30 Cdo 4081/2013
Datum rozhodnutí: 23.07.2014
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř., § 271 o. s. ř.



30 Cdo 4081/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné společnosti CREDIT Financial s. r. o. se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, identifikační číslo osoby 26808072, proti povinnému D. N. , zastoupenému Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné Fryštátě, K. Sliwky 126, pro částku 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 26Nc 6881/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. září 2013, č.j. 9Co 674/2013-295, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. září 2013, č.j. 9Co 674/2013-295, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 12. července 2013, č.j. 26Nc 6881/2007-272, jímž okresní soud určil výši nákladů (celého) exekučního řízení povinného částkou 365.764,- Kč, tak, že výši těchto nákladů stanovil částkou 44.952,- Kč. Odvolací soud předně konstatoval, že okresní soud nepochybil, jestliže na danou věc s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, neaplikoval zrušenou vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž vyhlášku č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to s odůvodněním, že v době zastavení exekuce (22. dubna 2013) účinná vyhláška č. 484/2000 Sb. byla v mezidobí pro neústavnost zrušena, takže její použití je nyní již vyloučeno. Na straně druhé však podle názoru odvolacího soudu nelze vyhlášku č. 177/1996 Sb. v platném znění aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem projednávané věci. Při úvahách o výši nákladů řízení totiž nelze opomenout základní kritérium, a to kritérium účelnosti; takto tudíž lze účastníku přiznat pouze náhradu těch nákladů, jež skutečně sloužily v řízení dosaženému výsledku. Podle názoru krajského soudu tedy nutno za účelné považovat pouze náklady vynaložené v řízení o zastavení exekuce, v dané věci spočívající v odměně za devět úkonů právní služby advokáta (celkem 145.900,- Kč), což s devíti režijními paušály (9 x 300,- = 2.700,- Kč) a s DPH ve výši 21% (31.206,- Kč) činí celkem 179.806,- Kč. Ostatní náklady na rozhodnutí, příznivé pro povinného, ve skutečnosti žádný vliv neměly. Ani u této částky však podle odvolacího soudu skončit nelze; byla-li totiž uvedená vyhláška zrušena pro neústavnost za situace, kdy oprávněná strana při vymáhání své pohledávky získala na náhradě nákladů řízení částku nepřiměřeně vysokou, nelze v dané věci pominout tři právně významné skutečnosti, jimiž se situace v souzené věci od věci projednávané Ústavním soudem zásadně liší, a to skutečnost, že zde nejde o náklady oprávněného, nýbrž povinného, a to nikoli o náklady při nařízení exekuce, nýbrž při jejím zastavení. Kromě toho je podle odvolacího soudu třeba zdůraznit, že zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb. upravovala náklady řízení o zastavení exekuce kvalitativně i kvantitativně zcela odlišným způsobem než nyní aplikovaná vyhláška č. 177/1996 Sb., totiž jednorázovou paušální částkou 5.000,- Kč. Striktní, přísně formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. by tak v předmětné věci při délce řízení o zastavení exekuce vedla ke shora naznačenému výsledku řádově naprosto neporovnatelnému s výsledkem, jejž by bylo možno očekávat ještě v době realizace jednotlivých procesních úkonů; tento stav by byl skutečně v rozporu s principem legitimního očekávání, kdy v uvedeném čase dokonce žádný z účastníků nemohl očekávat tak výrazné zvýšení nákladů řízení. Odvolací soud má tudíž za to, že v takové procesní situaci je namístě využít možnosti aplikace mimořádného ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, za něž je třeba považovat shora popsanou zásadní odlišnost obou předpisů, nemusí soud náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Za přiměřenou okolnostem případu považuje krajský soud částku odpovídající 1/4 nákladů vypočtených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy částku 44.952,- Kč. I tato částka je zjevně vyšší než částka, jež by byla přiznána podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., nastalý rozdíl však podle odvolacího soudu není natolik výrazný, aby zapříčinil rozpor se zmíněnou zásadou legitimního očekávání, když na straně druhé snížení nákladů právního zastoupení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně zjevně nebude mít podstatný dopad na majetkovou sféru povinného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, a to otázek
1. zda při od počátku neoprávněně vedené exekuci, jejíž zastavení navrhla oprávněná, náleží povinnému náhrada nákladů řízení nejen za úkony advokáta učiněné v rámci řízení o zastavení exekuce, nýbrž i za úkony ostatní, tedy za veškeré úkony právní pomoci učiněné v exekučním řízení, a
2. zda lze za důvody zvláštního zřetele hodné, způsobilé pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a tedy krácení náhrady nákladů řízení, považovat zrušení přísudkové vyhlášky ústavním soudem a zda lze rozhodnout o aplikaci ustanovení § 150, aniž by soud zamýšlené použití tohoto ustanovení účastníkům před vydáním rozhodnutí předestřel a umožnil jim vyjádřit se k němu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že za účelné nelze považovat náklady vynaložené v průběhu celého exekučního řízení, nýbrž pouze v řízení o zastavení exekuce. Krajský soud pominul, že celá exekuce proti němu byla od samotného počátku po dobu 6 let vedena nezákonně, jelikož oprávněná nebyla k podání exekučního návrhu a k vedení exekuce věcně legitimována. Teprve po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu (z 31. května 2011, č.j. 20 Cdo 2601/2009-105, jímž bylo zrušeno jak usnesení ze 7. března 2008, č.j. 26 Nc 6881/2007-44, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak usnesení ze 17. února 2009, č.j. 9 Co 372/2008-75, jímž krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil) si oprávněná uvědomila, že exekuce bude ve finále zastavena, a proto raději sama zastavení exekuce navrhla, má tedy dovolatel za to, že by mu měly být přiznány veškeré náklady na právní zastoupení za celé exekuční řízení, nikoli jen za úkony učiněné ve fázi zastavení exekuce. Naplnění dovolacího důvodu pole § 241a odst. 1 o. s. ř. povinný spatřuje také v podle jeho názoru nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., v důsledku níž odvolací soud náhradu nákladů exekučního řízení snížil z částky 179.806,- Kč na čtvrtinu, tedy na částku 44.952,- Kč. Strany si podle názoru povinného musí vždy být vědomy toho, že náhrada nákladů řízení nebude vypočtena podle právního předpisu platného v době, kdy jim náklady vznikají, nýbrž v době, kdy soud o jejich náhradě rozhoduje. Ústavní soud svým nálezem pouze narovnal stav tak, aby náhrada nákladů řízení korespondovala s náklady skutečně vynaloženými. Postup odvolacího soudu spočívající za užití § 150 o. s. ř. v moderaci náhrady nákladů řízení na úroveň neústavní vyhlášky č. 484/2000 Sb. podle jeho názoru představuje nerespektování závěrů nálezu Ústavního soudu. Není pravda ani to, že snížení náhrady nákladů řízení nemá dopad do jeho majetkové sféry; naopak to pro něj znamená, že ve stěžejní části, kdy mu náhrada nákladů za podstatnou část úkonů právní služby přiznána nebyla, bude muset tyto náklady nést ze svého. Povinný tedy nejen že byl po dobu šesti let šikanován neoprávněnou exekucí, ale je nucen převážnou část nákladů řízení ve výši cca 320.000,- Kč zaplatit sám, aniž by mu tuto částku musela nahradit procesně neúspěšná oprávněná.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013
Dovolání, přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené), je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že za účelné nelze považovat náklady vynaložené v průběhu celého exekučního řízení, nýbrž pouze v řízení o zastavení exekuce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení ze 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 2499/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že při rozhodování soudu podle první věty ustanovení § 271 o. s. ř. jde o posouzení, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) nebo při jeho provádění procesního zavinění. O takovém zavinění lze obecně řečeno uvažovat všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti, a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu bezdůvodně, popřípadě kdy ve výkonu bezdůvodně pokračoval. Jestliže se oprávněný dopustil procesního zavinění, má povinný právo aby mu oprávněný nahradil všechny náklady účelně vynaložené v průběhu exekučního řízení, které by mu nevznikly, kdyby oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti.
Pokud jde o odpověď na otázku, v jakém rozsahu je oprávněná povinna nahradit povinnému náklady exekučního řízení, bylo-li shledáno její zavinění na zastavení exekuce, tedy konkrétně, zda bude povinna nahradit mu pouze náklady vzniklé v řízení o zastavení exekuce (tedy v jediné fázi exekučního řízení) či náklady vynaložené v průběhu celého exekučního řízení, tedy i při nařízení exekuce a jejím provádění, v tomto směru je literatura za jedno v závěru, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů účelně vynaložených v průběhu celého exekučního řízení, nebo podle míry svého zavinění jejich část, což by ovšem muselo být soudem náležitě odůvodněno (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 362, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, s. 2265, 2266, případně Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C H. Beck, 2001, s 142, vysvětl. č. 91, či Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, str. 515).
Jak plyne z uvedeného, závěr odvolacího soudu, že za účelné nutno považovat pouze náklady vynaložené v řízení o zastavení exekuce, je nesprávný, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle následujícího odstavce, věty první téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude muset zabývat také argumentací povinného vztahující se k možnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. (k tomu srov. nález ze 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, na který Ústavní soud poukazuje v bodu 17. svého nálezu z 10. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/2011, v němž bylo zdůrazněno, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014 JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu