30 Cdo 4091/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř., § 254 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 4091/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněného Ing. V. K. , proti povinné J. V. , zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, pro 645.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 14Nc 4676/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. července 2013, č. j. 54Co 314/2013-69, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. listopadu 2012, č. j. 14Nc 4676/2002-57, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (jejž kvalifikoval jako návrh podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odůvodněný tvrzením, že podkladový směnečný platební rozkaz je v důsledku vadného postupu soudu (v rozporu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř.) při jeho doručování uložením na poště formálně nevykonatelný. Své usnesení odůvodnil závěrem, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost (odvolání povinné /žalované/ proti usnesení, jímž byly její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné tehdejším krajským obchodním soudem odmítnuty, vrchní soud rovněž pro opožděnost odmítl) je exekuční soud vázán a že tudíž otázku jeho včasnosti (v řízení o nařízení exekuce ani o jejím zastavení) znovu přezkoumávat nemůže.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že odvolací soud se bez přezkoumatelného zdůvodnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; pokud by dovolací soud tomuto názoru nepřisvědčil, má dovolatelka za to, že v dané věci je třeba již dříve vyřešenou právní otázku s ohledem na změnu judikatury Ústavního soudu posoudit jinak.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst 1 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda jí exekuční titul byl doručen řádně, porušily ustanovení § 47 odst. 2 a § 175 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 ve spojení s ustanoveními § 3 a § 43 vyhlášky č. 78/1989 Sb. (poštovní řád) a ustanoveními bodů 18 20 jeho přílohy č. 5, a že jejich usnesení tak jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1061/2000 (jehož argumentaci podpořil Ústavní soud rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 2568/07), ve kterém byl přijat závěr, že překážkou zákonné fikce doručení (nastalou i v předmětném případě) není pouze naplnění podmínky, že se adresát zásilky v době jejího doručování v místě bydliště nezdržoval, nýbrž také podmínky, že jemu zanechaná výzva neobsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti, či je uváděla nesprávně nebo chybně. V závěru dovolání pak povinná vedle uvedené stěžejní argumentace odkázala na nález z 1. října 2012, sp. zn. Pl. 16/12 (který v ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. slova do tří dnů a v téže lhůtě , byť teprve uplynutím dne 30. dubna 2013, zrušil), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že třídenní lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu odporuje ústavnímu pořádku.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 31. července 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je (kromě toho, že se odvolací soud ovšem při posuzování otázky jiné /viz níže/ od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil) nepřípustné již proto, že na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud měl podle povinné odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která měla být podle jejího názoru posouzena jinak, napadené rozhodnutí nezávisí . Odvolací soud je totiž (s poukazem na své usnesení ze 17. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2956/2006) odůvodnil výlučně závěrem jiným, než proti kterému brojí dovolatelka, argumentující porušením ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. i ustanovení dalších, a to tím, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost je exekuční soud ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 ve spojení s § 167 odst. 2 a § 254 odst. 1 o. s. ř. vázán a že tudíž otázku jeho včasnosti (v řízení o nařízení exekuce ani o jejím zastavení) znovu přezkoumávat nemůže.
V uvedeném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2956/2006 Nejvyšší soud také odkázal na své usnesení z 18. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 610/2006, v němž (s poukazem na odůvodnění usnesení z 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod č. 166) uzavřel, že otázku včasnosti odvolání proti exekučnímu titulu lze v exekučním řízení zkoumat pouze tehdy, není-li tu v tomto směru pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu.
Závěr odvolacího exekučního soudu, jenž napadené rozhodnutí o neexistenci důvodu k zastavení exekuce odůvodnil právě pravomocným rozhodnutím vrchního (tedy nalézacího) soudu o opožděnosti odvolání povinné (žalované) proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné odmítl, zůstal dovoláním nenapaden.
Protože nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázky, která by měla být posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. ledna 2014 JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu