30 Cdo 4088/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 4088/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně P. L., proti žalovaným 1) V. P. H., zastoupenému


advokátem a 2) nezl. Z. L., zastoupenému kolizním opatrovníkem Městským úřadem


N B., zastoupeným advokátem, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 155/2006, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2007, č. j. 35 Co 63/2007-38, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že 1. žalovaný V. T. (správně P.) H. není otcem nezl. syna L. . Žalobu odůvodnila zejména tím, že s V. T. (správně P.) H. uzavřela dne 3. 4. 2003 manželství, nikdy však spolu nežili. Dne 19. 12. 2005 se žalobkyni narodil syn, jako jeho otec je v matrice zapsán V. T. (správně P.) H., jeho biologickým otcem však je Z. T., s nímž se v době rozhodné pro početí intimně stýkala.


Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 9 C 155/2006 - 21, určil, že první žalovaný V. P. H., není otcem nezl. Z. L., nar. z matky P. L.; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti prvního žalovaného zaplatit soudní poplatek.


Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný blanketní odvolání, které ani


přes výzvu okresního soudu nedoplnil. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením


ze dne 28. 5. 2007, č. j. 35 Co 63/2007 - 38, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud


při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že žalobkyně P. L. zemřela. I když v řízení nastal samostatný důvod pro odmítnutí odvolání prvního žalovaného (podle ust. § 43 odst. 2, za užití § 209 a § 212a odst. 2 o. s. ř.), postupoval odvolací soud podle § 107 odst. 5 o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř., neboť k podmínkám řízení soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 o. s. ř.). Po úmrtí žalobkyně nemohlo být v řízení pokračováno s jejím právním nástupcem ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř., neboť právo popřít otcovství manžela příslušející matce podle § 59 odst. 2 zákona o rodině je ryze osobním právem matky a nemůže je za ni vykonat někdo jiný, tedy např. ani její potomci či dědici (viz též rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 1967, č. j. 10 Co 12/66, uveřejněné pod R 99/67).


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž nesprávnost napadeného usnesení spatřuje v chybné subsumpci daného případu pod ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud měl řízení přerušit podle § 107 odst. 1 o. s. ř., a následně v něm pokračovat s procesními nástupci matky, resp. dědici, případně měl za účelem vydání usnesení o odmítnutí odvolání ustanovit žalobkyni procesního opatrovníka; tím, že


na danou věc aplikoval § 103 a § 107 odst. 5 o. s. ř. a řízení zastavil, postupoval přepjatě formalisticky, ačkoli mohl - jak v napadeném usnesení předjímá - odmítnutím odvolání věc pravomocně ukončit. Za současného stavu tak druhý žalovaný nemá svoji matku a její manžel je za otce považován pouze proto, že mu svědčí zákonná domněnka otcovství podle § 51 odst. 1 zákona o rodině, zatímco skutečný biologický otec, který o dítě pečuje, vždy přispíval na jeho výživu a podílel se na jeho výchově, nemá žádná rodičovská práva. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, resp. jeho opatrovníkem, zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.


Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnutí ve věci samé (podmínky řízení).


Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Podle § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.


Podle § 107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.


Podle § 59 odst. 1 zákona o rodině manžel má právo popřít otcovství vůči dítěti a matce, jsou-li oba na živu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému. Není-li na živu ani dítě ani matka, toto právo manžel nemá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak může také matka do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popěrném právu manžela platí tu obdobně.


V dané věci nemohlo být v řízení pokračováno s právními nástupci zemřelé matky, neboť právo matky popřít, že otcem dítěte je její manžel, je jejím ryze osobním právem, jež za ni nemůže vykonat žádná jiná osoba, tedy ani případný právní nástupce. Jestliže tudíž matka po uplatnění svého práva o popření otcovství svého manžela vůči druhému žalovanému zemřela, byl správný postup odvolacího soudu, jestliže v souladu s § 107 odst. 5 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 1967, č. j. 10 Co 12/66, uveřejněné pod R 99/1967).


Z výše uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je správné, proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání druhého žalovaného zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když druhý žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. listopadu 2007


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu