30 Cdo 4109/2013
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 38 odst. 2 předpisu č. 23/1991Sb.




30 Cdo 4109/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. E. , t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, Valdice u Jičína, PS 1/408, zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.121,25 , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 323/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2012, č. j. 36 Co 86/2012-82, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2012, č. j. 36 Co 86/2012-82, se ruší a věc se vrací Městského soudu v Praze soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl dne 23. března 2012, rozsudkem č. j. 15 C 323/2011-42, žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 2,75 za každý den průtahů v řízení od 26. 10. 2008 do 5. 6. 2011 (výrok I.). Současně soud prvního stupně zastavil řízení o částce 2,75 za den průtahů řízení od 6. 6. 2011 do 5. 12. 2011 a dále od 6. 12. 2011 do data rozhodnutí o dovolání nebo do dne vydání rozhodnutí v této věci, pokud by v této době ještě o odvolání nebylo rozhodnuto (výrok II.). Dále soud prvního stupně konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 220/2008 (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 36 Co 86/2012-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně nároku za dobu od 6. 6. 2011 zamítnul (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výrok, jímž bylo konstatováno porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 220/2008 v tomto rozsahu zamítl (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že celkovou délku řízení lze považovat za přiměřenou, která navíc ani nebyla s to zasáhnout do osobnostní sféry žalobce natolik, aby mu bylo přiznáno zadostiučinění v jakékoli formě, když se v daném případě jedná o obstrukční a litigiózní jednání žalobce, v kterýchžto případech se výkon práva dá hodnotit jako jednání příčící se dobrým mravům, a proto mu nepřísluší ani konstatování porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud dále uvedl, že ačkoli žalobce trval na své osobní účasti při odvolacím jednání, soud nepovažoval jeho účast při tomto jednání za nutnou, a nežádal proto o jeho eskortu prostřednictvím orgánů vězeňské služby. Odvolací soud vyjádřil názor, že žalobce se již ke všem okolnostem vyjádřil a na svých procesních právech nebyl nijak zkrácen, když ani práva na osobní účast při veřejném jednání nemůže být bezbřehá a nemůže být toto práva zneužíváno. Odvolací soud uzavřel, že žalobce si na úkor daňových poplatníků bohatě zpestřuje výkon trestu, který se tak míjí výchovným účinkem, když se nechá na různá jednání eskortovat, aniž by se na vysokých nákladech eskorty nějak podílel.
Proti proti výrokům I, II a III výše uvedeného rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Dovolatel uvedl, že svým jednáním k průtahům nijak nepřispěl a že průtahy, jež byly způsobeny vyžádáním jednoho spisu, nelze klást k tíži žalobce. Nadto, má dovolatel za to, že odvolací soud zatížil řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nesprávným postupem, když odvolací soud nepovažoval účast žalobce na jednání za nutné, ačkoli o to dovolatel výslovně požádal. Dovolatel se tak nemohl vyjádřit k průběhu odvolacího řízení, a v takovém jednání lze spatřovat překvapivé rozhodnutí s prvky libovůle. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tamnímu soudu k dalšímu projednání.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání do odstavců II a III výroku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož jimi bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Také do odstavce I výroku odvolacího soudu je přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť i zde odvolací soud fakticky změnil rozsudek soudu prvního stupně co do základu věci, když odvolací shledal, že zde nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, na rozdíl od soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Dovolání do všech výroků odvolacího soudu je důvodné.
Pokud žalobce namítá, že mu byla odňata možnost jednat osobně před soudem, tak dovolací soud konstatuje, že podle článku 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
V tomto ohledu je formulace v Listině základních práv a svobod striktnější než článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který obecně nezajišťuje právo na osobní účast na jednání soudu v civilních věcech, ale spíše obecnější právo účinně hájit svou věc před soudem a právo na rovnost zbraní ve vztahu k protistraně (srov. KMEC Jiří, KOSAŘ David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK Michal. Evropská úmluva o lidských právech, Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 753, ISBN 978-80-7400-365-3).
Listina základních práv a svobod trvá na tom, aby každý účastník soudního řízení dostal příležitost být přítomen projednání (srov. WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK Vojtěch, LANGÁŠEK Tomáš, POSPÍŠIL Ivo a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2012, s. 796, bod 26, ISBN 978-80-7357-750-6) a i Ústavní soudu výslovně uznává, že čl. 38 odst. 2 Listiny explicitně garantuje právo žalobce na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3326/13). Již ze samotné formulace je zřejmé, že Listina zde uvádí každý , tj. že každá osoba má právo se účastnit jednání, a to i včetně osob, které jsou omezeny na svobodě. Každému účastníkovi je tedy dána možnost, aby realizoval autonomii své vůle a zúčastnil se soudního jednání ve své věci, pokud nevyjádří zájem s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Nicméně je zřejmé, že osoby omezené na svobodě mohou být v realizaci svých procesních práv částečně limitovány, když jsou závislé na vzájemné spolupráci s dalšími státními orgány.
Vztaženo na případ dovolatele, ten explicitně požádal a opakovaně trval na projednání věci odvolacím soudem za jeho osobní účasti na jednání. Dovolatel se ve svém řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení a průtahů řízení ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), a tudíž se jednalo o řízení, v němž se kompenzuje zásah do osobnostních práv poškozeného v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného), a to ať už jde o nepřiměřenou délku řízení (kdy se poškozený ocitá ve stavu nejistoty ohledně svých práv a povinností, která mohou být v řízení dotčena), nebo v případě trestních stíhání, která neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem či v případech nezákonného omezení osobní svobody atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).
Evropský soud pro lidská práva uvedl ve věci Mokhov proti Rusku (č. 28245/04, rozsudek ze dne 4. března 2010, § 44), že ke zjevným obtížím, které jsou spojeny s přepravou odsouzených z jednoho místa na druhé, může v zásadě [soud] akceptovat, že v případech, kdy žaloba není založena na osobních zkušenostech žalobce, nemělo by být v rozporu s principem rovnosti zbraní, bude-li vězeň na jednání soudu přítomen pouze prostřednictvím svého právního zástupce (srov. KMEC Jiří, KOSAŘ David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK Michal. Evropská úmluva o lidských právech, Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 754, ISBN 978-80-7400-365-3).
S ohledem na typ řízení dovolatele, ve kterém se soudy zabývaly náhradou nemajetkové újmy, která slouží ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž tak byl udržován (srov. viz. V. část Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011), musí soudy zkoumat vliv délky řízení na osobu žalobce a vycházet z jeho osobních prožitků. Proto bylo na místě, aby žalobce, který nebyl v řízení zastoupen, ani právním zástupcem, ani obecným zmocněncem, mohl být osobně přítomen na jednání před odvolacím soudem a mohl tak svá procesní práva náležitě realizovat. Ke stejným závěrům dochází i odborná literatura, která uvádí, že: není však tajemstvím, že tam, kde je účastník civilního řízení omezen na svobodě, je jeho právo na přítomnost u jednání omezeno materiálními a finančními překážkami, i když i zde musí soud respektovat přání konat jednání za přítomnosti odsouzeného ve výkonu trestu či obviněného nacházejícího se ve vazbě či osoby v nějaké formě detence. (srov. WAGNEROVÁ, Eliška, ŠIMÍČEK Vojtěch, LANGÁŠEK Tomáš, POSPÍŠIL Ivo a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2012, s. 797, bod. 29, ISBN 978-80-7357-750-6).
Zmaření účasti žalobce na jednání před odvolacím soudem nemůže odvolací soud odůvodňovat pouhým obecným odkazem na zneužívání práva, ke kterému soud dospěl výhradně z údaje o četnosti sporů iniciovaných stěžovatelem. V případě, že soud namítá i ekonomickou stránku přepravy žalobce z věznice na místo soudního jednání, je třeba uvést, že soudy mají možnost přizpůsobit termíny vícera soudních jednání žalobce tak, aby docházelo k co nejnižším nákladům na straně státu, a řízení tak odpovídalo principu hospodárnosti a současně i dostát závazku státu, aby byla věc projednána v osobní přítomnosti účastníka řízení.
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že není přípustné, aby dal soud při posuzování procesních práv žalobce přednost ekonomicky příznivějšímu výsledku pro stát na úkor porušení základních lidských práv účastníka řízení. Není totiž věcí soudu, aby ve svém rozhodnutí zohledňoval náklady spojené s eskortou žalobce prostřednictvím orgánů vězeňské služby, naopak by mělo být v zájmu státu, aby de lega ferenda zvážil možnosti rozšíření technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (tzv. videotelefonu ) i k výslechu stran řízení a které jsou v současné době použitelné pouze na znalce a svědky řízení podle ustanovení § 10a Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy a snížil tak zvýšené náklady na přítomnost účastníků, kteří jsou omezeni na svobodě.
Nejvyšší soud tedy shledal, že řízení bylo postiženo vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., když byla žalobci odňata možnost jednat před soudem, a proto toto rozhodnutí v odst. I, II a III výroku odvolacího soudu, bez nařízení jednání, zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). S ohledem na výše popsanou vadu řízení, je třeba, aby odvolací soudu nejprve tuto chybu napravil a znovu rozhodnul ve věci samé.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu