30 Cdo 4095/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 4095/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné ARCA FINANCE GROUP LIMITED, se sídlem P. O. Box 3152, Road Town, Tortola, Britské panenské ostrovy, IBC 60383, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Bucharova 1314/8, proti povinnému Z. N., zastoupenému JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, pro 20 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 Nc 1756/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2013 , č. j. 19Co 73/2013-57, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (v pořadí druhým) usnesením ze dne 21. 1. 2010, č. j. 39 Nc 1756/2007-32, nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, č. j. Sm 1029/98-6, k vymožení pohledávky oprávněné v částce 20 600 000,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení, odměny ve výši 68 598,- Kč, nákladů předcházejícího řízení, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana. Dospěl k závěru, že oprávněná prokázala postupní smlouvou ze dne 8. 10. 2007, č. 09/08/2007, že na ni ve smyslu § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen ex. řád ), přešla práva z exekučního titulu, než byl vydán ve prospěch společnosti ČEPRO, a.s. Současně doložila, že byla splněna odkládací podmínka, na niž byla vázána účinnost smlouvy, a to zaplacení úplaty za postoupení pohledávky.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení . Uvedl, že v souzené věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz vydaný na základě směnky na řad, a že v takovém případě je oprávněný povinen prokázat, že na něj byla rubopisem (indosamentem) převedena směnka, přičemž podpis indosanta na směnce musí být úředně ověřen. Jestliže oprávněná předložila jen smlouvu o postoupení pohledávky, považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o její aktivní legitimaci za předčasný. Námitky povinného, že jeho závazek zaplatit vymáhanou částku vyplývá jen z ručitelského závazku, že byla odložena vykonatelnost rozhodnutí směřujícího proti dlužníku a že na pohledávku oprávněné bylo dlužníkem plněno, považoval odvolací soud při rozhodování o nařízení exekuce za irelevantní.

Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále též jen o. s. ř. ). Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval jeho judikovaný názor, že k prokázání převodu práv ze směnečného platebního rozkazu postačuje předložit smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je právě převod práv ze směnečného platebního rozkazu. Uvedla, že z čl. 1 § 14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že rubopisem přechází na nového majitele směnky i práva ze směnečného platebního rozkazu. K takovému závěru se přiklání i judikatura dovolacího soudu např. v usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4719/2007. Současně poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4155/2088. Oprávněná má za to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od stávající judikatury, pokud nerozlišuje převod práv ze směnky a převod práv ze směnečného platebního rozkazu a klade požadavky spojené výhradně s převodem práv ze směnky i na převod práv ze směnečného platebního rozkazu jako pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Oprávněná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že oprávněný je povinen prokázat, že na něj byla rubopisem převedena směnka, přičemž podpis indosanta na směnce musí být úředně ověřen, chce-li se domáhat plnění na základě směnečného platebního rozkazu, jenž byl vydán na základě směnky na řad.
Nejvyšší soud navázal na usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, na něž odkazuje jak odvolací soud, tak oprávněná, usnesením ze dne 4. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009, v němž se zabýval smlouvou o převodu zajišťovací rektasměnky, a v něm současně vyslovil názor, že chce-li majitel směnky, jenž doložil své právo k ní nepřetržitou řadou indosamentů, prokázat, že na něho přešla i práva ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě indosované směnky, musí být podpis indosanta na směnce úředně ověřen. Na toto rozhodnutí pak odkazuje i odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012.
Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak není dán.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
O nákladech řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová,Ph.D.
předsedkyně senátu