30 Cdo 4102/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 4102/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzovaného E. O. , zastoupeného opatrovnicí pro řízení JUDr. Šárkou Bendovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátu, Karola Śliwky 125, za účasti navrhovatelky D. O., za účasti statutárního města Karviná a Okresního státního zastupitelství v Karviné, o svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 38 Nc 1063/2014, k dovolání opatrovnice pro řízení proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2016, č.j. 14 Co 426/2015-82 , takto:

I. Dovolání opatrovnice pro řízení se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Okresní soud v Karviné (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. července 2015, č.j. 38 Nc 1063/2014-59, omezil posuzovaného ve svéprávnosti způsobem uvedeným ve výroku, posuzovanému určil opatrovníkem statutární město Karviná a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání opatrovnice pro řízení Krajský soud v Ostravě (dále též odvolací soud ) usnesením ze dne 26. února 2016, č.j. 14 Co 426/2015-82, odvolání opatrovnice pro řízení odmítl, neboť posuzovaný se na jednání před okresním soudem, u kterého byl vyhlášen napadený rozsudek, vzdal práva na odvolání, což stvrdil také vlastnoručním podpisem. Je tedy zřejmé, že pokud se zastoupený práva k podání odvolání vzdal, nemůže za něj již zástupce odvolání podat. Závěrem odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu bylo dovolatelce doručeno dne 6. dubna 2016.
Proti usnesení odvolacího soudu podala opatrovnice pro řízení dne 26. května 2016 včasné dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když jí odvolací soud odepřel právo podat odvolání za posuzovaného, jemuž byla jmenována opatrovnicí pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, z nichž opatrovnice pro řízení v dovolání vychází, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatelka nevymezila zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Zejména neuvádí žádné ustanovení občanského soudního řádu, o něž opírá přípustnost svého dovolání, pouze tvrdí, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani z obsahu dovolání nelze dovodit, že by dovolatelka uplatňovala některou z okolností uvedenou v § 237 o.s.ř., které jedině mohou založit přípustnost dovolání. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu taktéž nejsou přiléhavé, neboť se týkají ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu, tedy osobě, která není při řízení přítomna a nemůže se tak sama ke své věci vyjádřit.
Protože dovolatelkou uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v souzené věci naplněn nebyl, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu