30 Cdo 4112/2010
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 35 předpisu č. 82/1998Sb., § 3 odst. 1 obč. zák., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 4112/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 298/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č.j. 23 Co 202/2010 42, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 26 C 298/2009 26 zamítl žalobu na zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 58/2000 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že původní řízení u Okresního soudu v Bruntále, jehož předmětem byl nárok žalobkyně na odškodnění nemoci z povolání, trvalo více než deset roků a bylo pravomocně skončeno dne 18. 5. 2008. Dovodil, že sice došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž za odpovídající zadostiučinění by považoval částku 75.000,- Kč, tu však žalobkyni nepřiznal s ohledem na žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně podala u žalované žádost o odškodnění dne 22. 7. 2008 a dne 2. 7. 2009 podala žalobu k soudu, tj. po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Neztotožnil s názorem žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud by zákonodárce nechtěl dát státu možnost vznést námitku promlčení, nebyla by upravena v zákoně č. 82/1998 Sb.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení uplatněného nároku i toho, že námitka promlčení vznesená žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl k okolnostem posuzovaného případu a zdůraznil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované způsobem a ve lhůtě upravené dle zák. 82/1998 Sb., avšak poté ve lhůtách stanovených tímto zákonem nepostupovala. Vydání stanoviska k nároku žalobkyně téměř rok poté, co jej u žalované uplatnila a poté, kdy bylo urgováno právním zástupcem žalobkyně, nemůže být důvodem pro zohlednění hlediska dobrých mravů za situace, kdy vydání stanoviska žalované nebylo předpokladem pro podání žaloby a bylo tedy jen na žalobkyni, kdy nárok u soudu uplatní. To, že žalovaná nerozhodla o nároku žalobkyně včas, nebylo překážkou pro podání žaloby k soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Má za to, že vznesená námitka promlčení je vzhledem k okolnostem případu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a proto by k této námitce soudy neměly přihlížet. Odkázala na svou argumentaci obsaženou v odvolání včetně odkazů na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně právně významný právě proto, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti, za nichž žalovaná námitku promlčení vznesla, a to zejména z hlediska toho, co je mravné a nemravné v činnosti ministerstev a Ministerstva spravedlnosti obzvlášť, když ministerstva by měla jít příkladem občanům při dodržování zákonů, které upravují jejich činnost, působnost a pravomoci, zvláště pak ve vztazích veřejnoprávních, jakými jsou též vztahy mezi státem a fyzickými osobami regulované zák. č. 82/1998 Sb. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná často v zákonné šestiměsíční lhůtě nestihne zaujímat stanoviska v rámci předběžného projednání nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. a žadatel se včas nedozví, zda bude jeho nárok žalovanou uspokojen či nikoli. V této věci žalovaná písemně přislíbila žalobkyni vydat stanovisko v zákonné lhůtě, uznala její nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení co do základu a omluvila se jí za nedodržení zákonné lhůty pro předběžné projednání jejího nároku. Následně v morálním rozporu s omluvou vznesla námitku promlčení. Žalobkyně je přesvědčena, že ústavně chráněné právo na rychlou a účinnou ochranu práv v soudním řízení a peněžité zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou v důsledku porušení tohoto práva, je svým významem srovnatelné s ochranou práv ve vztazích, v nichž soudy shledaly námitku promlčení nemravnou (náhrady škody na zdraví, pohledávky mezi příbuznými, ochrana osobnosti). K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04, II. ÚS 3168/09 a IV. ÚS 1735/07. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s jejím návrhem na přerušení řízení a podání návrhu na posouzení ústavnosti části ust. § 35 OdpŠk ve slovech nejdéle však po dobu šesti měsíců k Ústavnímu soudu. Zrušení této části § 35 OdpŠk by nepřímo žalovanou nutilo vyjádřit se v rámci předběžného projednání nároku. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 16. 6. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
V otázce možné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. na žalovanou vznesenou námitku promlčení žalovaného nároku, kterou žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999; tato i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
V dané věci odvolací soud posuzoval konkrétní okolnosti, za kterých žalovaná námitku promlčení uplatnila a neshledal takovéto výjimečné okolnosti, které by ve vztahu k jejímu uplatnění odůvodňovaly aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., zejména neshledal, že by žalobkyně promlčení svého nároku nezavinila.
Nejvyšší soud přitom opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308) zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro judikatorní praxi. Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přiznat ani s přihlédnutím k tomu, že byla námitka promlčení vznesena Ministerstvem spravedlnosti, které za stát jedná (§ 6 OdpŠk), neboť jak přiléhavě uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, je uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk k dispozici nejen poškozenému, ale i státu.
Stejně tak nesouhlas dovolatelky s tím, že se odvolací soud nevyjádřil v napadeném rozsudku k ústavnosti části věty ust. § 35 OdpŠk, kterou uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. namítá vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nečiní dovolání přípustným.
Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).
Z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru "nedospět", i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). I když se odvolací soud s návrhem žalobkyně na přerušení řízení podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v napadeném rozsudku výslovně nevypořádal, nemá (nemůže mít) taková vada za následek, že by jeho rozhodnutí o odvolání bylo skutkově nebo právně chybné a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam z hlediska výkladu procesního práva.
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelkou zvolené formulaci dovolacích námitek (srov. odkaz na argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze obecně vzato považovat dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobkyně neobsažené v dovolání, nepřihlížel.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. května 2011


JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu