30 Cdo 4106/2016
Datum rozhodnutí: 03.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 4106/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. K. , a b) nezl. M. V. K. , zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 395/2014, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č. j. 12 Co 423/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobci se po žalované domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007, jehož předmětem bylo určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (žalobci vystupovali na straně žalované) a které trvalo 4 roky a 4 měsíce. Celková žalovaná škoda ve výši 578 400 Kč (pro každého ze žalobců 289 200 Kč) měla odpovídat ztrátám, které měly vzniknout v důsledku nemožnosti pronajmout byt ve spoluvlastnictví žalobců řádnému nájemníkovi, a nedoplatkům za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní A. K..
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 C 395/2014-101, zamítl žalobu o zaplacení částky 289 200 Kč pro každého z žalobců (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nárocích žalobců na náhradu škody spočívající v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní A. K. ve výši 19 200 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 9 600 Kč). Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu těchto nároků přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat dovolacími námitkami, které se daných nároků týkají.
Žalobci v dovolání namítají, že celková délka řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, pokud průtahy v posuzované věci byly vyvolány toliko okolnostmi spočívajícími na straně soudu, když pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu bylo vydáno po uplynutí 4 let a 4 měsíců poté, co bylo odvolacím soudem dvakrát zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobci proto opakovaně zrušovaná rozhodnutí soudu prvního stupně v této jednoduché věci považují za odpovědnostní titul pro odpovědnost za nesprávný úřední postup . Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V tomto směru je argumentace žalobců vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení byla vydána nadbytečná a nezákonná rozhodnutí soudem prvního stupně, nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
Žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny [ušlý zisk z nájmu bytu, povinnost zákonných zástupců nezletilých účastníků řízení žádat opatrovnický soud o schválení úkonu s předstihem (kategorizace účastníků řízení), nehospodárnost vedení soudního řízení, zda odpovědnost státu je založena samotným vadným procesním postupem státu bez ohledu na výsledek meritorního rozhodnutí]. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř. a 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. března 2017

JUDr. Pavel Simon předseda senátu