30 Cdo 411/2007
Datum rozhodnutí: 29.01.2008
Dotčené předpisy:





30 Cdo 411/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 121/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005, č. j. 25 Co 143/2005 - 118, t a k t o:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, č. j. 25 Co 143/2005 - 118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 100.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tuto částku složil dne 1. 6. 2001


na základě dohody o složení zálohy uzavřené se žalovanou podnikající podle živnostenského zákona v její realitní kanceláři jako zálohu na smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a s tím spojeného práva na užívání družstevního bytu, která měla být uzavřena nejpozději do 1. 10. 2001 s budoucím převodcem J. K., kterého žalovaná zastupovala. Vzhledem k tomu, že k uzavření zamýšlené smlouvy do uvedeného data nedošlo (nikoli z důvodů na jeho straně), požadoval prostřednictvím svého zástupce na žalované dopisy ze dne 8. 2. 2002 a 24. 2. 2002 vrácení uvedené částky, kterou žalovaná J. K., nevyplatila. Žalované tak na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinna mu vydat.


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 4 C 121/2002 - 89, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 9. 6. 2003, č. j. 4 C 121/2002 - 43, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne


3. 3. 2004, č. j. 12 Co 580/2003 - 59, z důvodu nepřezkoumatelnosti a dalších procesních pochybení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s J. K., písemnou smlouvu o zprostředkování s účinností do konce roku 2000, kterou se zavázala zajistit mu převod členských práv a povinností v bytovém družstvu a s tím spojeného práva užívání družstevního bytu podle jeho požadavků a současně zprostředkovat uzavření téže smlouvy o převodu jeho práv a povinností ke stávajícímu bytu v J. ul. v P. Jeho jménem jako budoucího převodce sjednala žalovaná dne 1. 6. 2001 se žalobcem dohodu o složení zálohy ve výši 100.000,- Kč, kterou od něj tentýž den převzala. V bodě 2.6 této dohody bylo ujednáno, že budoucí převodce je povinen složenou zálohu vrátit budoucímu nabyvateli (žalobci) do 5 kalendářních dnů od uplynutí termínu stanoveného v dohodě (tj. 1. 10. 2001) v případě, že smlouva o převodu členských práv a povinností k bytu J. K., nebude z důvodů na jeho straně uzavřena. Dále bylo zjištěno, že žalovaná a J. K., se ústně dohodli na pokračování smlouvy o zprostředkování stejným způsobem jako fungovala do konce roku 2000 , že jmenovaný žalobce, s nímž se kontaktoval prostřednictvím inzerátu, na žalovanou odkázal a že smlouvu v uvedeném termínu neuzavřel proto, že žalovaná mu neobstarala vhodný byt podle jeho představ. Posléze pak J. K., jako nabyvatel uzavřel počátkem roku 2002 prostřednictvím jiné realitní kanceláře smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu s J. T. jako převodcem a další smlouvou uzavřenou též bez účasti žalované převedl svůj byt v J. ul. v P. na žalobce, přičemž na kupní cenu nebyla započítána záloha ve výši 100.000,- Kč složená žalobcem v realitní kanceláři žalované. Soud prvního stupně vycházeje z § 774 a násl. obč. zák. dovodil, že dohodli-li se žalovaná


s J. K., ústně na pokračování smlouvy o zprostředkování stejným způsobem jako fungovala do konce roku 2000, a že jmenovaný žalobce na žalovanou odkázal s tím, že ho zastupuje, pak tato plná moc (§ 777 obč. zák.) byla platná i v době složení zálohy žalobcem žalované ve výši 100.000,- Kč. Z textu dohody o složení zálohy


a jejích podmínek je totiž nepochybné, že ji žalobci byl povinen vrátit J. K., když smlouva o převodu členství k bytu nebyla uzavřena ve lhůtě do 1. 10. 2001, a i když žalovaná neprokázala, že ji převedla na J. K., který si nechal žalobcem zaplatit plnou kupní cenu , tedy částka 100.000,- Kč byla žalobcem zaplacena dvakrát, je to jen otázkou právního vztahu mezi ní a jmenovaným a nikoliv mezi účastníky tohoto řízení. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce ve smyslu § 451 obč. zák. bezdůvodně neobohatila, neboť neměla povinnost žalobci vrátit převzatou částku 100.000,- Kč, a proto není ve sporu pasivně věcně legitimována.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2005, č. j.


25 Co 143/2005 - 118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč spolu s 11 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a řízení dále doplnil zprostředkovatelskou smlouvou ze dne 7. 6. 2000, kterou se žalovaná jako zprostředkovatel dohodla s J. K., jako zájemcem na tom, že bude vyvíjet činnost k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, a to za účelem prodeje bytu


o velikosti 2 + 1/B v P., J. ul., za kupní cenu 1,200.000,- Kč s tím, že anuita činila 40.000,- Kč. Z této smlouvy městský soud dále zjistil, že v jejím čl. 4 udělil J. K., žalované plnou moc k jeho zastupování, na základě které byla oprávněna činit jeho jménem veškeré právní úkony i jiné úkony, kterých by bylo třeba ke splnění závazku zprostředkovatele, přičemž plná moc byla všeobecná a zmocňovala ji ke všem jednáním ve vztahu k osobám fyzickým i právnickým, úřadům nebo jiným institucím, a že podle čl. 4 písm. a) smlouvy bylo dohodnuto, že se uzavírá na dobu určitou do 31. 12. 2000. Při právním posouzení vycházel z § 774 a násl. obč. zák., zejména pak z § 777 věty poslední obč. zák., přičemž za rozhodující považoval okolnost, zda v době podpisu dohody o složení zálohy na převod členství v bytovém družstvu (dne 1. 6. 2001) disponovala žalovaná písemnou plnou mocí udělenou jí J. K. Protože tomu tak nebylo, když tato plná moc zanikla uplynutím doby spolu se zánikem zprostředkovatelské smlouvy dnem 1. 1. 2001, není s ohledem na § 40 odst. 2 obč. zák. správný názor soudu prvního stupně o ústním prodloužení zprostředkovatelské smlouvy, resp. plné moci. Naopak dovodil, že jakékoliv další jednání žalované po 31. 12. 2000, byť v souladu se zájmy a s vědomím J. K., se uskutečnilo bez plné moci a je tudíž nerozhodné. Žalovaná je proto ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť na její straně vznikl podle § 451 odst. 2 obč. zák. majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, protože od žalobce převzala částku 100.000,- Kč jménem J. K., avšak bez existence plné moci, a tuto žalobci do současné doby nevrátila. Z tohoto důvodu žalované vznikla ve smyslu § 451 odst. 1, ve spojení s § 456 a § 458 obč. zák. povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení ve výši částky 100.000,- Kč, a to včetně úroku z prodlení podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., který v rozhodném období činil 11 %.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení důkazů a nesprávnou aplikaci ustanovení občanského zákoníku. Namítá, že s ohledem na formulaci plné moci obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě ze dne 7. 6. 2000, je za správný třeba považovat názor soudu prvního stupně, že došlo-li k dohodě o zprostředkování


ve stejném rozsahu i po době účinnosti její písemné verze, což bylo v řízení prokázáno, nemohlo to mít vliv na dobu jejího zániku, která byla sjednána až do doby splnění závazku ze zprostředkování. Proto je zmocnění nutné považovat za samostatný právní úkon sjednaný v kontextu zprostředkovatelské smlouvy. Poukazuje na to, že sám žalobce v žalobě zastoupení na základě plné moci tvrdil a že teprve v průběhu řízení upravoval svá skutková tvrzení tak, že J. K., nebyl žalovanou zastoupen. Má za to, že bylo-li v řízení prokázáno, že J. K., jakožto zmocnitel o složení zálohy jeho jménem od účastníků věděl, po podpisu předmětné smlouvy to vůči nim nezpochybnil a jednoznačně se cítil být tímto úkonem vázán. I kdyby se tedy žalobci podařilo prokázat, že zmocnění k podpisu dohody neexistovalo (což se však nestalo), bylo toto jednání žalované ratihabováno fikcí souhlasu J. K., který v případě, že s postupem žalované nesouhlasil, měl bez zbytečného odkladu na to upozornit, což však neučinil, s čímž se však odvolací soud nevypořádal. Dále dovolatelka namítá, že nebyla účastnicí dohody o složení zálohy, že jejími účastníky byl žalobce a J. K., za nějž jednala a v jehož prospěch bylo ujednáno složení zálohy na kupní cenu za převod práv a povinností k bytu, což začali sporovat až v průběhu řízení, ačkoliv to vyplývá z textu samotné dohody, z čehož dovozuje, že zavázaným z ní byl J. K., který se bezdůvodně obohatil a který kromě složené zálohy požadoval po žalobci znovu celé plnění. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že jednání žalobce a zejména pak J. K., je v rozporu s dobrými mravy, neboť J. K., využil jejích služeb a poté, co získal potřebné informace, uskutečnil obchod bez jejího vědomí; takovému jednání žalobce nemůže soud podle jejího názoru poskytnout spravedlivou ochranu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ust. § 774 obč. zák. zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele.


Činnost zprostředkovatele směřuje tedy jen k nalezení potencionálního smluvního partnera pro zájemce, nikoliv k samotnému uzavření smlouvy. Závazek zprostředkovatele vyplývající ze smlouvy podle § 774 obč. zák. je splněn vyhledáním třetí osoby a je již věcí zájemce, zda s ní sám smlouvu uzavře. Není sice vyloučena dohoda, podle níž má zprostředkovatel nejen vyhledat potencionálního kupce, ale též


za zájemce zprostředkovanou smlouvu s třetí osobou uzavřít (v tom případě by ovšem šlo o smíšenou smlouvu zprostředkovatelskou a příkazní), avšak ke vzniku platného závazku mezi zájemcem a třetí osobou by byla nutná písemná plná moc, udělená zájemcem k tomu, aby zprostředkovatel jménem zájemce smlouvu s třetí osobou uzavřel. Ve vztahu k třetím osobám je totiž zprostředkovatel oprávněn za zájemce jednat nebo přijímat cokoliv, jen byl-li k tomu zmocněn písemnou plnou mocí (§ 777 věta druhá obč. zák.). V případě, kdy na základě plné moci vystavené zájemcem v písemné formě zprostředkovatel jako jeho zástupce jedná s třetí osobou a jménem zastoupeného


s ní uzavře smlouvu, jde o tzv. přímé zastoupení, kdy z právních úkonů zprostředkovatele (tj. ze zprostředkované kupní smlouvy) vznikají práva a závazky přímo zastoupenému (zájemci), zatímco mezi zprostředkovatelem a třetí osobou žádný právní vztah nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn.


25 Cdo 631/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 270).


V posuzované věci bylo zjištěno, že dne 7. 6. 2000 uzavřela žalovaná jako zprostředkovatel s J. K., jako zájemcem zprostředkovatelskou smlouvu, v níž se dohodli, že žalovaná bude vyvíjet činnost k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, a to za účelem prodeje bytu o velikosti 2 + 1/B v P., J. ul., za kupní cenu 1,200.000,- Kč, v jejímž čl. 4 udělil J. K., žalované všeobecnou plnou moc k jeho zastupování, na základě které byla oprávněna činit jeho jménem veškeré právní úkony i jiné úkony, kterých by bylo třeba ke splnění závazku zprostředkovatele, a žalovanou zmocňovala ke všem jednáním ve vztahu k osobám fyzickým i právnickým, úřadům nebo jiným institucím, přičemž v čl. 4 písm. a) bylo dohodnuto, že se smlouva uzavírá na dobu určitou do 31. 12. 2000. Dále bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaná a J. K., se ústně dohodli na pokračování smlouvy o zprostředkování stejným způsobem jako fungovala do konce roku 2000 a že jmenovaný žalobce, s nímž se kontaktoval prostřednictvím inzerátu, na žalovanou odkázal. Dne 1. 6. 2001 sjednala žalovaná jménem budoucího převodce se žalobcem dohodu o složení zálohy ve výši 100.000,- Kč, kterou od něj tentýž den převzala, avšak J. K., ji nepředala.


Podle § 40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou.


Zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi žalovanou a J. K., dne 7. 6. 2000 má písemnou formu a bylo ji tedy možno platně měnit pouze písemně. Jestliže tedy neexistuje shodný písemný projev vůle podepsaný oběma smluvními stranami, nedošlo k písemné změně původní zprostředkovatelské smlouvy ohledně doby jejího trvání a názor odvolací soudu, že tato smlouva zanikla dnem 1. 1. 2001, resp. její trvání bylo omezeno na dobu určitou do 31. 12. 2000, jak se výslovně uvádí v čl. 4 písm. a) smlouvy, a to včetně písemné plné moci, která je v ní obsažena, je správný. Nelze proto přisvědčit námitce v dovolání, že došlo-li k dohodě o zprostředkování ve stejném rozsahu i po době účinnosti její písemné verze, nemohlo to mít vliv na dobu zániku plné moci, jež byla sjednána do doby splnění závazku ze zprostředkování .


Jednala-li tedy žalovaná se žalobcem po 31. 12. 2000 a uzavřela-li s ním dne 1. 6. 2001 dohodu o složení zálohy ve výši 100.000,- Kč, kterou od něj tentýž den převzala, činila tak bez plné moci udělené jí J. K., jak odvolací soud dovodil. Jestliže žalovaná (zmocněnec) činila právní úkon jménem J. K., (zmocnitele), aniž k tomu byla vybavena plnou mocí, jedná se o tzv. nezmocněné jednatelství, a tento úkon je pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Na dodatečné schválení (tzv. ratihabici) lze usuzovat podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu.


Podle ust. § 32 odst 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.


Podle ust. § 33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. Podle § 33 odst. 3 obč. zák. ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla.


Odvolacímu soudu je v dané věci třeba vytknout, že se nezabýval tím, zda


J. K., dohodu ze dne 1. 6. 2001 uzavřenou mezi účastníky o složení zálohy ve výši 100.000,- Kč, kterou žalovaná od žalobce tentýž den převzala, dodatečně bez zbytečného odkladu následně schválil a tím ve smyslu ve smyslu § 33 odst. 2 věty první obč. zák., které je ustanovením obecným (uplatní se všude tam, kde neplatí zvláštní právní úprava), zhojil nedostatek písemné formy plné moci vyžadovaný ustanovením


§ 777 obč. zák. Jeho závěr, že závazkový právní vztah z předmětné dohody ze dne


1. 6. 2001 vznikl mezi účastníky tohoto řízení, je tak předčasný.


Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné


a tudíž nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta


za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu


i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá


o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. ledna 2008


JUDr. Olga Puškinová, v.r.


předsedkyně senátu