30 Cdo 408/2013
Datum rozhodnutí: 28.01.2014
Dotčené předpisy: § 12 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 408/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. V. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 294.514,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 93/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 72 Co 105/2012-78, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 72 Co 105/2012-78, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2011, č. j. 18 C 93/2010-52, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále soud prvního stupně ) ze dne 7. 12. 2011, č. j. 18 C 93/2010-52, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 294.514,- Kč s příslušenstvím za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých dne 11. 1. 2005 bylo usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku spáchaného formou spolupachatelství. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Rozsudkem Městského soudu ze dne 28. 5. 2007 byl žalobce uznán vinným ze spáchání daného trestného činu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 12 To 66/2007, byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen. Ačkoli Vrchní soud v Praze konstatoval, že jednání obžalovaných naplňuje všechny znaky trestného činu a jejich vina je bezpečně prokázána, odsuzující rozsudek zrušil a současně rozhodl o zastavení trestního stíhání žalobce z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu (promlčení trestního stíhání). Jednání obžalovaných totiž kvalifikoval jako trestný čin podle § 128 odst. 2, 3 trestního zákona (zatímco orgány činné v trestním řízení jej kvalifikovaly podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona), u nějž uplynula promlčecí doba. Žalobce byl pro účely obhajoby v trestní věci zastoupen obhájcem JUDr. Jiřím Pánkem, který si za poskytnuté právní služby vyúčtoval celkem 131.336,- Kč. Dále žalobce použil na svoji obhajobu znalecký posudek a rovněž odborné vyjádření, za které dohromady zaplatil 163.178,- Kč. Žalovaná mu náhradu škody dobrovolně neuhradila.
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2010, č. j. 18 C 93/2010-19, žalobu nejprve zamítl, neboť dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný pro rozpor s dobrými mravy za současného analogického použití § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Ačkoli soud prvního stupně souhlasil s žalobcem, že z důvodu promlčení nemělo být trestní stíhání vůbec zahájeno, nelze podle něj odhlédnout od skutečnosti, že se trestného činu skutečně dopustil. Podle soudu tak jde o situaci analogickou udělení milosti nepravomocně odsouzenému pachateli, navíc výdaje spojené s obhajobou nebyly vynaloženy na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí a obecně by bylo v rozporu s dobrými mravy přiznat náhradu škody žalobci, který svým jednáním skutečně naplnil znaky trestného činu, pro který mu bylo sděleno obvinění.
Tento rozsudek byl následně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 72 Co 147/2011-39. V něm odvolací soud dospěl k závěru, že analogická aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb. není na místě, protože na rozdíl od nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu vyhlášené amnestie nebo udělené milosti zde Vrchní soud v Praze shledal nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení (kvalifikace jednání žalobce podle § 128 odst. 2, 4 trestního zákona namísto § 128 odst. 2, 3 téhož zákona). Pokud by orgány činné v trestním řízení jednání od počátku správně kvalifikovaly, trestní stíhání by pro promlčení nebylo vůbec zahájeno a žalobci by nevznikla škoda, jejíž náhrady se v kompenzačním řízení domáhá.
Soud prvního stupně vázán uvedeným právním názorem odvolacího soudu v novém rozsudku ze dne 7. 12. 2011, č. j. 18 C 93/2010-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 294.514,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 1. 2005.
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a plně se s ním ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., kterým byla potvrzena povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu škody, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; zároveň dodává, že má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť je rozporné s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Pro rozpor s tímto judikátem považuje žalovaná své dovolání i za důvodné. Dále má žalovaná za to, že kdyby obhájce řádně prováděl obhajobu žalobce, povšiml by si jistě promlčení trestního stíhání již v jeho počátku, a náklady celého řízení by tak byly výrazně nižší. Žalobce a jeho obhájce tedy nepředcházeli škodě ve smyslu § 415 a § 417 občanského zákoníku a měli by škodu nést minimálně poměrně. Dále žalovaná poukazuje na rozpor žalobcem uplatněného nároku s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání je i důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Klíčová otázka, zda se § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , vztahuje na uvedené skutkové okolnosti, a nárok na náhradu škody je tedy vyloučen, byla již dovolacím soudem zodpovězena, a to v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012. V něm Nejvyšší soud uvedl:
Nevznikly-li pochybnosti (a to ani v průběhu dovolacího řízení s ohledem na obsah podaného dovolání) o tom, že dovolatel se vskutku dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě trestného činu zneužití informací v obchodním styku, ovšem v souladu s § 67 tehdy účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, došlo k zániku trestnosti činu, pak je zjevné, že jde o situaci odpovídající smyslu ustanovení obsažených v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. (odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ až d/) - tedy vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem ( ) .
Je rovněž na místě připomenout, že promlčením dle § 67 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu ( ) . Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 576), by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace (při posouzení žalovaného nároku) § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný . (usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4682/12, dostupným z webových stránek nalus.usoud.cz, byl citovaný rozsudek Nejvyššího soudu shledán ústavně souladným).
Vzhledem k prakticky totožným skutkovým okolnostem (jednalo se o jiného obžalovaného ve stejné věci) lze právě citované závěry Nejvyššího soudu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Nezbývá tedy než dospět k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když bez ohledu na ustanovení § 12 OdpŠk přiznal žalobci nárok na náhradu škody.
Nejvyšší soud proto přistoupil podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení. Protože se důvod zrušení rozhodnutí odvolacího soudu týká též rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozhodnutí soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu