezpochybňovala. Zároveň ve prospěch minimálního významu řízení pro žalobkyni a tedy i minimální újmy, kterou v souvislosti se zjištěným průtahem mohla pociťovat, nepochybně svědčí i skutečnost, že sama se o dění v řízení počala zajímat až v době, kdy zjištěný průtah trval několikátý rok, sama výchozí závěry namítaného správního řízení a skutečnosti rozhodné pro posouzení věci ani nezpochybnila, bez využití opravného prostředku zamítavé rozhodnutí ve věci přijala.
Na základě výše uvedeného tedy neměl odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že by zjištěný nesprávný úřední postup v namítaném řízení přivodil žalobkyni takovou újmu, že by ji nebylo možno napravit jinak, než zadostiučiněním v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I co do nároku, týkajícího se zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, napadla žalobkyně prostřednictvím advokáta včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky je dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále je tato právní otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ale rovněž i z důvodu, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je zřejmé, že shora uvedené vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) nelze považovat za bezvadné, nicméně dovolatelka též poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 401/2010, s tím, že silnou, ale vyvratitelnou domněnkou (strong but rebuttable presumption) je, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu. Soud žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Újma vzniká již samotným porušením práva. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit. Rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 č. j. IV. ÚS 1572/11, a dále uvádí, že Městský soud v Praze nerespektoval a odchýlil se od sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu a judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v tom, že nemajetkovou újmu je třeba zásadně odškodnit poskytnutím spravedlivého zadostiučinění v penězích, takže k případné náhradě jinou formou dochází jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma, způsobená poškozenému, zanedbatelná. Podle dovolatelky pak odvolací soud pochybil, když při svém rozhodování vyšel ze zcela opačné konstrukce, než ze které vychází ESLP při posuzování kompenzačních nároků tohoto druhu. Nesprávně upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., který odporuje jak sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu, tak i judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Z citovaných částí dovolání tak lze dovodit, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v posouzení formy zadostiučinění v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tento rozpor však není dán.
Především přípustnost, natož pak důvodnost dovolání, nemůže založit polemika dovolatelky se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí dovolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) a pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.).
Nesouhlas dovolatelky s formou poskytnutého zadostiučinění rovněž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nejvyšší soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejm. část V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Nesouhlas dovolatelky s posouzením kritérií významu řízení [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], rovněž nelze podrobit dovolacímu přezkumu, a to pro nedostatek obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), když kromě polemiky nepřípustně založené na nových skutečnostech dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání při řešení této právní otázky.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu