30 Cdo 4104/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák.



30 Cdo 4104/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně J. M. , t.č. v zahraničí, neznámého pobytu, zastoupené JUDr. Martinem Kalfeřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 a 2) Městu Hradec Králové, se sídlem na adrese Městského úřadu v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 810, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 56/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č.j. 3 Co 92/2010-630, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2013, č.j. 3 Co 92/2010-679, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února 2010, č.j. 16 C 56/2001-600, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po každém ze žalovaných jednak písemné omluvy, jednak zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2011, č.j. 3 Co 92/2010-630, ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2013, č.j. 3 Co 92/2010-679, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dne 19. dubna 2011 včasným dovoláním a požaduje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc pak vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatelé v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak konkrétní právní otázku, která by zejména v souvislosti s aplikací ustanovení § 11násl. obč. zák., která jsou pro právní posouzení věci určující, činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, ve skutečnosti neuvádí, přičemž dovolací soud má za to, že odvolací soud se sám v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží.
Pokud žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak je třeba odkázat na skutečnost, že okolnosti uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemá v souzené věci důvod brát v úvahu (ostatně dovolatelka ani v tomto případě nenaznačuje případnou otázku právně významnou). Obdobně je tomu, pokud, ač to dovolatelka výslovně neuvádí, ve skutečnosti těžiště jejího dovolání spočívá ve faktickém zdůraznění okolností podřaditelných pod dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se totiž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 citovaného zákona nepřihlíží.
Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k § 241b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení § 218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2013

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu